3 VSPH 829/2012-B-26
KSPH 40 INS 1047/2012 3 VSPH 829/2012-B-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: NAVOZ Hořovice, spol. s r.o., IČO 27105946, se sídlem v Hořovicích, Slavíkova 76/4, zast. Janou Šlaichrtovou, zmocněnkyní, bytem v Hořovicích, Slavíkova 76/4, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18.května 2012, č.j. KSPH 40 INS 1047/2012-B-10,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18.května 2012, č.j. KSPH 40 INS 1047/2012-B-10, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) prohlásil na majetek dlužníka konkurs (bod I. výroku) a vyslovil, že účinky tohoto rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení insolvenční soud uvedl, že usnesením č.j. KSPH 40 INS 1047/2012-A-36 ze dne 7.3.2012, jež nabylo právní moci 31.3.2012 (Usnesení), zjistil dlužníkův úpadek a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Annu Zinglovou, bytem v Praze 10, Bratří Čapků 1851/24. Současně nerozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku vzhledem k tomu, že podle předběžného zhodnocení přicházelo v úvahu řešení jak konkursem, tak reorganizací. Vyšel ze zjištění, že schůze věřitelů se konala 9.5.2012 a že návrh na povolení reorganizace dlužník nepodal. Cituje ustanovení § 149 a § 318 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (InsZ), dospěl k závěru, že v projednávané věci připadá v úvahu řešit dlužníkův úpadek pouze konkursem. Z uvedeného důvodu prohlásil na dlužníkův majetek konkurs.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby odvolací soud insolvenční návrh v plném rozsahu zamítl a aby mu byla dána možnost splnit závazky dané dohodou před zahájením insolvence. Uvedl, že jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen doloží-li, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti. Teprve poté, co insolvenční soud vezme za doložené, že insolvenční navrhovatel je dlužníkovým věřitelem, tj. poté, co navrhovatel prokáže svou věcnou legitimaci ve smyslu § 105 InsZ, se může zabývat otázkou, zda jsou osvědčeny skutečnosti odůvodňující dlužníkův úpadek. V případě, že se navrhovateli nepodaří svou věcnou legitimaci prokázat, tj. doložit pohledávku za dlužníkem, musí insolvenční soud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 InsZ zamítnout. Upozornil na to, že na rozdíl od zkoumání dlužníkova úpadku, při němž insolvenční soud není vázán důkazními návrhy účastníků řízení a k osvědčení úpadku dlužníka může provést i účastníky nenavržené důkazy (§ 83 InsZ), při posuzování věcné legitimace insolvenčního navrhovatele spočívá břemeno tvrzení a důkazní zcela na navrhovateli a odkázal na závěry Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí pod sen.zn. 29 NSČR 30/2009. Uzavřel, že mezi účastníky není sporu o tom, že jednatel dlužníka pan Žíla uznal dluh vůči insolvenčnímu navrhovateli ve výši 2.160.436,70 Kč, avšak je sporné, zda ke dni rozhodnutí o insolvenčním návrhu tento jeho závazek vůči insolvenčnímu navrhovateli nadále trvá, a zda proto svědčí navrhovateli věcná legitimace k podání návrhu. K výzvě odvolacího soudu zopakoval, že insolvenční návrh navrhovatel podal, přestože za ním nemá žádnou pohledávku, a doplnil, že bylo chybně rozhodnuto o zjištění jeho úpadku a že insolvenční soud měl správně postupovat podle § 158 odst. 1 písm.a) InsZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i z jiných než dlužníkem uváděných odvolacích důvodů a řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 148 InsZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2).

Z § 149 InsZ vyplývá, že nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím; v případě, kdy dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby, tak soud učiní rozhodnutím vydaným do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku (odstavec 2), a v ostatních případech tak učiní rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku s tím, že nesmí rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (odstavec 1).

Ustanovení § 150 InsZ pak určuje, že má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

Podle § 152 InsZ přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

Podle § 389 odst. 1 InsZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 316 odst. 2 InsZ reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2).

Podle ustanovení § 316 InsZ dále platí, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,-Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5).

Podle § 318 odst. 1 InsZ dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.

Podle § 158 InsZ před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud i bez návrhu, že dlužník není v úpadku, zjistí-li, že

a) ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo b) zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny (odstavec 1).

Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 InsZ rozhodne insolvenční soud, že dlužník není v úpadku, též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili s tímto návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odstavec 2).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23.3.2011, sp.zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 29 NSČR 12/2011-B, uveřejněném pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 InsZ) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 InsZ). Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, nemá

žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu právně bezvýznamné.

Z dlužníkova odvolání je zřejmé, že jeho námitky ve skutečnosti vůbec nemíří ke splnění podmínek pro rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (prohlášení konkursu na jeho majetek), o němž soud napadeným usnesením rozhodl, ale směřují výhradně proti rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka, o němž insolvenční soud rozhodl na základě návrhů navrhovatelů Pavla Houby a Petra Holoty usnesením č.j. KSPH 40 INS 1047/2012-A-33 ze 5.3.2012 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 40 INS 1047/2012-A-36 ze 7.3.2012, jež nebylo napadeno odvoláním a je v právní moci.

Dlužník tedy nikterak nezpochybnil, že po rozhodnutí o jeho úpadku byly dány předpoklady k tomu, aby soud rozhodl o řešení tohoto úpadku konkursem; žádné okolnosti vyvracející správnost napadeného usnesení se nepodávají ani z obsahu spisu.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že s rozhodnutím o úpadku dlužníka soud prvního stupně nespojil rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dle § 148 InsZ a rozhodoval o něm-v režimu § 149 odst. 1 InsZ-samostatným usnesením. Dlužník je podnikatelem, takže řešení úpadku oddlužením-i kdyby návrh na povolení oddlužení podal (což se nestalo)-je u něj dle § 389 odst. 1 InsZ vyloučeno. Dlužník sice není osobou uvedenou v § 316 odst. 3 InsZ, u které je reorganizace vyloučena, podle všeho ale nesplňuje kritéria přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 InsZ, ostatně nic takového ani v odvolání netvrdil. Předpoklady pro řešení dlužníkova úpadku tímto způsobem by tak byly dány jen v případě, že by v zákonem stanovených lhůtách podal návrh na povolení reorganizace se schváleným reorganizačním plánem dle § 316 odst. 5 InsZ, kterým by nepřípustnost své reorganizace dle § 316 odst. 4 InsZ mohl prolomit. To však dlužník neučinil. Úspěšný by pak nemohl být ani návrh na povolení reorganizace některého z přihlášených věřitelů; žádný však ve stanovené lhůtě podán nebyl. Za této situace se stal nezvratným závěr, že jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs. Ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2011, sp.zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B, uveřejněného pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak soud prvního stupně ani nebyl vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 InsZ), neboť ta by usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací přijmout nemohla, resp. takovým jejím případným rozhodnutím by nebyl insolvenční soud vázán (srov. § 152 InsZ). Schůze věřitelů konaná dne 9.5.2012 však usnesení o řešení dlužníkova úpadku reorganizací nepřijala a naopak se usnesla na tom, že způsobem řešení jeho úpadku má být konkurs. Za této situace soud musel konkurs na dlužníkův majetek prohlásit.

Přijetí rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem přitom nebylo v kolizi ani s úpravou § 158 InsZ, neboť zjevně nebyly dány podmínky k tomu, aby namísto tohoto rozhodnutí (o způsobu řešení dlužníkova úpadku) bylo vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku. Dlužník nedal soudu návrh dle § 158 odst. 2 InsZ ani nebyly splněny podmínky stanovené v § 158 odst. 1 InsZ, za nichž může insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout, že dlužník není v úpadku. V době rozhodování soudu bylo podáno 33 přihlášek věřitelů a nebyly tu ani žádné nové okolnosti nastalé po rozhodnutí o úpadku, které by vyvracely v něm přijatý závěr, že dlužníkův úpadek byl osvědčen.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 3.prosince 2012

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová