3 VSPH 865/2014-A-16
KSCB 27 INS 2551/2014 3 VSPH 865/2014-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníků Petra anonymizovano , anonymizovano , IČO 43821499, a Evy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Smetanova 111, 394 68 Žirovnice, zast. Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Bořetín 73, 394 70 Kamenice nad Lipou, zahájeném na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 2551/2014-A-10 ze dne 10. dubna 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 2551/2014-A-10 ze dne 10. dubna 2014 se zr u š u j e a věc se vr a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 27 INS 2551/2014-A-10 ze dne 10.4.2014 uložil dlužníkům Petru anonymizovano a Evě anonymizovano (dále společně jen dlužníci), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužníci-manželé podali dne 3.2.2014 návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení ve formě splátkového kalendáře. Souhrn splatných nezajištěných závazků, které dlužníci nejsou schopni plnit, činí 2.045.989,83 Kč. Oba jsou podnikateli evidovanými v živnostenském rejstříku a některé jejich dluhy pocházejí z podnikání. Na to soud odkázal na § 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že usnesením ze dne 5.2.2014 vyzval dlužníky, aby vedle listin dokládajících jejich příjmy předložili souhlasy věřitelů, vůči nimž mají závazky z podnikatelské činnosti, s řešením jejich úpadku oddlužením. Souhlas s oddlužením vyjádřil pouze jeden z věřitelů (Česká správa sociálního zabezpečení), druhý věřitel (Odborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví) vyjádřil svůj nesouhlas s odkazem na § 8 odst. 5 zákona č. 592/1992 Sb.

Soud proto dovodil, že dlužníci nejsou osobami legitimovanými k podání návrhu na povolení oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ. Proto jejich návrh na povolení oddlužení náleží odmítnout dle § 390 odst. 3 IZ s tím, že podle § 396 IZ by pak muselo být rozhodnuto o řešení úpadku dlužníků konkursem.

K tom soud dodal, že ani se souhlasem všech věřitelů s oddlužením dlužníků by vzhledem k výši jejich příjmů nebylo možné oddlužení plněním splátkového kalendáře povolit. Jelikož mají vyživovací povinnost ke 2 dětem, měsíční příjmy dlužnice ve výši 4.000,-Kč z dohody o provedení práce a dlužníka ve výši 9.000,-Kč ze samostatné výdělečné činnosti ani s připočtením příjmu ve výši 4.500,-Kč z darovací smlouvy uzavřené s Jaromírem Severou nestačí k tomu, aby jejich nezajištění věřitelé byly uspokojeni v požadované výši 30%. Taková situace je důvodem k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ a k rozhodnutí o řešení úpadku konkursem (§ 396 IZ).

Soud odkázal na § 108 IZ s tím, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě řešení úpadku dlužníků konkursem by odměna insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činila minimálně 45.000 tis. Kč a dále by mu náležela odměna z počtu přezkoumaných pohledávek dle § 2a cit. vyhlášky ve výši 1.000,-Kč za každou přezkoumanou pohledávku; tato odměna by spolu s hotovými výdaji insolvenčního správce byla hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, avšak prostředky získané tímto zpeněžením správce v počáteční fázi insolvenčního řízení k dispozici nemá.

Z uvedených důvodů soud rozhodl o povinnosti dlužníků k zaplacení zálohy v uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali a namítali, že stanovená záloha na náklady insolvenčního řízení je nepřiměřená, a že při jejich současných majetkových poměrech oddlužení plněním splátkového kalendáře je možné. V návrhu ze dne 3.2.2014 uvedli, že příjem dlužnice z dohody o provedení práce činí 4.500,-Kč a příjem dlužníka ze samostatné výdělečné činnosti 9.000,-Kč. Smlouva o důchodu ze dne 18.4.2014, kterou se Jaromír Severa zavázal poskytovat dlužníkům měsíčně 4.500,-Kč, pak byla nahrazena novou smlouvou o důchodu ze dne 6.12.2013, kterou se jim jmenovaný zavázal poskytovat plnění ve výši 13.500,-Kč měsíčně. Současný měsíční příjem dlužníků tak činí celkem 26.500,-Kč. Jelikož z nezajištěných závazků dlužníků ve výši 2.045.989,83 Kč představuje 30% částku 613.797,-Kč, a jelikož odměna insolvenčního správce dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí 1.633,50 Kč měsíčně vč. DPH, což je za 5 let celkem 98.010,-Kč, je zřejmé, že i po odečtení základní částky ve smyslu nařízení vlády č. 595/2006 Sb. budou dlužníci schopni splatit více než 30 % svých nezajištěných závazků.

Dlužníci považují za zjevně neadekvátní, aby jim oddlužení nebylo povoleno jen kvůli tomu, že s ním nevyslovil souhlas věřitel Odborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, jehož pohledávka představuje pouhých

3,7 % ze sumy nezajištěných závazků, tedy jejich nepatrnou část. Navíc-jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 10/2014-A-14 ze dne 28.1.2014-tento souhlas věřitelů pohledávek pocházejících z podnikání dlužníka není uveden mezi povinnými doklady návrhu na povolení oddlužení dle § 392 odst. 1 IZ, takže nelze přičítat k tíži dlužníků, že tento souhlas k návrhu nepřipojili. Proto je třeba postupovat dle § 397 odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn návrh na povolení oddlužení podat, oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle § 403 odst. 2 IZ; dřívější závěry o tom, že návrhu na povolení oddlužení nelze vyhovět, jsou tudíž předčasné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nejde o rozhodnutí, které není třeba odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat (a zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli již nadále nelze zaplacení zálohy žádat), jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č 313/2007 Sb. odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že jsou dle § 108 odst. 1 IZ dány podmínky k tomu, aby bylo po dlužnících zaplacení zálohy požadováno, a že je jí zapotřebí právě ve stanovené výši.

Soud dovodil, že návrhu dlužníků na povolení jejich oddlužení (ve formě splátkového kalendáře), podaného dne 3.2.2014, nebude možno vyhovět a jejich úpadek bude nutno dle § 396 IZ řešit konkursem, neboť při existenci jejich dluhů z podnikání a absenci souhlasu všech dotčených věřitelů s oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ) bude nutno jejich návrh na povolení oddlužení-pro subjektivní nepřípustnost-dle § 390 odst. 3 IZ odmítnout. Současně shledal, že i kdyby všichni věřitelé souhlas s oddlužením vyslovili, nebyla by vzhledem k příjmům dlužníků splněna podmínka přípustnosti jejich oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ a návrh by musel být zamítnut.

Z hlediska požadavku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení-očekávaného konkursu-soud prvního stupně zmínil jen některé z těchto nákladů, jejichž úhradu má záloha pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit, z nichž konkrétněji specifikoval jen odměnu insolvenčního správce. Navíce se ale soud vůbec nevyjádřil k tomu, zda či v jakém rozsahu lze uspokojení nákladů řízení z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníků očekávat. Neuvedl totiž ničeho o rozsahu, skladbě a hodnotě majetku dlužníků či výhledu jeho zpeněžitelnosti, přičemž ohledně měsíčních příjmů dlužníků-identifikovaných jen jako příjem dlužnice 4.500,-Kč z dohody o provedení práce a příjem dlužníka 9.000,-Kč ze samostatné výdělečné činnost-nikterak neobjasnil, zda či v jaké výši jsou postižitelné i v konkursu (srov. § 207 odst. 2 IZ) a tedy použitelné pro úhradu jeho očekávaných nákladů.

Současně jsou ale zjevně neúplné závěry soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení dlužníků, na nichž předpoklad neúspěchu jejich návrhu na povolení oddlužení (jeho odmítnutí, popř. zamítnutí), implikující řešení jejich úpadku konkursem, postavil.

Soud dlužníkům předně vytýkal, že s jejich oddlužením nevyslovili souhlas věřitelé, které mají vůči dlužníkům pohledávky pocházející z jejich podnikání. Tyto jejich podnikatelské dluhy ale nijak neidentifikoval. Zmínil jen stanovisko České správy sociálního zabezpečení (souhlasné) a Odborová zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (nesouhlasné), aniž by objasnil, z čeho plyne, že jde o věřitele pohledávek pocházejících z podnikatelské činnosti dlužníků. Označil přitom oba dlužníky za podnikatele, ač dlužnice zjevně podnikatelkou není, když její živnostenské oprávnění dlužnice zaniklo dne 21.3.2014.

Nadto odvolací soud nesdílí úvahy soudu prvního stupně o tom, že při existenci dluhů z podnikání dlužníků (či jednoho z nich) a při absenci souhlasu dotčených věřitelů s oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ) by společný návrh dlužníků na povolení oddlužení-ve smyslu § 389 odst. 1 písm. a) IZ-musel podle § 390 odst. 3 téhož zákona odmítnout (a pak rozhodnout o řešení jejich úpadku konkursem).

Jak Vrchní soud v Praze obšírně vysvětlil např. v usnesení č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-14 ze dne 18.7.2014, otázka subjektivní přípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 písm. b) IZ se totiž v režimu nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů konanou dle § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením (§ 403 odst. 2 poslední věta IZ). Proto i kdyby věřitelé dlužníkových závazků z podnikání, jež v návrhu označil, ve fázi řízení o povolení oddlužení zatím aktivní souhlas s jeho oddlužením neprojevili, není opodstatněné dovozovat, že pro tuto okolnost musí být jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut.

Zjevně neúplné jsou i úvahy soudu o nepřípustnosti oddlužení dlužníků kvůli jejich nedostatečné ekonomické nabídce, jež-jak soud shledal-nedává předpoklad uspokojení jejich nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30% dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ. Nejenže soud zjevně nezkoumal dostatečnost nabídky dlužníků pro oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty dle § 398 odst. 2 IZ (když o jejich majetku náležejícím do podstaty ničeho neuvedl), ale nevymezil náležitě ani jejich nabídku pro oddlužení v navržené formě splátkového kalendáře, když nevysvětlil, v jakém rozsahu jsou příjmy dlužníků pro plnění takového oddlužení použitelné (§ 398 odst. 3 IZ) a proč tedy v jeho rámci-ani za užití finančního plnění ze smlouvy o důchodu ve výši 4.500,-Kč měsíčně-k zákonné minimální míře uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů stačit nemohou. K tomu nutno dodat, že k otázce použitelnosti odměny z dohody o provedení práce pro plnění oddlužení plněním splátkového kalendáře se Vrchní soud v Praze vyslovil v usnesení č.j. KSUL 71 INS 32302/2013, 3 VSPH 1253/2014-B-14 ze dne 18.8.2014.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím. V něm soud-ve smyslu výše uvedených závěrů odvolacího soudu-náležitě zváží splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti dlužníků k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž vezme v úvahu též dlužníky nově předloženou smlouvu o důchodu (podání na A-12), jíž se jim Jaromír Severa-při zrušení předchozí smlouvy-nově zavázal poskytovat od povolení oddlužení částku 13.500,-Kč měsíčně. To s tím, že bude-li možno očekávat bezodkladné rozhodnutí o úpadku dlužníků, které by bylo spojeno s rozhodnutím o povolení jejich oddlužení, dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ po nich nebude možno zaplacení zálohy požadovat.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 29. září 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková