3 VSPH 838/2012-B-33
MSPH 93 INS 21042/2011 3 VSPH 838/2012-B-33

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: MUDr. Dušan anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 8, Chabařovická 1325/23, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č.j. MSPH 93 INS 21042/2011-B-22,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č.j. MSPH 93 INS 21042/2011-B-22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) neschválil oddlužení dlužníka (bod I. výroku), prohlásil na jeho majetek konkurs (bod II. výroku) a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají dnem 19. dubna 2012 (bod III. výroku).

Insolvenční soud uvedl, že usnesením č.j. MSPH 93 INS 21042/2011-A-12 z 6.1.2012 zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Na schůzi věřitelů konané 20.2.2012 vznesli věřitelé č. 2) a č. 5) námitky spočívající v tom, že v seznamu majetku dlužníka není uveden jeho podíl odpovídající členským právům v Bytovém družstvu Chabařovická 1321-1326, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, zřejmě na základě notářského zápisu o sepsání dohody o zúžení SJM manželů, již považují za neplatnou, neboť manželům anonymizovano vzniklo společné členství v družstvu za trvání manželství a nelze jej takto zúžit. Tito věřitelé dále upozornili, že dlužník v seznamu majetku a závazků neuvedl svůj obchodní podíl ve společnosti PANDUS, s.r.o., v níž byl jediným společníkem a jednatelem, přestože se nachází v úpadku, že je veden v registru ekonomických subjektů nadále jako podnikatel, a že pohledávky přihlášených věřitelů pocházejí z dlužníkovy podnikatelské činnosti.

Na uvedené reagoval dlužník námitkami, že uvedený družstevní byt obývá s manželkou a dvěma nezletilými dětmi, a že členská práva do seznamu majetku nezahrnul, neboť byl v dobré víře, že s manželkou uzavřel dohodu o zúžení SJM formou notářského zápisu před zahájením jeho podnikání v roce 2003, kdy podnikal jako fyzická osoba a dále jako společník PANDUS, s.r.o., na níž byl prohlášen konkurs a hodnota jeho obchodního podílu je nulová. K pohledávce věřitele č. 1) uvedl, že pochází z doby, kdy provozoval zubařskou praxi v Prachaticích, k pohledávce věřitele č. 4) namítl, že vznikla v době, kdy byl nezaměstnaný.

Na základě uvedeného insolvenční soud konstatoval, že se nejprve zabýval otázkou, zda dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ). K otázce neuvedení členského podílu v družstevním bytu v seznamu majetku dospěl k závěru, že dohoda o zúžení SJM k tomuto podílu je sice neplatná, avšak dlužník je osobou bez právního vzdělání a jednal v dobré víře, že dohoda uzavřená ve formě notářského zápisu, je platná. K obchodnímu podílu ve společnosti PANDUS, s.r.o. (dále jen PANDUS) dovodil, že má nulovou hodnotu a jeho neuvedení v seznamu majetku se nemohlo nijak negativně dotknout věřitelů, a že jako společník této společnosti nebyl podnikatelem, takže tyto skutečnosti pro oddlužení nejsou podstatné. Dovodil, že o nepoctivosti záměru dlužníka nesvědčí skutečnosti, že v minulosti podal již dva insolvenční návrhy, o nichž bylo rozhodnuto tak, že v prvním případě bylo insolveční řízení zastaveno pro nezaplacení zálohy, ve druhém byl insolvenční návrh odmítnut.

Z uvedených důvodů tedy posuzoval, zda je dlužník ve smyslu § 389 odst. 1 zák. č. IZ osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení.

Odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení pod sen.zn. 29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 79/2009 (R 79/2009) týkající se výkladu pojmu podnikatel ve smyslu § 389 odst. 1 IZ. Z těchto závěrů plyne, že při posuzování závazků z podnikání dlužníka je třeba zvážit, kdy došlo ke vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, výší konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků a tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Dále odkázal na závěry Nejvyššího soudu ČR vyslovené v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 9/2009 ze dne 23.2.2011 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 112/2011), že podmínka neexistence dluhu z podnikání je splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který nebyl a není podnikatelem a který svým majetkem pouze zajistil (např. jako směnečný rukojmí) dluh jiné osoby z jejího podnikání.

Insolvenční soud zhodnotil dlužníkovy závazky v kontextu s výše uvedeným rozhodnutím, tj. z hledisek, jež prolamují výše uvedené závěry přípustnosti oddlužení, a konstatoval, že dlužník má závazky vůči věřiteli č. 1) ve výši 22.960,-Kč a č. 3) ve výši 94.040,90 Kč vyplývající z jeho podnikatelské činnosti, jež činí 1/6 celkových přihlášených a zjištěných pohledávek, což odůvodňuje závěr o nedostatku aktivní legitimace dlužníka. Insolvenční soud konstatoval, že dlužníkovým závazkem není částka 5.000,-Kč vůči věřiteli č. 4), jenž vznikl v době nezaměstnanosti dlužníka a že nemá ani závazek z podnikatelské činnosti vůči věřiteli č. 2) ve výši 342.522,-Kč, jímž převzal směnečné rukojemství za závazek společnosti PANDUS, byť původní leasingovou smlouvu, z níž tento věřitel dovozuje přihlášený směnečný závazek, uzavřel sám, přičemž je jediným jednatelem a společníkem této společnosti. Za další dlužníkův podnikatelský závazek však soud označil pohledávku věřitele č. 5) ve výši 188.850,83 Kč, neboť se jedná o závazek společnosti PANDUS, k němuž dlužník přistoupil podle § 533 obč. zák. a je s ním zavázán společně a nerozdílně, takže se jedná o závazek z podnikání. Na základě výše uvedeného insolvenční soud dospěl k závěru, že vzhledem k četnosti neuhrazených závazků dlužníka z podnikání v poměru k počtu přihlášených věřitelů a k poměru pohledávek z podnikání k celkové výši dlužníkových závazků, není dlužník oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, a že ne všichni věřitelé dlužníkových pohledávek z podnikání byli srozuměni s tím, že jejich pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, proto postupem podle § 405 odst. 1 IZ oddlužení dlužníka neschválil a podle § 405 odst. 2 IZ rozhodl o prohlášení konkursu na dlužníkův majetek.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdůraznil, že námitky o jeho nepoctivém záměru inicioval věřitel č. 2) s pohledávkou nepodnikatelskou, jenž nemá zájem na uspokojení své pohledávky, nýbrž na nemajetkovém postižení dlužníka a jeho manželky formou zániku jejich členství v bytovém družstvu a zbavení dlužníka a jeho rodiny bydlení a ztráty dlužníkova zaměstnání jako zubaře za situace, kdy vedle dvou nezletilých dětí pečuje o manželku, jíž zdravotní stav neumožňuje pracovat. Pokračoval, že tento věřitel nereagoval na jeho nabídku na umoření dluhu vůči němu nad 50 %, ani na upozornění insolvenčního správce o nevýhodnosti výplaty vypořádacího podílu do majetkové podstaty, neboť uspokojení dalších čtyř věřitelů v konkursu by bylo nižší či déle trvající. Považuje závěr soudu prvního stupně ohledně výkladu § 389 IZ za tvrdý, zejména za situace, kdy se uchýlil k podání návrhu na oddlužení s úmyslem již v budoucnu nepodnikat a nést po dobu pěti let riziko, že by se mu nezdařilým oddlužením rozpadlo vše, čeho dosud dosáhl. Uzavřel, že insolvenční soud nemusel při závěru o charakteru jeho podnikatelských závazků již vůbec o povolení oddlužení rozhodnout, neboť při vědomí, že oddlužení nebude schváleno, by opakovaně návrhy na oddlužení nepodával.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Insolvenční soud schválí oddlužení, neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405 (§ 406 odst. 1 IZ). Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Soudní judikatura dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele) a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008 či usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008 ze dne 24.7.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Současně ovšem vyslovil, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká -má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovodil, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, k době ukončení dlužníkova podnikání, k četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, k výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (to může vyplynout např. z toho, že věřitel nejpozději při projednání způsobu oddlužení neuplatní výhradu proti schválení oddlužení založenou na argumentu, že jeho pohledávka je dlužníkovým dluhem z podnikání).

K tomu Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněném pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále vysvětlil, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka, které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků, ale jeho věřitel nepřihlásil tomu odpovídající pohledávku včas do insolvenčního řízení. Schválení oddlužení nebrání ani zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 395 odst. 2 téhož zákona zamítne soud návrh i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podmínky, za nichž lze dlužníku (subjektivně k tomu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje ustanovení § 395 IZ. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010, uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ spojenému dle § 405 odst. 2 téhož zákona s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem (k tomu viz opět i výše citované R 113/2011).

Ze spisu plyne, že dlužník podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení 16.11.2011, v němž uvedl své závazky v celkové výši 688.859,-Kč, majetek představující movité věci v hodnotě 518 tis. Kč, z toho osobní automobil oceněný částkou 18 tis. Kč a 5 obrazů oceněných celkově částkou 500 tis. Kč s tím, že je zadržuje třetí osoba, jenž mu je odmítá na základě soudního rozhodnutí i v rámci exekuce vydat, za což byla odsouzena pro trestný čin maření výkonu rozhodnutí a je ve výkonu trestu. Uvedl, že veškeré závazky nepatří do SJM, neboť notářským zápisem ze dne 2.6.2003 uzavřel se svou manželkou dohodu o zúžení SJM. Usnesením ze dne 6.1.2012, č.j. MSPH 93 INS 21042/2011-A-12, insolvenční soud zjistil dlužníkův úpadek a povolil jeho řešení oddlužením. Při přezkumném jednání konaném dne 20.2.2012 byly zjištěny všechny přezkoumávané pohledávky, jejichž výše činí celkem 653.372,-Kč, přičemž se jedná o pohledávky nezajištěné. Bezprostředně po jeho skončení se konala schůze věřitelů, na níž věřitelé č. 2) a 5) namítli, že dlužník neuvedl skutečnosti, že je členem bytového družstva, že je veden v registru ekonomických subjektů jako privátní stomatolog a že v postavení podnikající osoby uzavřel s věřitelem č. 2) dne 1.9.2003 leasingovou smlouvu, z čehož dovozovali nepoctivý záměr dlužníka. Insolvenční soud s ohledem na tyto skutečnosti rozhodl, že svolá další schůzi věřitelů, uložil insolvenčnímu správci předložit dílčí zprávu o činnosti a vyjádření k námitkám vzneseným při uvedeném jednání a uložil dlužníku předložit insolvenčnímu správci nájemní smlouvy k bytu, jež užívá, dohodu o převodu družstevního podílu (dohoda o převodu členských práv a povinností) a oddací list. Na další schůzi věřitelů konané dne 16.4.2012 insolvenční správce upozornil na to, že na závazek dlužníka vůči věřiteli č. 2) nelze v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sen. č. 29 NSČR 3/2009 a 20/2009 nahlížet jako na podnikatelský, neboť se jedná o závazek ze směnky, již dlužník avaloval; na tuto námitku reagoval věřitel č. 2) tak, že se původně jednalo o osobní závazek dlužníka, následně byla leasingová smlouva převedena na PANDUS a žalováno bylo ze směnky (pohledávka tohoto věřitele byla přihlášena jako nárok ze směnky na základě pravomocného rozhodnutí Městského soudu v Praze jako pohledávka vykonatelná). Insolvenční správce namítl, že dlužník uzavřel manželství 9.11.1995, dohodu o zúžení SJM manželé anonymizovano uzavřeli dne 2.6.2003, nájemní smlouvu tito manželé uzavřeli s družstvem dne 3.3.1999, takže dohodu o zúžení SJM v části týkající se členského podílu v bytovném družstvu považuje za neplatnou pro rozpor s § 703 odst. 2, § 705 odst. 2 a § 707 odst. 2 obč. zák., a proto členský podíl v družstevním bytu zahrnul do majetkové podstaty dlužníka. Soud závěrem konstatoval, že přítomní věřitelé č. 2) a č. 5) navrhli, aby bylo rozhodnuto o neschválení oddlužení a prohlášen na dlužníkův majetek konkurs, neboť setrvávají na svých předchozích námitkách. Insolvenční soud přítomným sdělil, že o neschválení oddlužení rozhodne neprodleně po skončení schůze samostatným usnesením.

Odvolací soud z výpisu z Registru ekonomických subjektů ČSÚ v ARES a výpisu základních dat registru zdravotnických zařízení zjistil, že dlužník podnikal jako fyzická osoba podle jiných zákonů než živnostenského a zákona o zemědělství nezapsaná v obchodním rejstříku pod obchodní firmou Privátní stomatologická ordinace-MUDr. Dušan anonymizovano se sídlem Praha 14, Vajgarská 1141, od 13.4.1994 do 31.12.1995. Z uvedeného vyplývá, že dlužník již není v žádném registru veden jako podnikající osoba (osoba samostatně výdělečně činná). Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti PANDUS, s.r.o. v likvidaci, IČO: 27111865 pak odvolací soud zjistil, že je dlužník jeho jediným společníkem a jednatelem od 17.12.2003, předmětem jeho podnikání bylo mimo jiné i provozování nestátního zdravotnického zařízení, a že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, jenž byl usnesením Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 19179/2011-B-11 ze dne 14.8.2012 (v právní moci od 29.8.2012) zrušen, neboť jeho majetek nepostačuje pro uspokojení jeho věřitelů.

Odvolací soud shledal správnými závěry soudu prvního stupně, že dlužníkovi nelze přičítat nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 3 písm. a) IZ, a že v případě pohledávky věřitele č. 2), jež představuje nároky vůči dlužníku jako avalistovi se nejedná ve smyslu R 112/2011 o podnikatelský závazek, a pro stručnost na ně odkazuje.

Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud shledal, že zbývající závazky, které mají charakter podnikatelských závazků a které představují cca 46 % všech přihlášených zjištěných nezajištěných závazků dlužníka, brání dlužníkovi vstupu do oddlužení. Odvolací soud má za to, že v dané věci insolvenční soud nezkoumal, zda je namístě striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, tj. z hledisek formulovaných Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí R 79/2009 a R 113/2011.

Soud prvního stupně především ve smyslu R 113/2011 vůbec nevzal v úvahu, že ekonomická nabídka dlužníka pro splátkový kalendář při nezměněných příjmech 49.537,-Kč čistého měsíčně, jenž plynou dlužníku od stejného zaměstnavatele nejen z hlavního pracovního poměru, ale též i z dohody o provedení práce či o pracovní činnosti, by byl totiž dlužník schopen splácet měsíčně i s ohledem na vyživovací povinnost vůči manželce a dvěma nezletilým dětem částku 35.890,-Kč. Z této částky by 1.089,-Kč (900,-Kč + DPH 189,-Kč) připadalo na insolvenčního správce [§ 3 písm. c) a § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb. a § 38 odst. 1 IZ] a zbývajících 34.801,-Kč na úhradu pohledávek věřitelů, které v souhrnu činí 653.372,-Kč. Tato částka tedy umožňuje, aby dlužník zaplatil veškeré zjištěné pohledávky věřitelů ve výši 100 % již za 19 měsíců; dlužník v návrhu na oddlužení nežádal, aby mu soud stanovil nižší než zákonem určené srážky. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že splátka pro oddlužení se kalkuluje v rozsahu, v jakém mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, přičemž srážky pro oddlužení se vypočítávají z čisté mzdy. Srážené částky se vypočtou podle podmínek a sazeb platných pro povinného v měsíci, za který se čistá mzda zjišťuje. Do čisté mzdy se započítávají i čisté odměny za vedlejší činnost, kterou zaměstnanec vykonává u toho, u koho je v pracovním poměru. Nezapočítávají se však do ní částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách. Z čisté mzdy však nelze srazit tzv. základní částku.

Za takovéto situace totiž logicky odpadá důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (totiž důvod, aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele). Při uvážení těchto okolností věci nepodkládá odvolací soud zjištěné závazky dlužníka z jeho dřívějšího podnikání za překážku, jež by ve smyslu § 389 odst. 1 IZ jeho vstupu do oddlužení (jeho schválení) bránila.

Protože na základě uvedených zjištění a úvah odvolací soud žádné trvající důvody pro závěr o nepřípustnosti oddlužení dlužníka neshledal, a protože je z povahy věci vyloučeno, aby o tom, zda oddlužení bude v dané věci schváleno, rozhodl odvolací soud, postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 2 o.s.ř., napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. února 2013

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva