3 VSPH 820/2014-A-46
KSPH 36 INS 19280/2013 3 VSPH 820/2014-A-46

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka: HOTEL O.K.1, s.r.o. se sídlem Beroun, Kubátova 65/1, IČO: 26970741, zast. JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Na Bělidle 910/20, zahájeném k návrhu věřitele: CALDERSHOT FINANCE LTD. se sídlem Finchley Road 788-790, NW117TJ, London, United Kingdom, zast. Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem Slezská Ostrava, Občanská 18, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 19280/2013-A-38 ze dne 31. března 2014, ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 36 INS 19280/2013-A-39 ze dne 1. dubna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 19280/2013-A-38 ze dne 31. března 2014, ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 36 INS 19280/2013-A-39 ze dne 1. dubna 2014, se vyjma bodu V. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil GERENTEA, v.o.s. se sídlem v Praze 1 (bod III. výroku), vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku) a uložil navrhujícímu věřiteli CALDERSHOT FINANCE LTD. (dále jen Navrhovatel) zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod V. výroku). Dále vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě dvou měsíců ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku na příslušném formuláři s poučením, že nebude-li přihláška podána včas, k později podaným přihláškám nebude přihlíženo (bod VI. výroku), vyzval věřitele, aby neprodleně sdělili insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových právech dlužníka (bod VII. výroku), nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů s uvedením programu této schůze na 20.6.2014 (body VIII. a IX. výroku), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby plnění neposkytovaly jemu, ale insolvenčnímu správci (bod X. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby předložil soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek, aby jej mohl soud zveřejnit nejpozději 10 dnů přede dnem přezkumného jednání (bod XI. výroku) a vyslovil, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku, a pokud je bude zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích, bude jimi Obchodní věstník (bod XII. výroku).

Soud v usnesení uvedl, že k návrhu Navrhovatele bylo vyhláškou č.j. KSPH 36 INS 19280/2013-A-3 ze dne 10.7.2013 zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka HOTEL O.K.1, s.r.o., IČO 26970741, se sídlem Beroun, Kubátova 65/1 (dále jen dlužník).

Navrhovatel se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, neboť tvrdil, že má za dlužníkem na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. 43/2012/6710 04 ze dne 6.9.2012 uzavřené mezi Českou spořitelnou, a.s., jako postupitelem (dále jen Postupitel) a Navrhovatelem jako postupníkem pohledávku za dlužníkem v celkové výši 11.528.413,08 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 2959/05/LCD uzavřené dne 30.9.2005 mezi Postupitelem a dlužníkem. Protože pohledávka nebyla řádně splácena, došlo právním předchůdcem žalobce k jejímu zesplatnění ke dni 3.1.2012. Kromě Navrhovatele pak měl mít dlužník jako dalšího věřitele s pohledávkami více jak 30 dnů po splatnosti, a to Veroniku Rožnovskou, bytem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 s pohledávkou ve výši 15.500,-Kč splatnou 2.4.2009, Jaroslava Doležala, bytem Slatina č.p. 83 s pohledávkou ve výši 700.000,-Kč splatnou 9.1.2008 a Miroslava Petříčka, bytem Slatina č.p. 65 s pohledávkou ve výši 32.000,-Kč splatnou 24.11.2010.

Dále soud vysvětlil účel insolvenčního řízení, jež lze zahájit toliko na návrh účastníka, ocitoval ust. § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a 2, § 97 odst. 2, § 103 odst. 1 a § 105 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), a konstatoval, že se nejprve zabýval aktivní legitimací Navrhovatele, tedy zda má za dlužníkem splatnou pohledávku. Uvedl, že podle smlouvy o postoupení pohledávky č. 43/2012/6710 04 ze dne 6.9.2012 mezi Postupitel a Navrhovatelem jako postupníkem měl soud za prokázané, že Navrhovatel drží pohledávku za dlužníkem v celkové výši 11.528.413,08,-Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 2959/05/LCD uzavřené dne 30.9.2005 mezi Postupitelem a dlužníkem ; pohledávka byla splatná v důsledku zesplatnění ke dni 3.1.2012.

Pokračoval, že dlužník ve vyjádření ze dne 18.10.2013 popíral že by byl v úpadku. Nezpochybňoval dluh vůči Postupiteli, ani postoupení pohledávky Postupitelem Navrhovateli. Dlužník dále uváděl, že chtěl prodat budovu hotelu (majetek dlužníka) a dluh Navrhovateli uhradit. Dlužník zároveň zpochybňoval dluhy dalších věřitelů J. Doležala, V. Rožnovské a M. Petříčka s tím, že V. Rožnovská a M. Petříček jsou příbuzní J. Doležala, bývalého společníka dlužníka, a jejich pohledávky jsou uměle vytvořené právě za pomoci J. Doležala. Dlužník dále zmiňoval hodnotu budovy hotelu, který je v jeho majetku a jehož odhadní cena činí 40 mil. Kč, jakož i skutečnost, že má v majetku další nemovitosti-pozemky.

Dále soud uvedl, že při jednání dne 13.12.2013 Navrhovatel opakoval svá tvrzení uvedená v návrhu, k důkazu byly přečteny přihlášky Navrhovatele, věřitelů č. 2) L. Doležalové, č. 3) J. Doležala, č. 4) V.Rožnovské, č. 5) M. Petříčka a č. 6) R. Ramacha. K důkazu byly rovněž přečteny listiny založené Navrhovatelem, a to příloha k účetní závěrce za rok 2011 ve zkráceném rozsahu, rozvaha ve zjednodušeném rozsahu ke dni 31.12.2011, doplňující informace k rozvaze a výkaz zisku a ztrát ve zjednodušeném rozsahu ke dni 31.12.2011. Právní zástupce dlužníka založil a byl přečten protokol o jednání ze dne 28.11.2013 sp.zn. 1 Cm 383/2012 u Krajského soudu v Brně.

Dlužník rovněž opakoval tvrzení uvedená ve svém písemném vyjádření a požadoval provedení výslechu jednatele dlužníka, jenž byl proveden dne 7.2.2014. Při tomto jednání jednatel dlužníka pohledávku Navrhovatele potvrdil, uvedl, že i on má za dlužníkem pohledávku ve výši 8 až 9 mil. Kč, kromě Navrhovatelem uváděných věřitelů uvedl ještě věřitele p. Ramacha. Uváděl, že dlužník se snaží svůj nemovitý majetek prodat, aby mohl uhradit dluh Navrhovateli, ohledně okolností vzniku pohledávek věřitelů J. Doležala, V. Rožnovské a M. Petříčka uváděl shodně jako v písemném vyjádření.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že je osvědčen úpadek dlužníka. Navrhovatel doložil, že je věřitelem dlužníka, tj. že má proti němu pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ), dlužník má zcela nesporně více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Vyslovil, že otázkou sice může být výše a splatnost pohledávky jednatele dlužníka p. Volka, kdy tento svoji pohledávku dostatečně nespecifikoval, z přihlášených pohledávek dalších věřitelů J. Doležala, L. Doležalové, V. Rožnovské, M. Petříčka a R. Ramacha vyplývá, že tito mají splatné pohledávky za dlužníkem, a to: J. Doležal ve výši 1.585.240,66 Kč, L. Doležalová ve výši 261.190,99 Kč, V. Rožnovská ve výši 85.762,49 Kč, M. Petříček ve výši 295.238,34 Kč a R. Ramach ve výši 179.372,-Kč přiznanou rozsudkem KS v Brně ze dne 3.12.2012, právní moc 30.5.2013. Vyslovil, že z uvedeného pak měl za prokázanou mnohost věřitelů, neboť i pokud by nebyli bráni v úvahu dlužníkem zpochybňovaní věřitelé, dlužník má stále více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Proto postupoval v souladu s ust. § 136 odst. 1 IZ a rozhodl o úpadku dlužníka, který je shora uvedenými skutečnostmi bezpečně prokázán a s rozhodnutím o úpadku spojil rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem podle § 148 odst. 1 IZ.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním proti bodům I. až III. výroku a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, anebo jej sám změnil a insolvenční návrh zamítl. Uvedl, že z provedeného dokazování se podává, že dlužník dluh vůči Navrhovateli uznává, avšak dluh by byl schopen splnit, pokud by mu to bylo umožněno. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud 27.12.2013 nařídil předběžné opatření a ustanovil předběžného správce znemožnil mu platit Navrhovateli měsíční splátky, jež byl schopen hradit cca ve výši 100 tis. Kč a zaplatit dluh R. Ramachovi. Nadále zcela odmítá plnit neexistující pohledávky J. Doležala a jeho rodinných příslušníků, byť se jedná o pohledávky vykonatelné, k čemuž došlo tím, že J. Doležal, jako bývalý jednatel dlužníka, přebíral od soudu bez vědomí druhého jednatele platební rozkazy nebo směnečné platební rozkazy, proti nimž nepodal odpor, resp. námitky. Veškeré platební rozkazy byly vydány na základě J. Doležalem vymyšlených půjček nebo vystavených směnek jménem dlužníka, o čemž druhý jednatel J.Volek nevěděl a nemohl se proti nim bránit; proto podal na J.Doležala žalobu o náhradu škody, jež je projednávána v řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 Cm 383/2012. Zdůraznil, že v řízení nebylo vůbec prokázáno, že by nebyl schopen své závazky plnit, na pohledávku Navrhovatele neplnil jen z důvodu, že ji splní najednou z utržené ceny za prodej budovy hotelu a pozemků. O existenci dohody mezi ním a Navrhovatelem o tomto způsobu úhrady pohledávky Navrhovatele vypovídal v řízení i svědek M. Čermák, obecný zmocněnec Navrhovatele. Tento způsob splacení pohledávek nadále existuje, kromě toho je schopen platit měsíčně Navrhovateli shora uvedenou částku. V řízení bylo prokázáno, že provozování hotelu je životaschopné, jak se podává z došlých plateb na jeho účet a účet předběžného insolvenčního správce a tržeb v hotovosti, neboť ubytovací kapacita hotelu je téměř stále naplněna. Konstatoval, že se do insolvenčního řízení nepřihlásili, kromě R. Ramacha, jehož pohledávku by byl schopen uhradit, jiní věřitelé než J.Doležal a jeho rodinní příslušníci s fiktivními pohledávkami. Uzavřel, že v řízení nebylo osvědčeno, že není schopen plnit své závazky, rozhodně není předlužen, neboť disponuje majetkem řádově v hodnotě desítek miliónů korun a pohledávkou za J.Doležalem ve výši cca 2 mil. Kč, čímž se soud vůbec nezabýval a tyto skutečnost nehodnotil, ačkoliv byly v řízení prokázány. Dále pak namítl podjatost ustanoveného insolvenčního správce GERENTEA, v.o.s. (dále jen správce), s odůvodněním, že se 9.4.2014 dostavil do jeho sídla-budovy hotelu-zmocněnec tohoto správce T. Pavlík v doprovodu M. Čermáka, tedy osobou úzce spjatou s Navrhovatelem. M. Čermák představil T. Pavlíka recepční hotelu jako člověka, jenž bude mít na starosti správu hotelu, neboť Ing. Harazimová (zřejmě osoba, jež správu vykonává) je dlouhodobě v zahraničí. Uvedl, že správce byl ustanoven i jako předběžný správce, přičemž za něj jednal jeho zaměstnanec p. Vrbas, jenž se jevil jako člověk zkušený, na rozdíl od T.Pavlíka, jenž se při prohlídce hotelu jevil jako člověk zcela nezkušený s provozováním jakéhokoliv podniku, natož hotelu. P. Vrbas ani o existenci osoby T. Pavlíka nevěděl, a nevěděla o ní nic ani administrativní pracovnice správce D.Černíková, se kterou do té doby spolupracoval. Má zato, že T. Pavlíka prosadil Navrhovatel jako osobu jednající zcela podle jeho pokynů, čili podjatě, což se např. projevuje v tom, že nejsou propláceny faktury za služby (např. záloha na plyn) nebo povinné odvody za zaměstnance, přičemž recepční J. Bálkové nabídl M. Čermák, aby ukončila pracovní poměr u dlužníka a stala se zaměstnancem správce.

Navrhovatel se k odvolání dlužníka nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má

a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B ze dne 21.1.2009 nebo usnesení sp.zn. KSHK 41 INS 1042/2009, 1 VSPH 269/2009-A ze dne 19.6.2009) vyslovil, že ve smyslu § 7 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Na základě svých zjištění soud je povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozhodnutí postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným (viz rozhodnutí NS sp.zn. 32 Odo 1561/2006).

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí fakticky interpretoval toliko obsah insolvenčního návrhu Navrhovatele a vyjádření dlužníka. Sice dovodil, že je Navrhovatel aktivně legitimován (ve smyslu § 105 IZ), avšak toliko konstatováním, že drží pohledávku za dlužníkem podle postupní smlouvy z 6.9.2012 uzavřenou mezi Postupitelem a Navrhovatelem v celkové výši 11.528.413,08 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené 30.9.2005 mezi Postupitelem a dlužníkem, jež se stala splatnou k 3.1.2012, aniž by učinil jakékoliv závěry o skutkovém stavu na základě provedeného dokazování. Tedy, že Navrhovatel v řízení osvědčil, že má za dlužníkem pohledávku, v jaké výši, kdy nastala její splatnost a z jakých podkladů tyto skutečnosti zjistil. Stejně tak se vůbec nevyslovil, zda (a na jakém podkladu) byla zjištěna existence nějakých dalších věřitelů dlužníka s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů po splatnosti ani ke stavu platební neschopnosti dlužníka, pokud dovozoval jeho úpadek ve formě insolvence, resp. vyšel toliko z tvrzení dlužníka, jenž nepopřel pohledávku Navrhovatele a R. Ramacha. Soud pak zcela pominul tvrzení dlužníka, že je schopen svých závazků dostát v rámci jím provozované hotelové činnosti a zpeněžením nemovitého majetku, jež podstatně přesahuje výši Navrhovatelovy pohledávky a pohledávky R. Ramacha.

Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013 (shrnuje přitom závěry svých usnesení uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-sen.zn. 29 NSČR 10/2009 ze dne 2.12.2010, R 80/2011, sen.zn. 29 NSČR 23/2011 ze dne 30.11.2011, R 43/2012, sen.zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012, R 83/2012), schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka přitom není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli. Uvedené-jak plyne z citované judikatury-platí i v případě, kdy je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 IZ, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti platit své splatné závazky, a kdy tak na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní ohledně skutečností, že k úhradě svých splatných závazků je schopen. Nejvyšší soud v cit. usnesení sen. zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013 zdůraznil, že insolvenční řízení primárně neslouží k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího úpadku. Věřitelé by měli vymáhání svých pohledávek řešit v nalézacím a následně exekučním řízení, a nikoliv podáváním insolvenčních návrhů. Podá-li insolvenční návrh věřitel a zjištěné (osvědčené) skutečnosti nasvědčují existenci domněnky ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, pak bez ohledu na to, zda jde o věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, může dlužník domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené.

Z uvedeného je zřejmé, že také pro zkoumání úpadku ve formě insolvence (o předlužení soud prvního stupně nijak neuvažoval) má z hlediska naplnění podmínky platební neschopnosti (dle § 3 odst. 1 a 2 IZ) význam i jiný než finanční majetek dlužníka, resp. to, zda je takový majetek dlužník schopen využít k úhradě pohledávek věřitelů, které byly v insolvenčním řízení jako pohledávky splatné déle než 30 dnů zjištěny.

Pokud tedy dlužník argumentem o hodnotě veškerého svého majetku, již v řízení před soudem prvního stupně vskutku uplatnil, hodlal čelit tvrzením o svém úpadku ve formě insolvence, pak to nebyla obrana právně bezvýznamná (již by soud mohl bez dalšího ponechat stranou, jak učinil), ale naopak to byla obrana, jíž se úpadku insolvencí relevantně bránit lze. O tom je insolvenční soud dokonce povinen dlužníka (ve smyslu publikované judikatury Nejvyššího soudu) poučit, což se ale v dané věci-jak patrno z ostatního obsahu spisu-nestalo. Samozřejmým předpokladem úspěchu takové dlužníkovy procesní obrany (o čemž má být soudem rovněž poučen) je ovšem to, že předložil řádné seznamy svého majetku a závazků a náležitě doložil současnou obvyklou (tržní) hodnotu svého vykázaného majetku a jeho zpeněžitelnost (což zpravidla není možné bez příslušného znaleckého ocenění).

Lze tedy uzavřít, že soud nenabídl úplné skutkové a právní závěry ani o aktivní legitimaci navrhovatele, ani ohledně naplnění zákonných podmínek úpadku, tj. stran osvědčení existence vícerých věřitelů dlužníka s pohledávkami nejméně 30 dnů po lhůtě splatnosti [§ 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ]. Soud v odůvodnění napadeného usnesení žádné přezkoumatelné závěry nenabídl, přestože ve věci nařídil dvě jednání a činil rozsáhlé dokazování, a to i výslechy svědků, jak se podává z protokolu o jednání ze dne 7.2.2014 (událost A-32).

Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nezpůsobilé přezkoumání. Při takovýchto (shora popsaných) nedostatcích odůvodnění bylo samozřejmě vyloučeno, aby dlužník seznal, na jakých zjištěních (skutečnostech) soud závěr o splnění podmínek pro rozhodnutí o jeho úpadku vlastně staví, aby mohl tomuto rozhodnutí odvoláním konkrétně věcně oponovat.

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadené rozhodnutí o zjištění úpadku zrušil, včetně akcesorického výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a dalších souvisejících výroků, vyjma výroku o zaplacení soudního poplatku Navrhovatelem, jenž odvoláním napaden nebyl, a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 19. srpna 2014

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková