3 VSPH 831/2013-A-12
MSPH 88 INS 8455/2013 3 VSPH 831/2013-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice: Andrea anonymizovano , anonymizovano , bytem Španielova 1278, 163 00 Praha 6-Řepy, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 8455/2013-A-6 ze dne 7. května 2013,

t a kt o:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 8455/2013-A-6 ze dne 7. května 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odů v od n ě ní :

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 88 INS 8455/2013-A-6 ze dne 7.5.2013 uložil dlužnici Andree Janakievě (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 26.3.2013 doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení, jež požadovala provést ve formě splátkového kalendáře. V insolvenčním návrhu dlužnice uvedla, že je na mateřské dovolené, do května 2015 bude pobírat rodičovský příspěvek ve výši 7.100,-Kč měsíčně. Smlouvou o důchodu uzavřenou s Lukášem Kopáčkem doložila pro oddlužení další příjem ve výši 8.470,-Kč. Usnesením ze dne 4.4.2013 soud vyzval dlužnici, aby doložila ukončení své podnikatelské činnosti; to ale dlužnice neučinila.

Soud odkázal na § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že osvobození od zaplacení soudem vyměřené zálohy na náklady insolvenčního řízení není možné, neboť se nejedná o soudní poplatek. Uvedl dále, že podle § 38 odst. 1 IZ má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů (s DPH, je-li správce plátcem daně), jež jsou dle § 168 odst. 2 IZ pohledávkami za majetkovou podstatou a uspokojují se v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 3 IZ), a že podle § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., v případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve formě splátkového kalendáře činí odměna správce 750,-Kč a náhrada jeho hotových výdajů 150,-Kč za každý započatý měsíc trvání účinků oddlužení.

Soud uzavřel, že bude-li schváleno oddlužení dlužnice, nelze z jejího aktuálního příjmu při vyživovací povinnosti ke dvěma dětem ničeho srážet. Pro plnění schváleného oddlužení by pak byl použitelný pouze příjem z důchodové smlouvy ve výši 8.470,-Kč, který ovšem-jak se ukazuje v mnoha běžících oddluženích-je nejistý a těžko vymahatelný. Pro případ, že by oddlužení nebylo z tohoto příjmu řádně plněno a bylo by nutné přistoupit k jeho přeměně v konkurs (nepatrný konkurs), je třeba zajistit pro insolvenčního správce dostatečné finanční prostředky na náklady insolvenčního řízení, aby jimi nebyl zatížen stát. Proto soud uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby jí odvolací soud zálohu na náklady insolvenčního řízení odpustil nebo ji alespoň snížil. Uvedla, že vzhledem ke svízelné finanční situaci není schopna tak vysokou zálohu uhradit. V současné době je na mateřské dovolené a pobírá příspěvek ve výši 7.100,-Kč. Bydlí se svým dítětem a přítelem, který se jí také zavázal na oddlužení měsíčně přispívat. Po ukončení mateřské dovolené hodlá nastoupit do zaměstnání a tím svoji situaci zlepšit. Dále dlužnice namítala, že ukončení svojí podnikatelské činnosti soudu zaslaným písemným podáním doložila, jak dokládá připojený poštovní podací lístek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál.

Soud dlužnici uložil povinnost k zaplacení zálohy pro případ, že její úpadek bude řešen konkursem (nepatrným konkursem), aniž k tomu nabídl příslušná rozhodná skutková zjištění a právní závěry. Neuvedl, jaké předpokládá náklady insolvenčního řízení-konkursu, jejichž úhradu má záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit, a zda či v jakém rozsahu lze uspokojení těchto nákladů z majetku náležejícího do podstaty očekávat. V tom směru soud zmínil jen příjmy dlužnice (rodičovský příspěvek), které při 2 vyživovacích povinnostech neumožňují provést žádnou zákonnou srážku, ovšem o rozsahu, skladbě a hodnotě majetku dlužnice či výhledu jeho zpeněžitelnosti neuvedl ničeho.

Nadto se soud (ač je to při rozhodování o záloze okolnost zásadě podstatná) nevyslovil k tomu, zda lze očekávat řešení úpadku dlužnice navrhovaným oddlužením (ve formě navrženého splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty), tj. zda dlužnice splňuje podmínky pro povolení a schválení oddlužení alespoň v jedné z jeho forem. Žádné závěry neučinil ani ke svému prezentovanému zjištění o nedoloženém ukončení podnikatelské činnosti dlužnice, ani k přípustnosti oddlužení z hlediska dostatečnosti ekonomické nabídky pro oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tedy předpokladu minimálního 30% uspokojení nezajištěných věřitelů dlužnice v rámci oddlužení. Místo toho soud bezdůvodně předem relativizoval (jako nejistý) příjem ze smlouvy o důchodu, který si dlužnice pro plnění navrženého oddlužení splátkovým kalendářem opatřila, aniž by zkoumal, zda tento příjem je pro předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů při splátkovém kalendáři v minimálním zákonném rozsahu dostačující. Vůbec se nezabýval ani úvahami o splnění podmínek pro oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty.

Lze tedy uzavřít, že v napadeném usnesení soud řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí ve stanovené výši.

Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky. Z obsahu spisu totiž plyne, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 25 C 542/2009-25 ze dne 17.3.2013, jenž nabyl právní moci dne 4.5.2011, bylo manželství dlužnice a jejího manžela Davida anonymizovano rozvedeno. Dlužnice však v insolvenčním návrhu ani v návrhu na povolení oddlužení a jejich přílohách (seznamech dle § 104 IZ) neuvedla, zda měli s manželem majetek a závazky náležející do jejich společného jmění manželů (dále jen SJM) a zda a jakým způsobem bylo jejich SJM vypořádáno. Pak ovšem není zřejmé, zda dlužnicí předložené seznamy majetku a závazků (jinak formálně řádné) jsou vskutku správné a úplné, jak o nich dlužnice prohlásila, tedy zda je v nich obsažen i majetek a závazky náležející do SJM, pokud dosud nebylo vypořádáno, nebo zda vykázané závazky a majetek jsou její výlučné (které jí připadly na základě vypořádání SJM nebo do něj nikdy nepatřily.) Soud ale zatím po dlužnici nepožadoval vyjasnění těchto okolností, a tedy i správnosti a úplnosti předložených seznamů majetku a závazků představujících povinnou přílohu insolvenčního návrhu i návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 IZ), ačkoli bez toho nelze uzavřít, že tyto návrhy jsou řádné (způsobilé projednání).

Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve až bude tímto postupem (na základě výzvy dle § 128 odst. 2 IZ) insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud-pokud lze již činit úsudek také o osudu případného návrhu na povolení oddlužení-zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za potřebné dodat, že podle údajů veřejně přístupného živnostenského rejstříku má dlužnice provozování své živnosti od 16.5.2011 do 16.5.2016 přerušeno. Nebylo tedy důvodu, aby soud dlužnici usnesením ze dne 4.4.2013 (A-5) vyzýval k doložení jejího tvrzení, že není podnikatelkou, když dlužnice zjevně svoji podnikatelskou činnost na základě vydaného živnostenského oprávnění (pro jeho přerušení) vykonávat nemůže, a tudíž ji dle § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku (při absenci jiného oprávnění k podnikání) nelze považovat za podnikatelku. Jinou věcí-z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ ve spojení s příslušnou soudní judikaturou (viz zejm. R 79/2009)-je otázka, zda dlužnice nemá rozhodné dluhy z podnikání. Tím se však soud v napadeném usnesení nikterak nezabýval.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 5. listopadu 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková