3 VSPH 809/2012-A-16
KSPH 41 INS 12605/2012 3 VSPH 809/2012-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: SAARIENSE, s.r.o. se sídlem Kolín I, Legerova 68, identifikační číslo osoby 28242980, zahájené k insolvenčnímu návrhu: a) cargo-partner ČR, s.r.o. se sídlem Praha 6, Aviatická 12/1048, identifikační číslo osoby 49678329, zast. JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Velehradská 26, b) Ing. Václav anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec XIV-Ruprechtice, Světlá 375/8, s místem podnikání Liberec XIV-Ruprechtice, Rychtářská 375/31, identifikační číslo osoby 42134421, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č.j. KSPH 41 INS 12605/2012-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č.j. KSPH 41 INS 12605/2012-A-8, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 28. května 2012, č.j. KSPH 41 INS 12605/2012-A-8, Krajský soud v Praze (insolvenční soud) v bodu I. výroku odmítl insolvenční návrh věřitele cargo-partner ČR, s.r.o. se sídlem v Praze 6 (dále jen navrhovatel a/) a v bodu II. výroku vyslovil, že věřitel nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že navrhovatel a) v návrhu tvrdí, že má vůči dlužníkovi splatné pohledávky v celkové výši 1.418.129,92 Kč, přičemž dlužník byl zavázán rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 15.1.2009, č.j. 59 Cm 280/2008-16, k zaplacení částky 995.229,-Kč s příslušenstvím, již se po dlužníku pokoušel vymáhat exekucí, a v níž byl uspokojen jen částkou 10.098,89 Kč. Ohledně dalších věřitelů navrhovatel a) označil pouze příslušná exekuční řízení, uvedl výši pohledávek a označil exekutora tyto exekuce provádějící.

Cituje ustanovení § 3, § 103, § 105 a § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ), dospěl soud k závěru, že insolvenční návrh navrhovatele a) postrádá vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž by logicky vyplýval závěr o dlužníkovu úpadku, přičemž se jedná o vadu, která neumožňuje další pokračování insolvenčního řízení. Uzavřel, že insolvenční návrh neobsahuje dostatečně konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách, neboť navrhovatel a) pouze uvedl další exekuční řízení a výše pohledávek, avšak vůbec neidentifikoval další věřitele o požadované údaje (firmou, sídlem, identifikačním číslem) a neuvedl žádné konkrétní údaje o splatnosti jejich pohledávek, a proto jej podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. Učinil tak s poučením o tom, že navrhovateli a) nic nebrání podat opětovně insolvenční návrh se všemi zákonnými náležitostmi nebo se rozhodnout pohledávku za dlužníkem vymáhat ve sporném řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 146 odst. 3 o.s.ř. a s tím, že ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.

Toto usnesení navrhovatel a) v zákonem stanovené lhůtě napadl odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se jeho insolvenční návrh neodmítá. Uvedl, že se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí, neboť insolvenčním návrhem osvědčil, že má za dlužníkem splatnou vykonatelnou pohledávku sestávající z jistiny a příslušenství, a že dlužník má více věřitelů, když dle Centrální evidence exekucí jsou vůči dlužníku vedeny další exekuce jiného věřitele; k tomu označil čísla jednací předmětných exekučních řízení, označil exekutora, jenž byl provedením exekucí pověřen a výši exekucí vymáhaných částek. Uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem nelze dosáhnout v exekuci vedené proti němu již od března roku 2009. Uzavřel, že insolvenčním návrhem, jenž obsahuje zákonem požadované náležitosti, osvědčil dlužníkův úpadek ve smyslu § 3 IZ, neboť doložil, že má za dlužníkem splatnou a vykonatelnou peněžitou pohledávku a dlužník má více než jednoho věřitele, kterým nesplácí jejich pohledávky po dobu delší 3 měsíců. Doplnil, že konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka nemůže zákonnými prostředky zjistit, a proto je namístě postupovat podle § 86, resp. § 128 odst. 3 IZ.

V průběhu odvolacího řízení podal insolvenční návrh proti dlužníkovi také věřitel uvedený v záhlaví tohoto rozhodnutí jako navrhovatel b). Tento jeho návrh obdržel insolvenční soud dne 4.3.2013 a zapsal jej do insolvenčního rejstříku pod novou spisovou značkou (KSPH 41 INS 5934/2013). Usnesením č.j. KSPH 41 INS 5934/2013-A-8 ze dne 8.3.2013 insolvenční soud rozhodl, že se k insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) nepřihlíží, neboť v souladu s § 107 odst. 1 IZ se jedná o přistoupení k řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 41 INS 12605/2012 a pro navrhovatele b) platí podle § 107 odst. 2 IZ stav řízení v době jeho přistoupení. Toto usnesení nabylo právní moci 15.3.2013 a dne 26.4.2013 byl zápis v insolvenčním spisu zn. KSPH 41 INS 5934/2013 ukončen. V insolvenčním spisu v projednávané věci pak byl insolvenční návrh navrhovatele b) zveřejněn jako událost A-14. Z obsahu obou uvedených insolvenčních spisů se nepodává, že by napadené usnesení bylo doručeno navrhovateli b) v souladu s ustanovením § 107 IZ (jako přistoupivšímu věřiteli do insolvenčního řízení), jež se nikterak k projednávané věci nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání v souladu s § 94 odst. 2 písm. c) IZ, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných, než odvolatelem uvedených důvodů.

Podle § 107 odst. 1 až 3 IZ další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení. Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení považoval odvolací soud za nutné předně zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob a nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc-jak již shora řečeno-řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikováno pod 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení pod sp. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikováno pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, č.j. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V dané věci navrhovatel a) svoji povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ nesplnil, neboť jakkoliv dostatečně vylíčil skutečnosti nasvědčující existenci jeho splatné (a vykonatelné) pohledávky za dlužníkem, nenabídl tvrzení, na jejichž základě by bylo možno přijmout závěr o úpadku dlužníka. Místo konkrétního označení dalších dlužníkových věřitelů a specifikace jejich pohledávek se omezil jen na konstatování, že z Centrální evidence exekucí zjistil, že vůči dlužníkovi jsou vedeny další exekuce jiných věřitelů, a to exekuce nařízená dne 4.4.2012 pod č.j. 085 EX 10452/11 pro částku 6.000,-Kč a dne 23.4.2012 pod č.j. 085 EX 1123/12 pro 12.394,-Kč, jejichž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek, Exekutorský úřad pro Prahu 9. Navrhovatel a) tedy neoznačil další věřitele a jejich pohledávky. Na základě takovýchto nedostatečných tvrzení navrhovatele a) zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle něho i další věřitele (alespoň jednoho), vůči nimž má závazky, a to závazky splatné déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazky více než 3 měsíce po splatnosti, resp. že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatele a) přitom zjevně nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, když neuvedl ničeho o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku, když mnohost věřitelů je primárním pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele a může se uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nepodává dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal, pak ale nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka.

Za této situace bylo namístě, aby insolvenční soud postupem podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh navrhovatele a) odmítl, jak se správně v projednávané věci i stalo.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné, že po rozhodnutí soudu prvního stupně, dříve než nabylo právní moci napadené usnesení, jímž bylo o insolvenčním návrhu původního navrhovatele a) rozhodnuto jinak než zjištěním dlužníka úpadku, navrhovatel b) podáním dalšího insolvenčního návrhu proti témuž dlužníku přistoupil k probíhajícímu insolvenčnímu řízení podle § 107 IZ. Insolvenční soud zacházel s návrhem navrhovatele b) neprávně, když jej považoval za insolvenční návrh, jímž bylo zahájeno nové insolvenční řízení dlužníka. Insolvenční návrh navrhovatele b) beze zbytku vyhovuje náležitostem požadovaným v § 103 odst. 1, 2 IZ, neboť v něm vylíčil důvody vzniku jeho pohledávky za dlužníkem s údaji o její výši a splatnosti, a dále též označil konkrétní údaje o dalším věřiteli dlužníka (navrhovatele a/) s uvedením výše a splatnosti jeho pohledávky. Tato tvrzení svědčí o naplnění stavu úpadku dlužníka ve formě insolvence, neboť se z nich podává, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen platit, neboť jsou po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a 2 písm. b/ IZ).

V této souvislosti odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012, ze dne 28.3.2012 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 98/2012), v němž tento soud vyslovil závěr, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věty první IZ) a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (§ 107 odst. 1 věty první IZ), se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně s původním insolvenčním navrhovatelem (v daném případě a/) i dalším insolvenčním navrhovatelem (v daném případě b/). Pokračoval, že jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny (srov. i R 11/2009).

Podmínky formulované v ustanovení § 128 odst. 1 IZ pro odmítnutí insolvenčního návrhu je tedy třeba zkoumat jak se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu navrhovatele a), tak se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu přistoupivšího navrhovatele b); jak již uvedeno, jeho návrh je bez vad a mimo jakoukoliv pochybnost umožňuje, aby v insolvenčním řízení bylo na jeho základě pokračováno.

Pak ovšem-ve světle promítnutí konstrukce ustanovení § 107 odst. 3 IZ do posuzování vad insolvenčního návrhu věřitele-je za dané situace insolvenční návrh navrhovatele a) ve spojení s insolvenčním návrhem navrhovatele b) způsobilý k projednání, a pokračování insolvenčního řízení na podkladě těchto insolvenčních návrhů tedy nic nebrání.

Odvolací soud proto podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. září 2013

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová