3 VSPH 843/2011-A-11
MSPH 96 INS 7283/2011 3 VSPH 843/2011-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: KOMTEL CZ, s.r.o. v likvidaci se sídlem Praha 6-Břevnov, Bělohorská 144/245, identifikační číslo 27106748, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2011, č.j. MSPH 96 INS 7283/2011-A-6,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2011, č.j. MSPH 96 INS 7283/2011-A-6, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) uložil dlužníkovi podle § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,--Kč na označený účet insolvenčního soudu s uvedením variabilního symbolu s tím, že pokud nebude záloha ve lhůtě zaplacena, řízení podle § 108 odst. 3 IZ zastaví.

S odkazem na ustanovení § 108 IZ uvedl, že při stanovení výše zálohy vycházel z toho, že účelem institutu zálohy je pokrytí nákladů insolvenčního řízení, kdy prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Konstatoval, že povinnost zaplatit zálohu je navrhovateli ukládána ve fázi řízení na úhradu nezbytných nákladů vynaložených insolvenčním správcem v případě řešení úpadku dlužníka konkursem při zjišťování či zajišťování jeho majetku včetně nároků insolvenčního správce na jeho odměnu a úhradu hotových výdajů, jež činí podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. minimálně 45 tis. Kč. Pokračoval, že z výchozí koncepce insolvenčního zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů, a není-li takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Uzavřel, že jedinou-nesystémovou-výjimkou je ust. § 144 IZ, jež připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. Doplnil, že nejde-li o případ podle § 144 IZ a bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, pak uložení zálohy je testem o dalším pokračování insolvenčního řízení, neboť v případě, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, tento test podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Toto usnesení napadl dlužník prostřednictvím svého likvidátora JUDr. Pavla Čížkovského v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se mu zaplacení zálohy neukládá. Likvidátor zdůraznil, že společnost dlužníka byla zrušena rozhodnutím soudu, jímž byl současně jmenován do funkce likvidátora z řad insolvenčních správců, což by měl soud zohlednit, a to i s ohledem na nemajetnost dlužníka, neboť i v takovém případě je likvidátor dlužníka povinen podat návrh na zahájení insolvenčního řízení a nelze po něm požadovat, aby hradil náklady spojené s insolvenčním řízením. Zdůraznil, že již v návrhu uvedl, že dlužník má uloženo na účtu částku cca 22 tis. Kč, jež jsou předmětem exekuce, a proto úvahy soudu prvního stupně o existenci majetku pro účely insolvenčního řízení nejsou případné, neboť není-li zde majetek, musí dojít k zamítnutí insolvenčního návrhu podle § 144 IZ, a je-li nějaký majetek, je namístě prohlásit konkurs. Uzavřel, že nejsou namístě obavy soudu prvního stupně o hrazení nákladů ze státního rozpočtu a úvaha, že nemožnost zaplatit zálohu je testem k odstranění nejistoty, zda má dlužník nějaký majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, neboť již ze samotného návrhu se podává, že jiný majetek než shora uvedené finanční prostředky dlužník nemá, jež nepokryjí ani odměnu insolvenčního správce.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení a došel k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenční soud navrhovatele poučit (odst. 3).

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu [písm.a)], jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců [písm.b)], likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka [písm.c)], ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení [písm.d)] a věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny [písm.e)]. Pro úvahu, zda uložit či neuložit povinnost k zaplacení zálohy k insolvenčním návrhům podaným likvidátory společností v likvidaci, je rozhodující, zda lze očekávat v té které věci, že budou kumulativně naplněny podmínky citovaného ustanovení IZ, neboť tam, kde by bylo lze očekávat jejich splnění, současně nebylo lze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 ObchZ, nemusí insolvenční soud složení zálohy požadovat (usnesení VS ze dne 21.11.2008, sp. zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008-A); nebude-li možný postup podle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy podle § 108 IZ je namístě.

Odvolací soud ani v dané věci nemá důvodu odchýlit se od svých judikatorních závěrů stran účelu insolvenčního řízení a institutu zálohy dle § 108 IZ, jež soud prvního stupně v napadeném usnesení reprodukoval. Odvolací soud opakovaně zdůraznil, že insolvenční řízení nesmí být zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, a testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Tyto závěry tedy platí i pro případ, kdy se dlužník zahájivší insolvenční řízení již v procesu likvidace nachází. Její dokončení a výmaz dlužníka z obchodního rejstříku realizací insolvenčního řízení nijak podmíněny nejsou. Proto za popsané situace-tedy nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit-soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci společnosti.

Odvolací soud z insolvenčního návrhu dlužníka zastoupeného jmenovaným likvidátorem zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č.j. 73 Cm 10/2010-8, byla společnost dlužníka zrušena a jejím likvidátorem byl ustanoven JUDr. Pavel Čížkovský ze seznamu insolvenčních správců; usnesení nabylo právní moci k 23.10.2010. Z insolvenčního návrhu se dále podává, že dlužník eviduje podle seznamu věřitelů ve shora označeném konkursním řízení vykonatelné pohledávky v celkové výši 2,31 mil. Kč, vedle toho má dlužník závazek vůči insolvenčnímu soudu ve výši 1.000,--Kč (podle shora citovaného usnesení z 10.2.2010), a vůči likvidátorovi ve výši 712,--Kč, všechny více než tři měsíce po splatnosti. Likvidátor dále uvedl, že jediným dlužníkovým majetkem jsou finanční prostředky na bankovním účtu ve výši 21.626,54 Kč, a konstatoval, že je dlužník nekontaktní a nepředal mu účetnictví, proto nemohl prověřit možnost uplatnění odporovatelných a neúčinných úkonů v insolvenčním řízení, pouze ze zpráv evidence motorových vozidel zjistil, že dlužník prodal v prosinci 2009 osobní automobil Volvo N.Mykolovi, jenž není osobou ve vztahu k dlužníku.

Odvolací soud konstatuje, že u dlužníka nejsou splněny předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka vymezené v § 144 IZ, nic takového ostatně ani sám likvidátor dlužníka v návrhu netvrdil. Dlužník je sice obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu a insolvenční návrh podal jeho jménem likvidátor jmenovaný soudem ze seznamu insolvenčních správců. Tento likvidátor nepředložil soudu dle § 144 odst. 1 písm. c) IZ zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka a s jakým výsledkem, tedy zda nějaké dlužníkovy úkony, jež lze považovat za neplatné nebo jimž by bylo možno v insolvenčním řízené odporovat, zjistil či nikoli. Odvolací soud dospěl k závěru, že likvidátor dlužníka ani nevyvinul potřebné úsilí k tomu, aby zákonnými prostředky (i za součinnosti soudu, jenž o likvidaci dlužníka rozhodl) zajistil u statutárního orgánu dlužníka, v daném případě jeho jednatele, příslušnou dokumentaci a evidenci o hospodaření a činnosti dlužníka včetně jeho spolupráce při likvidaci, nýbrž se spokojil jen konstatováním, že je navrhovatel nekontaktní a likvidátorovi nepředal účetnictví , aniž by o tom podal jakýkoliv důkaz. Likvidátor tak nenabídl dostatečný podklad k úvaze o možném dalším majetku, který by mohl být v insolvenčním řízení co majetek náležející do podstaty k uspokojení dlužníkových věřitelů použit.

Je tak namístě úvaha insolvenčního soudu, že dlužníkův úpadek bude řešen konkursem a že je třeba zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení po zjištění úpadku a insolvenčního správce spočívající v jeho odměně (která-pokud bude stanovena dle § 1 vyhl. č. 313/2007 Sb.-činí nejméně 45 tis. Kč), v hotových výdajích správce a dalších nákladech, jež bude třeba vynaložit za účelem zjištění rozsahu majetkové podstaty, její správy a zpeněžení, jak uvedl soud prvního stupně. Jelikož dlužník má jen shora uvedený finanční majetek, složená záloha také umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně (zapravení výdajů tvořících náklady insolvenčního řízení) poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později-zpeněžením majetkové podstaty-v počáteční fázi řízení k dispozici nemá, a použít je tedy nemůže. Insolvenční soud proto postupoval správně, když dlužníku povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil v uvedené výši, jež k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení i jeho počátečních výdajů považuje odvolací soud za postačující.

Na základě uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 10. dubna 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová