3 VSPH 850/2013-A-10
KSCB 27 INS 11861/2013 3 VSPH 850/2013-A-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužnice Ilony anonymizovano , anonymizovano , bytem 387 36 Mečichov 59, IČO: 13513923, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 11861/2013-A-4 ze dne 29. dubna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 11861/2013-A-4 ze dne 29. dubna 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 27 INS 11861/2013-A-4 ze dne 29.4.2013 odmítl insolvenční návrh dlužnice Ilony anonymizovano (dále jen dlužnice). V něm uvedl, že dne 26.4.2013 mu byl doručen insolvenční návrh výše uvedené dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém se domáhá rozhodnutí o hrozícím úpadku a zároveň povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tento návrh byl podán na formuláři ve smyslu ustanovení § 391 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ). Podle ustanovení § 106 odst. 1 IZ dlužník, který hodlá svůj úpadek nebo hrozící úpadek řešit oddlužením, musí s insolvenčním návrhem spojit i návrh na povolení oddlužení. Stejně tak jako podle ustanovení § 390 odst. 1 IZ musí dlužník návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.

Konstatoval, že náležitosti insolvenčního návrhu upravují ust. § 103 a § 104 IZ. Dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 2/2008 ze dne 28.10.2010), z níž se podává, že tam, kde dlužník podal insolvenční návrh proto, že mu úpadek teprve hrozí (§ 3 odst. 4 IZ), se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala podstatné části dlužníkových peněžitých závazků.

V daném případě dlužnice v insolvenčním návrhu (bod 06) konkrétně neoznačila své věřitele a konkrétní výši svých závazků, nesdělila ani (v souladu s ustanovením § 3 odst. 4 IZ) zda a proč nebude schopna v budoucnu plnit podstatnou část svých závazků. Dlužnice tak nepopsala dostačujícím a určitým způsobem rozhodující skutečnosti osvědčující její hrozící úpadek. Soud dovodil, že dlužnicí uvedené skutečnosti spíše napovídají, že jí úpadek nehrozí, nýbrž, že již v úpadku je. Tuto skutečnost přesto nelze z dlužnicí uvedených skutečností osvědčit, neboť v takovém případě by musela v bodě 06 návrhu konkrétně označit své věřitele (nejméně dva), kteří vůči ní mají pohledávky, tyto věřitele by musela konkrétně označit jménem a příjmením, bydlištěm nebo obchodní firmou a sídlem, uvést konkrétní výši pohledávek těchto věřitelů a konkrétní datum jejich splatnosti. Tato tvrzení však bod 06 návrhu neobsahoval, když se dlužnice omezila pouze na nekonkrétní tvrzení, že má 9 závazků, její celková dlužná částka je 1.065.330,-Kč, většina závazků je po splatnosti více jak 30 dnů. Dlužnice svá tvrzení o jí hrozícím úpadku, či o úpadku samotném nedoložila ani listinnými důkazy, neboť k insolvenčnímu návrhu žádné listiny nepřipojila.

Soud uzavřel, že za této situace je insolvenční návrh dlužnice neurčitý a neprojednatelný a pro tento nedostatek nelze pokračovat v řízení, a proto postupoval podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh bez dalšího odmítl.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání namítajíce, že v kolonce 06 uvedla věřitele s pohledávkami, které jsou 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 (ve znění účinném do 31.12.2013, jež bude citováno v dalším textu) IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že domáhá-li se dlužník insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku nebo hrozícího úpadku, je podle § 103 odst. 1 a 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu vždy uvést i rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek nebo hrozící úpadek osvědčují. Současně dlužník podle § 104 odst. 1 IZ musí k insolvenčnímu návrhu připojit především seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (seznam majetku) a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (seznam závazků), jež musejí být opatřeny náležitostmi stanovenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ.

Jestliže dlužník hodlá navrhnout řešení svého úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, musí tak učinit návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři (§ 391 odst. 3 IZ), a to současně s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ). K podání insolvenčního návrhu pak může využít kolonku č. 07 formuláře návrhu na povolení oddlužení (do 31.12.2013 šlo o kolonku č. 06), v níž pak musí-v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v § 103 odst. 2 IZ-vyplnit nejen údaj o tom, čeho se insolvenčním návrhem domáhá (zda navrhuje vydat rozhodnutí o úpadku nebo hrozícím úpadku), ale také musí uvést důvod tohoto návrhu, tj. vylíčit rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek či hrozící úpadek osvědčují. Insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení jsou samostatná procesní podání se samostatným procesním režimem.

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se tak rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. To znamená, že insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označení další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Jakkoli povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka podle citovaného R 91/2009 nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Z obsahu spisu plyne, že dlužnice svůj insolvenční návrh spojila s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři dne 26.4.2013. V kolonce č. 06 formuláře určené pro podání insolvenčního návrhu vyznačila, že se domáhá rozhodnutí o hrozícím úpadku. Co do popisu rozhodujících skutečností osvědčujících její hrozící úpadek se však dlužnice omezila jen na tvrzení, že má 9 závazků v celkové výši 1.065.330,-Kč, že většina závazků je po splatnosti déle než 30 dnů a není schopna je plnit po dobu delší 3 měsíců. Proto žádá o oddlužení své osoby formou splátkového kalendáře.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkazuje a doplňuje, že z uvedeného je zřejmé, že dlužnice v insolvenčním návrhu neuvedla konkrétní údaje ani o svých majetkových poměrech, včetně své příjmové situace, ani o výši svých jednotlivých dluhů a jejich splatnosti a neoznačila žádné své věřitele. Seznamy majetku a závazků dlužnice k návrhům nepřipojila. Z toho plyne, že dlužnice v insolvenčním návrhu (ani prostřednictvím povinných příloh-seznamů) nevylíčila řádně skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr, že má vůči vícerým (alespoň dvěma) konkrétním věřitelům pohledávky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit. Neuvedla tedy rozhodné skutečnosti, jež by osvědčovaly její tvrzený úpadek dle § 3 odst. 1 IZ, resp. hrozící úpadek dle § 3 odst. 4 IZ, přestože taková skutková tvrzení jsou obligatorní náležitostí insolvenčního návrhu.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužnice vykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., soud prvního stupně postupoval správně, když dlužnici neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužnice učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, neměla by tato skutečnost z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 4. září 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková