3 VSPH 832/2014-P4-10
KSPA 60 INS 25251/2013 3 VSPH 832/2014-P4-10

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužnice Václavy anonymizovano , anonymizovano , Kollárova 1105, 565 01 Choceň, o odvolání věřitele Dětský domov Potštejn se sídlem Českých bratří 141, 517 43 Potštejn, IČO 60884681, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 60 INS 25251/2013-P4-2 ze dne 11. února 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 60 INS 25251/2013-P4-2 ze dne 11. února 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích v insolvenčním řízení dlužnice Václavy anonymizovano (dále jen dlužnice) usnesením č.j. KSPA 60 INS 25251/2013-P4-2 ze dne 11.2.2014 odmítl přihlášku pohledávky věřitele Dětský domov Potštejn (dále jen odvolatel) a uvědomil ho o tom, že právní mocí tohoto usnesení jeho účast v insolvenčním řízení končí.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním řízení dlužnice, zahájeném dne 11.9.2013, usnesením č.j. KSPA 60 INS 25251/2013-A-7 ze dne 10.10.2013, jež bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku, zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením; současně (dle § 136 odst. 3 insolvenčního zákona-dále též jen IZ) vyzval věřitele, aby své pohledávky přihlásili u insolvenčního soudu na předepsaném formuláři ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku, tj. do dne 11.11.2013, a poučil je (ve smyslu § 173 odst. 1 IZ), že k přihláškám, které budou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

Dne 23.12.2013 byla soudu doručena přihláška odvolatele ze dne 20.12.2013, jíž uplatnil pohledávku za dlužnicí ve výši 24.380,-Kč s tím, že jde o dlužnicí nezaplacený příspěvek na úhradu péče dle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, poskytované synovi dlužnice ke dni 30.11.2013. Tuto pohledávku odvolatel uplatnil jako přednostní s tím, že syn dlužnice je u něj v plném přímém zaopatření.

Na přezkumném jednání konaném dne 14.1.2014 soud konstatoval, že předmětná odvolatelova pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou ani pohledávkou ji na roveň postavenou dle § 168 a § 169 IZ, neboť nejde o pohledávkou na výživném ze zákona; proto s ní bude naloženo jako s pohledávkou, která se přihlašuje, a jejíž přihláška ovšem bude pro opožděnost odmítnuta, když byla soudu doručena až po uplynutí lhůty pro podání přihlášek, která uplynula dne 11.11.2013.

Nato soud odkázal na § 173 odst. 1, § 185 a § 83 IZ a § 57 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že lhůta k přihlášení pohledávky by byla zachována, pokud by přihláška v poslední den lhůty byla podána u insolvenčního soudu, doručena do jeho datové schránky, anebo odevzdána orgánu, který má povinnost ji doručit. Přihláška pohledávky odvolatele však byla podána opožděně, a proto ji soud podle § 173 odst. 1 a § 185 IZ odmítl s tím, že odvolatele uvědomil o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení.

Toto usnesení napadl odvolatel včasným odvoláním, v němž požadoval, aby s jeho uplatněnou pohledávkou ve výši 24.380,-Kč bylo nakládáno jako s pohledávkou přednostní. Jde totiž o příspěvek na úhradu péče o syna dlužnice Patrika Šafránka, který je u odvolatele v plném přímém zaopatření na základě rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č.j. OP 73/2005-56 ze dne 18.10.2005 o nařízení ústavní výchovy. Dlužnice má dle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. povinnost platit odvolateli uvedený příspěvek, který představuje plnění poskytované osobou, jež má k dítěti vyživovací povinnost; úhrada tohoto příspěvku je tak podle odvolatele formou plnění vyživovací povinnosti dlužnice a proto se ve své podstatě jedná o pohledávku na výživném. K tomu odvolatel vysvětloval, že poskytuje péči, jinak poskytovanou osobami odpovědnými za výchovu, dětem s nařízenou ústavní výchovou a dětem, jimž bylo nařízeno předběžné opatření. Dětem a nezaopatřeným osobám je poskytováno plné přímé zaopatření (stravování, ubytování, ošacení, učební potřeby a pomůcky, úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělání, náklady na zdravotní služby, kapesné a osobní dary, náklady na dopravu do sídla školy a další ve smyslu § 2 cit. zákona). Nejvyšší státní zastupitelství ve svém stanovisku SL 716/2003 (poř. č. 6/2003) ze dne 19.6.2003, jímž se vyjádřilo k otázce vztahu výživného a příspěvku na úhradu péče poskytované dětem v zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy ve smyslu zákona č. 109/2002 Sb., uvedlo, že pojem výživného není zákonem výslovně definován, a že literatura i soudní praxe na výživné pohlíží jako na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu, nejen tedy jako na uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale též jako na uspokojování hmotných potřeb a kulturních potřeb oprávněného subjektu v rozsahu jednotlivých druhů vyživovací povinnosti. Rozhodne-li soud o umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy, upraví vždy také rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Přitom zohlednění i předpokládanou výši plateb podle zvláštních právních předpisů. Výši příspěvku na úhradu péče stanoví ředitel zařízení pro výkon ústavní výchovy rozhodnutím vydaným ve správním řízení, přičemž povinnost hradit tento příspěvek je dána rodičům. Z toho lze dovodit, že daný příspěvek je ve své podstatě výživným, když úhradu výživného a úhradu příspěvku je třeba považovat za formy plnění vyživovací povinnosti, a to za formy v zásadě obdobné, neboť jsou určeny k úhradě potřeb dítěte a jsou poskytovány osobami, které mají k dítěti vyživovací povinnost.

Insolvenční správkyně Mgr. Ing. Michaela Jedličková v písemném vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Považuje totiž za správný závěr soudu prvního stupně, že odvolatelem uplatněný nárok nepředstavuje pohledávku na výživném ze zákona dle § 169 odst. 1 písm. e) IZ. Výčet pohledávek za majetkovou podstatou, stejně jako výčet pohledávek postavených jim na roveň, je taxativní a nelze jej za pomoci analogie jakkoli doplňovat. Není možno přisvědčit názoru odvolatele, že jím uplatňovaný příspěvek výživné fakticky představuje. Výživné je přímým nárokem vyživované osoby (dítěte), zatímco příspěvek na úhradu péče dle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. je nárokem osoby odlišné, a to poskytovatele péče. To ostatně plyne i z dikce cit. ustanovení, dle kterého příspěvek na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám v zařízeních jsou povinni platit rodiče, a pokud dítě nebo nezaopatřená osoba má vlastní pravidelné příjmy, podle § 29 se na hrazení příspěvku podílí.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Režim uplatnění (a uspokojení) pohledávek v insolvenčním řízení vymezuje insolvenční zákon v závislosti na jejich charakteru a době vzniku.

Přihláškou se neuplatňují pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň, které jsou zahrnuty v taxativním výčtu obsaženém v § 168 odst. 1 a 2 a § 169 odst. 1 IZ, nebo které za takovéto pohledávky výslovně označují jiná ustanovení IZ. Tyto pohledávky v režimu za podstatou se v průběhu insolvenčního řízení uplatňují podle § 203 odst. 1 a 2 IZ písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními; osoba s dispozičními oprávněními je pak uspokojuje v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku z majetkové podstaty (§ 168 odst. 3, 169 odst. 2 a § 203 odst. 3 IZ).

Ostatní pohledávky za dlužníkem (jak deklaruje § 165 odst. 1 IZ), včetně pohledávek zajištěných věřitelů (§ 2 písm. g/ a § 166 IZ), mohou být v insolvenčním řízení-v rámci zvoleného způsobu řešení úpadku a dle svého pořadí (jako nezajištěné nebo zajištěné)-uspokojeny, jen pokud byly řádně a včas přihlášeny a následně po jejich přezkoumání postupem dle § 190 a násl. IZ také zjištěny. Zvláštní skupinu tvoří dle § 165 odst. 2 IZ pohledávky přihlášené ze zákona, tedy nároky, o nichž IZ nebo jiný zákon stanoví, že jejich věřitelé mají právo na uspokojení, jež jinak přísluší jen přihlášeným pohledávkám, bez toho, že by tyto své nároky do insolvenčního řízení přihlásili postupem dle § 173 a násl. IZ. Jde tedy o pohledávky, jejichž přihlášky se nepodávají a bez dalšího jim přísluší postavení pohledávek přihláškou uplatněných, které ovšem rovněž podléhají přezkoumání.

Pro pohledávky podléhající jejich uplatnění přihláškou § 173 odst. 1 IZ stanoví, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

Podle § 136 odst. 2 písm. d) IZ (v rozhodném znění účinném do 31.12.2013) insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku vyzve věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve stanovené lhůtě, a poučí je o následcích jejího zmeškání dle § 173 odst. 1 IZ. Podle § 136 odst. 3 a 4 IZ (v témže rozhodném znění) stanovená lhůta k přihlášení pohledávek nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců, a je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí tato lhůta 30 dnů.

Podle § 185 IZ nastala-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

V daném případě soud prvního stupně napadeným usnesením odmítl jakožto opožděnou přihlášku pohledávky (evidovanou pod P4) odvolatelovo podání ze dne 20.12.2013 podané u tohoto soudu dne 23.12.2013. Tímto podáním-jak plyne z obsahu spisu-odvolatel uplatnil vůči dlužnici (za dobu do 30.11.2013) pohledávku ve výši 24.380,-Kč z titulu neuhrazeného příspěvku na úhradu péče, již poskytuje synovi dlužnice Patriku anonymizovano (nar. 24.4.1996), kterému byla na základě rozsudku č.j. OP 73/2005-56 ze dne 18.10.2005 nařízena ústavní výchova a rozhodnutím Dětského diagnostického ústavu v Hradci Králové č.j. 45/2006 ze dne 18.5.2006 byl umístěn do péče odvolatele. Podle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. je dlužnice povinna hradit na úhradu péče poskytované odvolatelem jejímu synovi příspěvek, jehož výši odvolatel stanovil rozhodnutím č.j. DD 328P/2013-2 ze dne 28.3.2013 částkou 796,-Kč měsíčně. Tuto pohledávku odvolatel uplatnil jako přednostní s tím, že syn dlužnice je u něj v plném přímém zaopatření.

Podle § 27 zákona č. 109/2002 Sb. jsou rodiče povinni hradit přípěvek na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám ve školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. V případě, že dítě nebo nezaopatřená osoba má vlastní pravidelné příjmy, podílí se podle § 29 na hrazení přípěvku (odst. 1). Výši příspěvku a podíl rodičů na jeho úhradě stanoví ředitel zařízení rozhodnutím (odst. 6).

Z odvolatelova podání ze dne 20.12.2013 je zřejmé, že jím v insolvenčním řízení uplatnil vůči dlužnici pohledávku nezaplaceného příspěvku na úhradu péče dle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb., a že tuto pohledávku-jak plyne i z kontextu podaného odvolání-považuje odvolatel za pohledávku na výživném ze zákona, která je podle § 169 odst. 1 písm. e) IZ-bez ohledu na svého vzniku-postavena na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, jež se v insolvenčním řízení neuplatňují přihláškou dle § 173 a násl. IZ.

Problematice platby na dítě umístněné do ústavní nebo ochranné výchovy, dříve ošetřovného (podle vyhlášky č. 124/1967 Sb.) se věnovala četná komentářová literatura (srov. například Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. BECK 2009. str. 489 a násl.; Rubeš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád-komentář. Díl II. Praha: Orbis 1970, str. 336), jejíž závěry jsou reflektovány konstantní soudní praxí. Takto ustálený výklad vychází z toho, že vyživovací povinnost rodičů k dítěti vyplývá přímo ze zákona (do 31.12.2013 ze zákona o rodině-zák.č. 95/1963 Sb., jenž byl s účinností ode dne

1.1.2014 nahrazen úpravou nového občanského zákoníku-zák. č. 89/2012 Sb.) a trvá do doby, než je dítě schopno se samostatně živit. Výživné je soukromým právem dítěte, jeho rozsah je dán možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného rodiče a na druhé straně odůvodněnými potřebami dítěte. Výše výživného je neomezená (bez limitů), neboť nemá spotřební charakter; o výživném rozhoduje soud. Naproti tomu platba na dítě umístněné do ústavní nebo ochranné výchovy podle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. (zmíněná v § 103 zákona o rodině) je platbou na základě veřejnoprávního předpisu a je právem (nárokem) toho kterého ústavu; její výše je dána právním předpisem (je limitována) a rozhoduje se o ní ve správním řízení. Jinak řečeno, výživné představuje plnění na základě zákona, které je soukromoprávní povahy, závazek k jeho plnění vzniká ex lege, zatímco veškeré jiné platby (ve smyslu § 103 zákona o rodině), včetně výše uvedené platby na děti v ústavech podle zákona č. 109/2002 Sb., jsou platbami na základě veřejnoprávních předpisů. Jejich povaha je tedy zcela odlišná. Byť se výživné a jiné platby mohou svým účelem překrývat, jejich právní základ (soukromoprávní u výživného a veřejnoprávní u příspěvku) a jejich výše se podstatně liší.

Z toho plyne, že pokud právní přepis upravuje uplatňování a vymáhání nároku definovaného jako pohledávka výživného nebo pohledávka na výživném ze zákona , není tím míněn příspěvek na úhradu péče podle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. Daný přípěvek tudíž při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy není přednostní pohledávkou dle § 279 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), když se nejedná ani o pohledávku výživného pod písmenem a), ani o jinou pohledávku uvedenou v taxativním výčtu tohoto ustanovení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a takovou povahu nemá onen příspěvek ani v insolvenčním řízení, neboť nepředstavuje pohledávku na výživném ze zákona uvedenou v § 169 odst. 1 písm. e) IZ ani nejde o žádný jiný peněžitý nárok, který IZ (v § 168 a 169, či v jiných svých ustanoveních) označuje jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavenou. Z hlediska tohoto závěru nemá významu odvolatelem zmiňované stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství poř. č. 6/2003, které pro účely trestního řízení dovodilo jednotu skutku u trestného činu zanedbání povinné výživy dle tehdejšího § 213 trestního zákona v případě neplacení výživného na nezletilé dítě jeho otcem k rukám matky a na to navazujícího neplacení příspěvku podle zákona č. 109/2002 Sb. na účet zařízení, v němž bylo dítě umístěno do ústavní výchovy.

Je proto správný závěr soudu prvního stupně o tom, že odvolatelova pohledávka dlužnicí neuhrazeného příspěvku na úhradu péče není pohledávkou na výživném ze zákona ve smyslu § 169 odst. 1 písm. e) IZ ani jinou pohledávkou, jež v insolvenčním řízení nepodléhá přihlášení. Protože nejde ani o žádnou z pohledávek, které se v insolvenčním řízení považují za přihlášené ze zákona, jde o pohledávku, která v tomto řízení může být uspokojena pouze pokud ji odvolatel řádně a včas-postupem dle § 173 a násl. IZ-přihlásil. To však odvolatel-veden nesprávným názorem o přednostní povaze své pohledávky-neučinil.

Ze spisu odvolací soud zjistil ověřil, že v dané věci soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužnice a současně povolil její oddlužení usnesením č.j. KSPA 60 INS 25251/2013-A-7 ze dne 10.10.2013, které bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku a tím okamžikem nabylo dle § 89 odst. 1 IZ účinnosti. V tomto usnesení soud stanovil věřitelům (v souladu s tehdejším § 136 odst. 4 IZ) třicetidenní lhůtu k podávání přihlášek, a to s řádným poučením o následcích zmeškání této lhůty dle § 173 odst. 1 IZ. Ve smyslu § 57 odst. 1 o.s.ř. lhůta k podávání přihlášek běžet počala následujícího dne (11.10.2013) a jelikož její poslední den připadl na sobotu 9.11.2013, dle § 57 odst. 2 o.s.ř. lhůta skončila v pondělí 11.11.2013. Vzhledem ke skutečnosti, že tato lhůta je lhůtou procesněprávní, je dle § 57 odst. 3 o.s.ř. zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon (přihláška pohledávky) u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.

Odvolatel předmětnou pohledávku za dlužnicí ve výši 24.380,-Kč uplatnil podáním učiněným u soudu prvního stupně až dne 23.12.2013, které soud správně posoudil podle jeho obsahu jako přihlášku pohledávky odvolatele (třebaže byla zatím vadná z hlediska předepsané formy tohoto podání, když nebyla podána na předepsaném formuláři), a správně také shledal, že tato přihláška (P4) byla podána po uplynutí lhůty, již k tomu v rozhodnutí o úpadku stanovil, a tedy opožděně.

Protože podle § 83 IZ prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení, včetně lhůty k podání přihlášky, není přípustné, je nezvratný závěr, že k odvolatelově přihlášce pohledávky P4 podané po uplynutí stanovené přihlašovací lhůty se dle § 173 odst. 1 IZ v insolvenčním řízení nepřihlíží a tato pohledávka v něm tedy nemůže být uspokojována.

Za této situace soud prvního stupně postupoval správně, když opožděnou přihlášku odvolatele (aniž by odstraňoval nedostatek její formy) podle § 185 IZ bez dalšího odmítl, a odvolací soud proto napadené usnesení dle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích.

V Praze dne 24. září 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková