3 VSPH 836/2015-A-111
MSPH 79 INS 3707/2014 3 VSPH 836/2015-A-111

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: TH-SYSTEM, spol. s r.o., IČO 64574059, se sídlem v Praze 10, U Hostivařského nádraží 276a, zast. JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, k návrhu navrhovatele a) TPB STEEL, spol. s r.o., IČO 25113305, se sídlem v Praze 9-Běchovicích, Areál VÚ, Podnikatelská, b) A L L E G R O s.r.o., IČO 48951862, se sídlem v Černošicích I., v Kosině 1307, oba zast. JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 3707/2014-A-94 ze dne 6. března 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 3707/2014-A-94 ze dne 6. března 2015 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Navrhovatel a) se domáhá proti dlužníkovi zjištění jeho úpadku s tím, že má za ním splatnou pohledávku ve výši 1.647.632,80 Kč (Pohledávka A) z titulu neuhrazené ceny za provedené dílo Lofty Křižíkova (stavba LK) dle smlouvy o dílo z 19.4.2012 č. 2012/sub/378/005-zámečnické výrobky sestávající z pohledávky z odměny díla fakturované fakturou č. 13/20/63 (Smlouva A) ve výši 993.078,--Kč, splatnou 11.1.2014 a pohledávky z nevyplaceného zádržného ve výši 365.171,80 Kč a 289.383,--Kč. Konstatoval, že marně vyzýval dlužníka k úhradě celkové částky 1.647.632,80 Kč výzvou z 24.1.2014 a nakonec od smlouvy odstoupil dopisem z 31.12.2014. Za dalšího věřitele dlužníka označil navrhovatele b). Připojil přihlášku pohledávky za dlužníkem na částku 1.647.632,80 Kč a připojil listinné důkazy ke svým tvrzením. Dovozoval, že se dlužník nachází v úpadku, neboť má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit.

Navrhovatel b) přistoupil do insolvenčního řízení podle § 107 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), s odůvodněním, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 997.779,85 Kč (nikoliv, jak původně tvrdil ve výši 1.151.103,27 Kč-Pohledávka B) z titulu odměny za práce (Smlouva B) provedené na novostavbě bytového domu Ehrlich-Plzeň (stavba EP) na základě faktur č. 100130112 na částku 637.319,93 Kč (F-112), č. 100130165 v neuhrazené výši 296.333,--Kč (F-165) a dále za práce na akci Rekonstrukce budovy Křižíkova (stavba

RK) na základě faktury č. 100130093 v neuhrazené výši 64.126,92 Kč (F-093). Připojil přihlášku pohledávky ve výši 997.779,85 Kč a připojil důkazy ke svým tvrzením o předání a převzetí díla se soupisem provedených prací a uvedené faktury.

K insolvenčnímu návrhu přistoupil také navrhovatel RCZ-MYKO CZECH, spol. s r.o., IČO 28049985, který však posléze svůj návrh vzal zpět a insolvenční soud řízení o jeho návrhu zastavil.

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu s odůvodněním, podle kterého insolvenční návrhy navrhovatelů a) a b) jsou bezdůvodné. Uvedl, že je schopen pohledávky obou navrhovatelů uhradit, neboť má k 19.2.2014 na svých účtech zůstatek ve výši 6,3 mil. Kč. Konstatoval, že hradí své splatné závazky vůči třetím osobám a bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu od 1.1.2014 do 12.2.2014 takto uhradil 11.993.026,12 Kč na uspokojení pohledávek svých věřitelů. Pohledávky obou navrhovatelů však neuhradil, neboť je neuznává v uplatněné výši. Insolvenční návrhy zhodnotil jako šikanózní s cílem ho poškodit. Navrhovatelé zvolili tento postup, při němž podali značně zjednodušený a hrubě zkreslený obraz namísto toho, aby se domáhali proti němu zaplacení svých pohledávek ve standardním sporném řízení, jež si nepochybně vyžádá rozsáhlé dokazování, pro něž v insolvenčním řízení není prostor. Insolvenční návrhy obou navrhovatelů představují koordinovanou akci, oba návrhy jsou si nápadně podobné.

K insolvenčnímu návrhu navrhovatele a) uvedl, že s navrhovatelem uzavřel Smlouvu 19.4.2012. Uplatněnou pohledávku neuznává. Navrhovatel od Smlouvy odstoupil, a aniž by hodnotil důvodnost tohoto odstoupení, uvedl, že v důsledku tohoto právního úkonu mělo být provedeno vypořádání, tj. podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 vrátit vzájemně si poskytnutá plnění s modifikací pro případ stavebních prací podle § 543 a § 544 ObchZ. Dovozoval tak, že z povahy věci je vyloučeno, že by tato pohledávka měla svůj původ v nezaplacené odměně za poskytnuté plnění. Za nesporné označil to, že byl 10.7.2013 vyzván k převzetí díla a že to odmítl, neboť dílo vykazovalo řadu vad a nedodělků a dílo převzato nebylo. Jednání 8.8.2013, kdy se uskutečnila schůzka za účelem zjištění kompletnosti a kvality, předcházela korespondence obsahující soupis vad a nedodělků. Na jednání 18.11.2013 byla řešena otázka vzájemného vypořádání, přičemž vyčíslil své náklady v celkové výši 973.127,--Kč, zatímco navrhovatel je akceptoval jen v rozsahu 140.155,--Kč. Uzavřel, že mezi ním a navrhovatelem a) probíhá obchodní spor týkající se oprávněnosti či neoprávněnosti vzájemných nároků v souvislosti s realizací stavby LK, jež bude třeba vyčíslit ve znaleckém posudku, avšak to jen za předpokladu, že bude shledáno navrhovatelovo odstoupení od smlouvy důvodným.

K insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) uvedl, že není sporu o tom, že tento navrhovatel prováděl pro něho jako subdodavatele stavební práce na stavbách EP a RK. Stavba EP byla prováděna na jeho objednávku ze 6.2.2013, podle které měl navrhovatel do 30.4.2013 pro něho provést práce o objemu 3.316.760,61 Kč bez DPH s tím, že nárok na odměnu byl vázán na provedení díla, tj. po jeho řádném předání, byla uzavřena ústně, a to v souladu s právní úpravou ObchZ, neboť k jinému ujednání nedošlo (Smlouva B). Uvedl, že navrhovatel neprovedl veškeré práce, ocitl se v prodlení a dílo dosud nepředal. Okolnost, že navrhovateli poskytoval dílčí plnění za provedené části díla s ohledem na dlouhodobou spolupráci, nemůže změnit nic na tom, že odměny za tato dílčí plnění nebyly splatné. V období od června do října 2013 zaslal navrhovateli řadu soupisů vad a nedodělků, které navrhovatel odstranil jen zčásti a v říjnu 2013 práce ukončil za situace, kdy jeho dílo vykazovalo cca 50 vad a do současnosti mu předáno nebylo. Doplnil, že navrhovatel ve svém návrhu zamlčel, že spolu uzavřeli dohodu o započtení vzájemných pohledávek z 12.11.2013. Navrhovatel mu fakturoval ve F-093 částku 147.521,11 Kč a proti ní započetl pohledávku za navrhovatelem 99.755,42 Kč, takže z této faktury, byla-li by vůbec splatná, mohla pohledávka činit pouze 47.765,69 Kč. Podobně dohodou o zápočtu uzavřenou nejpozději 11.10.2013 započetl svou pohledávku za navrhovatelem ve výši 53.538,--Kč, a proto pohledávka uvedená ve F-065 (patrně F-165) ve výši 314.883,90 Kč zanikla v uvedeném rozsahu a zůstává za předpokladu, že nabyla splatnosti ve výši jen 261.345,90 Kč.

Usnesení č.j. MSPH 79 INS 3707/2014-A-33 z 9.4.2014, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh navrhovatelů, bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze pod sen. zn. 1 VSPH 1201/2014 z 1.9.2014 s odůvodněním, podle kterého tím, že zamítl insolvenční návrh bez jednání, neboť nebyly splněny podmínky obsažené v § 133 odst. 1 InsZ, zatížil soud prvního stupně insolvenční řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) insolvenční návrh zamítl (bod I. výroku), navrhovatele zavázal k náhradě nákladů řízení dlužníkovi každý ve výši 30.855,--Kč ve lhůtě tří dnů k rukám jejich právního zástupce (bod II. výroku) a uložil každému z nich povinnost k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení bezhotovostně na uvedený účet soudu k označenému variabilnímu symbolu nebo v hotovosti do pokladny soudu na pracovišti ve Slezské (bod III. výroku).

Insolvenční soud zrekapituloval tvrzení navrhovatelů a) a b), vyjmenoval listiny, jimiž navrhovatelé dokládají své pohledávky za dlužníkem, a dospěl k závěru, že splatnost Pohledávek A a B nebyla doložena. Cituje závěry Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 30/2009 z 29.4.2010, publikovaného pod č. 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž soud dovodil, že insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení. Nadto uvedl, že sporné skutečnosti týkající se pohledávek, které insolvenční navrhovatelé jsou povinni doložit k věcné legitimaci podle § 105 InsZ, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.

Dále insolvenční soud se zabýval naplněním předpokladů úpadku dlužníka podle § 3 InsZ, zejména pak dlužníkovou platební schopností. K této otázce vyšel ze zjištění, že dlužníkova aktiva po odečtení všech jeho závazků činí 62.218.722,--Kč (ze seznamu majetku), že nemá vůči finančnímu úřadu žádné neuhrazené závazky a naopak pohledávku 872.032,--Kč na úhradu přeplatku daně (potvrzení Finančního úřadu pro hl. m. Prahu) a z předložených potvrzení, že prováděl finanční transakce v řádu milionů korun. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sen. zn. 29 NSČR 17/2009, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 publikované pod číslem 83/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a sen. zn. 29 NSČR 10/2009 publikované pod číslem 80/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a uzavřel, že dlužník zaměstnávající 35 zaměstnanců řádně provozuje svůj podnik, je funkční společností, která průběžně hradí své splatné závazky. K přihlášce pohledávky Karla Klucha uvedl, že o ní probíhá sporné řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 a že pohledávku uplatněnou Statutárním městem Plzeň č. 13 ve výši 163.280,--Kč dlužník nepopíral s tím, že ji uhradí. Závěrem insolvenční soud uzavřel, že navrhovatelé a) a b) nedoložili splatnou pohledávku za dlužníkem a že nebyl osvědčen dlužníkův úpadek; proto postupoval podle § 143 odst. 2 InsZ a insolvenční návrh zamítl. Výrok o nákladech odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšnému dlužníku v rozsahu nákladů spojených se zastupováním s tím, že navrhovatelé mají v řízení postavení samostatných společníků a na každého z nich připadá k úhradě jedna polovina těchto nákladů.

Toto usnesení napadli v zákonem stanovené lhůtě odvoláním oba navrhovatelé a shodně navrhli, aby je odvolací soud změnil tak, že rozhodne o úpadku dlužníka nebo napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Navrhovatel a) zopakoval svá dosavadní tvrzení s tím, že v průběhu řízení doložil Pohledávku A na základě Smlouvy A, od níž platně odstoupil. Vyjádřil nesouhlas se závěrem insolvenčního soudu, podle kterého po odstoupení od smlouvy nelze uvažovat, že by jeho pohledávka byla založenou nárokem na odměnu za provedené práce. Konstatoval, že ve prospěch dlužníka provedl práce, jak bylo osvědčeno, a protože toto plnění nelze fakticky navrátit, právem požaduje jeho peněžitou náhradu. Dovodil, že pohledávku doložil a odmítl skutkové zjištění insolvenčního soudu o opaku. K závěru insolvenčního soudu o nenaplnění předpokladů dlužníkova úpadku namítl, že nelze věrohodně ověřit žádnou z položek zpracovaného seznamu majetku a nelze ověřit ani zůstatek na jeho účtu. Dlužníkem tvrzené pohledávky za třetími osobami nebyly odsouhlaseny nehledě na to, že se nejedná o okamžité likvidní prostředky a nelze s nimi počítat na úhradu splatných závazků. Vytkl insolvenčnímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou neúplnosti dlužníkem předloženého seznamu závazků.

Navrhovatel b) obdobně zopakoval svou dosavadní argumentaci a konstatoval, že Pohledávku B doložil, neboť mu vznikly pohledávky z titulu odměny za práce na stavbě EP, kterou dlužník převzal, a dílo, resp. jeho části byly řádně předány. V případě stavby RK zdůraznil, že nejdříve zaslal dlužníkovi soupis provedených prací a následně dlužník tento soupis podepsal a teprve poté byla odměna za ně fakturována. Dovozoval, že závěr o tom, že Pohledávka B dosud není splatná, není z uvedených důvodů správná. K osvědčení dlužníkova úpadku a závěru insolvenčního soudu k otázce jeho platební neschopnosti uvedl shodné námitky jako navrhovatel a).

Dlužník k podaným odvoláním zopakoval svou obranu obsaženou ve vyjádření k návrhům a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil. Připojil prohlášení o rozsahu plnění od 24.2.2015 do 17.5.2015, jež poskytl svým věřitelům na úhradu jejich pohledávek a doložil zůstatek na svém účtu. Opakovaně pak v průběhu odvolacího řízení dokládal platby svým věřitelům, jejich pohledávky uznal.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž nařizoval jednání z důvodu § 94 odst. 2 písm. d) InsZ, a dospěl k závěru, že odvolání jsou opodstatněna, byť z jiných než uváděných důvodů.

Podle § 7 odst. 1 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (o.s.ř.).

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Na rozdíl od zkoumání úpadku dlužníka, při němž soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 InsZ) v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, neboť bez doložení této legitimace je namístě bez dalšího insolvenční návrh zamítnout, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli. Proto ustanovení § 103 odst. 2 a 3 InsZ obsahuje i povinnost navrhovatele-věřitele uvést skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat insolvenční návrh, označit důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 InsZ připojit. V tomto stadiu je insolvenční řízení ovládáno zásadou projednací a je na insolvenčním navrhovateli-věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou. Doložení věcné legitimace je pouze průkazem k tomu, aby mohl insolvenční navrhovatel požadovat, aby na základě jeho insolvenčního návrhu insolvenční soud dlužníkův úpadek zjišťoval, přičemž v tomto stadiu je insolvenční řízení ovládáno zásadou vyšetřovací a soud ve smyslu § 86 InsZ provede i jiné než navrhované důkazy. Navrhovatel nemá povinnost prokazovat svou věcnou legitimaci na základě pohledávky přisouzené pravomocným rozhodnutím soudu. Přesto v insolvenčním řízení není prostor jako v řízení nalézacím k jejímu prokázání, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. K této otázce učinil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí pod sen. zn. 29 NSČR 30/2009 publikovaném pod číslem 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek závěr, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou a přiměřené uplatnění o.s.ř. o koncentraci řízení je vyloučeno. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před insolvenčním soudem je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V rozhodnutí, jímž zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení, však insolvenční soud musí popsat konkrétní sporné skutečnosti, jejichž dokazování by nahrazovalo toto sporné řízení a co nejkonkrétnější označení důkazů k nim. Takové usnesení je rozhodnutím ve věci samé, na něž dopadají přiměřeně ustanovení § 169, § 167 a zejména § 157 odst. 2 o.s.ř., což znamená, že v odůvodnění je soud povinen uvést svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

V projednávané věci navrhovatelé a) a b) dokládali svou věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu Pohledávkami A a B, obě z právního důvodu nezaplacené odměny za stavební práce. Insolvenční soud, jak plyne z protokolu o jednání z 27.2.2015 (dok. A-91), sice prováděl obsáhlé dokazování jednotlivými listinami nejen k doložení věcné legitimace navrhovatelů, nýbrž i k předpokladům samotného úpadku. V odůvodnění napadeného usnesení v části týkající se věcné legitimace navrhovatelů však neuvedl žádná zjištění, jež by postupem podle § 132 o.s.ř. zhodnotil a uvedl své skutkové závěry, z nichž by vyplynulo zároveň, které skutečnosti lze mít za prokázané a které nikoliv a také důkazy, jež by bylo třeba provést k jejich prokázání. V tomto směru se insolvenční soud v odůvodnění napadeného usnesení omezil jen na výčet jednotlivých důkazů, aniž by uvedl svá zjištění z nich, a na závěr, že věcnou legitimaci navrhovatelé nedoložili. V tomto směru pak nelze závěry insolvenčního soudu o nedoložení věcné legitimace navrhovateli řádně přezkoumat.

Jak uvedeno výše, závěr o nedostatku věcné legitimace navrhovatele-věřitele vylučuje posouzení předpokladů úpadku dlužníka a zejména jeho platební schopnost, neboť tento předpoklad nelze zkoumat dříve, nežli je postaveno najisto, že má dlužník více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti. K tomu upozorňuje odvolací soud na to, že z insolvenčního spisu vyplývá, že do insolvenčního řízení bylo podáno 14 přihlášek pohledávek P1-P5 a dále P7-P14 (přihláška P6 byla zapsána omylem a patří k P5), z nichž bylo vzato zpět a řízení byla zastavena ohledně P3, P4, P7 a P9-P11, P13 a P14 a účastníky v insolvenčním řízení tak zůstali jen navrhovatelé s přihláškou P1 (navrhovatel a/), P2 a P8 (navrhovatel b/) a dále P5 věřitele LUKOR, spol. s r.o. a P12 věřitele Karla Klucha, o níž probíhá sporné řízení.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž postaví najisto tvrzení navrhovatelů, která byla prokázána a naopak ta, jež prokázána nebyla, s vyústěním do závěru, které skutečnosti ještě třeba k pohledávkám navrhovatelů prokázat včetně uvedení důkazů k nim, pro jejichž provedení v insolvenčním řízení prostor není a nahrazovalo by tak řízení nalézací.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 23. září 2015

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová