3 VSPH 809/2010-A-13
KSUL 71 INS 8180/2010 3 VSPH 809/2010-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ústí nad Labem, Hornická 2454/33, zahájeném k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 8180/2010-A-8 ze dne 11. srpna 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 8180/2010-A-8 ze dne 11. srpna 2010 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 71 INS 8180/2010-A-8 ze dne 11.8.2010 uložil dlužnici Evě anonymizovano (dále jen dlužnice), aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila na uvedený účet soudu nebo hotově do jeho pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 21.7.2010 doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z tohoto návrhu, opatřeného všemi předepsanými obsahovými náležitostmi i povinnými přílohami, ovšem vyplynulo, že plán oddlužení je ekonomicky nereálný. Dlužnice má uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, a to do 14.2.2011. V období následujících pěti let tak není zajištěn pravidelný přísun finančních prostředků dostatečných k tomu, aby každý z věřitelů dlužnice obdržel na svoji pohledávku plnění v minimální výši 30 %. Dlužnice má sice pro účely oddlužení uzavřenu smlouvu o poskytování měsíční částky ve výši 2.000,-Kč, při ukončení jejího pracovního poměru je však tato částka-za 60 měsíců 120.000,-Kč-pro minimální uspokojení věřitelů zcela nedostačující. Jejich pohledávky totiž dosahují celkové výše 349.000,-Kč a 30 % z této částky činí 104.700,-Kč, přičemž z částky určené pro věřitele je třeba odečíst náklady insolvenčního správce v celkové výši 64.800,-Kč (1.080,-Kč měsíčně). Soud přitom zohlednil i skutečnost, že dlužnice byla od roku 1993, s krátkými přestávkami, vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, a v případě ztráty současného zaměstnání bude pro ni patrně komplikované najít novou práci.

Pokud dlužnice hodlá nadále o oddlužení usilovat, je nezbytné, aby svůj měsíční příjem navýšila do takové míry, která potřebné minimální uspokojení věřitelů ve splátkovém kalendáři zajistí. V současné době není jasné, zda dlužnice bude schopna splnění podmínek oddlužení zajistit, a nelze tedy vycházet z toho, že její úpadek bude požadovaným oddlužením řešen. Protože návrh dlužnice je způsobilý projednání a pro případ řešení jejího úpadku konkursem je vzhledem k okolnostem věci dle § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zapotřebí, aby byla záloha na náklady insolvenčního řízení zaplacena, a to v odpovídající výši 20.000,-Kč, soud tuto povinnost dlužnici uložil. K tomu dodal, že pokud dlužnice doloží smlouvu o důchodu, na základě které podmínku oddlužení (předpoklad minimálního uspokojení věřitelů v rozsahu 30 %) splní, soud nebude na zaplacení zálohy trvat.

Toto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla dlužnice včasným odvoláním s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby je změnil a rozhodl, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá, popř. že se ukládá její zaplacení v nižší výši. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že pokud má uzavřen jen pracovní poměr na dobu určitou (do 14.2.2011), není její příjem pro následujících 5 let zaručen. Takovou záruku nedává ani pracovní poměr na dobu neurčitou. U současného zaměstnavatele je dlužnice zaměstnána již od 15.2.2009 a smlouva jí byla 3x prodloužena na dobu půlroku. V únoru 2011 by pak mělo dojít k uzavření smlouvy na dobu neurčitou. Dále dlužnice uvedla, že návrh podala pro platební neschopnost, když nemá dostatek prostředků na úhradu všech svých závazků. Záloha ve výši 20 tis. Kč je nepřiměřená, zvláště když lze očekávat řešení úpadku dlužnice splátkovým kalendářem či nepatrným konkursem, jež v prvotní fázi nijak značných výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce nevyžadují. Na úhradu jeho odměny záloha primárně určena není, přičemž v případě splátkového kalendáře je hrazena ve splátkách spolu s plněním věřitelům a v případě nepatrného konkursu budou na její úhradu postačovat příjmy dlužnice.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Obecně vzato, účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Z insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení a jejich příloh odvolací soud zjistil, že dlužnice je rozvedená, bez vyživovací povinnosti, bydlí v nájemním bytě a nevlastní jiný majetek než mobilní telefon, ošacení a jiné věci osobní potřeby. Závazky vůči nezajištěným věřitelům vykázala v celkové výši 349.000,-Kč. Z návrhů a příloh dále plyne, že dlužnice pobírala čistý příjem 8.278,-Kč měsíčně z pracovního poměru u Krajské zdravotní, a.s.-Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, o.z., který byl dle pracovní smlouvy ze dne 9.2.2009 uzavřen na dobu určitou a byl prodloužen naposledy dohodou ze dne 27.5.2010 do 14.2.2011. Dlužnice má s dcerou Veronikou anonymizovano uzavřenu darovací smlouvu ze dne 21.7.2010 (opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy), v níž se dcera pro případ schválení oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře zavázala poskytovat jí po dobu jeho trvání částku 2.000,-Kč měsíčně. Souhlas svých nezajištěných věřitelů s plněním nižším než v rozsahu 30 % (§ 392 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 395 odst. 1 písm. b/ IZ) dlužnice k návrhu nepřipojila.

Z uvedeného je zřejmé, že uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dlužnice v minimálním třicetiprocentním rozsahu (tj. ve výši 104.700,-Kč) nelze předpokládat při jejím oddlužení provedeném zpeněžením majetkové podstaty dle § 398 odst. 2 IZ, a soud prvního stupně zcela správně dovodil, že takový předpoklad není dostatečně opodstatněn ani při oddlužení provedeném plněním splátkového kalendáře dle § 398 odst. 3 IZ. Při úvaze o dosažitelnosti oddlužení touto formou lze vycházet jen z pravidelného příjmu dlužnice, který lze po dobu splátkového kalendáře důvodně očekávat. Pracovní poměr dlužnice měl však být ukončen ke dni 14.2.2011 a pro další období tak není doložen jiný její příjem než plnění od dcery ve výši 2.000,-Kč měsíčně. Tato částka při zohlednění přednostních nároků insolvenčního správce-jeho odměny a hotových výdajů, jež dle § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí (bez DPH) celkem 900,-Kč měsíčně-minimální míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů zjevně neumožňuje.

Pochybnosti soudu prvního stupně o tom, zda pro případ oddlužení splátkovým kalendářem lze reálně počítat s příjmy dlužnice z pracovního poměru, nebyly v odvolacím řízení nijak rozptýleny, ba právě naopak. Dlužnice nedoložila další změnu pracovní smlouvy, jíž by došlo k prodloužení jejího posledního pracovního poměru trvajícího do 14.2.2011, ani nedoložila uzavření nového pracovního poměru na dobu neurčitou, které v odvolání avizovala. Nenabídla ani další dostatečný zdroj příjmů od třetích osob, popř. přistoupení ke svým závazkům (spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 větě první IZ), která by jí umožnila nabídnout nezajištěným věřitelům potřebné uspokojení, přestože o nedostatečnosti své stávající ekonomické nabídky a možnosti řešení tohoto (pro ni nepříznivého) stavu věci byla soudem prvního stupně poučena.

Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně, že za dosavadního stavu věci je nutno očekávat zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě (dle § 396 odst. 1 IZ) nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ). V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dosahuje nejméně 45 tis. Kč. V konkursu dosažený výtěžek (určený k uspokojení nákladů insolvenčního řízení a poté k rozvržení mezi věřitele) je generován jak ze zpeněžení majetku dlužníka (zpeněžení věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ), tak z postižitelné části příjmů, jež dlužník v průběhu konkursu získá (§ 207 odst. 2 IZ).

S ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužnice nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení. Možné další přínosy majetkové podstaty odpovídající postižitelné části budoucích příjmů dlužnice zatím doloženy nejsou.

Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše, a proto napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24. února 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová