3 VSPH 799/2013-B-33
KSPH 41 INS 16199/2010 3 VSPH 799/2013-B-33

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Leletice 8, 262 44 Hvožďany, adresa pro doručování: Sportovní 602, 289 23 Milovice nad Labem, o odvolání Ing. Vladimíra Boučka, MBA, insolvenčního správce se sídlem U Studánky 26, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 16199/2010-B-24 ze dne 12. dubna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 16199/2010-B-24 ze dne 12. dubna 2013 se m ě n í tak, že insolvenční správce Ing. Vladimír Bouček, MBA, se z funkce insolvenčního řízení neodvolává a Brátová a Krejčí, v.o.s. se insolvenčním správcem neustanovuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 41 INS 16199/2010-B-24 ze dne 12.4.2013 v bodě I. výroku odvolal z funkce insolvenčního správce Ing. Vladimíra Boučka, MBA (dále jen odvolatel), v bodě II. výroku ustanovil novým insolvenčním správcem Brátová a Krejčí, v.o.s. a v bodě III. výroku odvolateli uložil povinnost informovat nového správce o své dosavadní činnosti a předat mu všechny doklady.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 24.1.2011 (A-12) zjistil úpadek dlužníka Jaroslava anonymizovano (dále jen dlužník), povolil oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil odvolatele Ing. Vladimíra Boučka, MBA. Usnesením ze dne 8.4.2011 pak schválil oddlužení dlužníka ve formě splátkového kalendáře. V současné době ale již odvolatel nemá povolení k výkonu funkce a ze seznamu insolvenčních správců byl vymazán. Soud odkázal na § 31 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a na § 12 písm. g) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen ZOIS) s tím, že výkon činnosti odvolatele zanikl jeho výmazem ze seznamu insolvenčních správců. Proto odvolatele odvolal z funkce, přičemž na základě opatření předsedkyně soudu ze dne 21.1.2011 ustanovil nového insolvenčního správce. Odvolateli uložil povinnosti dle § 31 odst. 4 IZ.

Proti tomuto usnesení se odvolatel včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud v bodě I. výroku změnil tak, že se z funkce insolvenčního správce neodvolává. Uvedl, že byl zapsán do seznamu konkursních správců a poté byl zapsán do seznamu insolvenčních správců jako hostující správce, a to na základě osvědčení soudů SRN, kde vykonal příslušnou zkoušku. Platnost jeho povolení hostujícího správce skončila ke dni 31.12.2012. Tehdy působil jako správce v cca 50 insolvenčních řízeních. Ministerstvo spravedlnosti jeho žádost o prodloužení platnosti povolení hostujícího správce odmítlo s odkazem na dosud nedokončená řízení a na to, že se v jeho případě již nejedná o činnost, kterou vykonává dočasně a příležitostně ve smyslu § 36a zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace. Ministerstvo přitom současně rozhodlo, že ve smyslu § 22 cit. zákona před uznáním odborné kvalifikace insolvenčního správce musí odvolatel doložit splnění kompenzačních opatření, a to absolvováním adaptačního období pod dohledem insolvenčního správce zapsaného v seznamu insolvenčních správců. Délka adaptačního období činí 6 měsíců a na žádost může být zkrácena na polovinu. Odvolatel proto předpokládá, že po absolvování tohoto kompenzačního opatření (za 3 měsíce) bude opět zapsán v seznamu insolvenčních správců. Už z tohoto důvodu, jakož i z hlediska procesní ekonomie (§ 5 písm. a/ IZ), nepovažuje napadené usnesení soudu za opodstatněné, když v daném insolvenčním řízení již zpracoval seznam přihlášených pohledávek, provedl soupis majetkové podstaty, prováděl platby splátek v oddlužení a vykonával své dohledové pravomoci nad dlužníkem. Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 237/2011-B-24 ze dne 1.6.2011 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 107/2009-B-14 ze dne 16.4.2009, podle kterých sama okolnost, že insolvenční správce nesložil zkoušku insolvenčního správce a není zapsán do seznamu správců, neznamená zánik způsobilosti insolvenčního správce v konkrétním insolvenčním řízení; pouhé vyškrtnutí ze seznamu insolvenčních správců není bez dalšího důvodem, aby správce nebyl považován za způsobilého insolvenční řízení dokončit. Proto skutečnost, že mu dočasně zaniklo oprávnění k výkonu funkce insolvenčního správce, sama o sobě nebrání, aby předmětné insolvenční řízení dokončil.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 12 písm. g) ZOIS právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniká dnem právní moci rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení nebo zvláštního povolení podle § 13.

Podle § 31 odst. 1 IZ z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Podle § 22 odst. 2 IZ nelze-li insolvenčního správce vybrat ze seznamu insolvenčních správců, je možné jím ustanovit i fyzickou osobu, která splňuje obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu a se svým ustanovením souhlasí.

Součástí koncepce insolvenčního zákona je i působení insolvenčního správce jakožto profesionalizované osoby, u níž jsou podmínky vzniku oprávnění vykonávat tuto činnost, včetně vedení seznamu těchto správců, upraveny zvláštním zákonem. Odborná způsobilost pro výkon funkce insolvenčního správce je zajištěna kvalifikačními předpoklady (požadavek vysokoškolského vzdělání magisterského studijního programu a složení příslušné odborné zkoušky organizované Ministerstvem spravedlnosti). Splnění podmínek pro vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce ověřuje a vydáním povolení (zvláštního povolení) dle § 6 nebo § 8 zákona aprobuje Ministerstvo spravedlnosti, které také vede seznam těchto insolvenčních správců jako součást veřejného insolvenčního rejstříku. Osobám zapsaným v seznamu správců podle dosavadních právních předpisů (podle § 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb.) zůstalo k 1.1.2010 oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce zachováno, jen pokud k uvedenému datu, za podmínek stanovených zákonem o insolvenčních správcích, získaly od Ministerstva spravedlnosti k výkonu této činnosti povolení (viz přechodná ustanovení v § 40 a 41 ZOIS).

Soudní praxe se již zabývala v zákoně výslovně neřešenou otázkou dalšího působení těch insolvenčních správců v řízeních, v nichž byli do funkce ustanoveni před 1.1.2010, avšak nesložili zkoušku insolvenčního správce (rozdílovou zkoušku). Došla přitom k závěru, že tato okolnost sama o sobě neznamená zánik způsobilosti insolvenčního správce v konkrétním insolvenčním řízení; je tomu tak již proto, že IZ v ustanovení § 22 odst. 2 připouští jmenovat insolvenčním správcem osobu, která splňuje obecné i kvalifikační předpoklady a v seznamu zapsána není. V této souvislosti lze připomenout odvolatelem zmíněné závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci vyjádřené ve sp. zn. KSBR 26 INS 292/2009, 2 VSOL 107/2009-B ze dne 16.4.2009, podle nichž pouhé vyškrtnutí ze seznamu insolvenčních správců, ať již jako důsledek písemné žádosti, resp. oznámení správce ve smyslu § 12 písm. e), či důsledek § 40 odst. 2 ZOIS, není důvodem pro odvolání insolvenčního správce z funkce, neboť žádné zákonné ustanovení takovému insolvenčnímu správci nebrání, aby v této funkci dané řízení dokončil .

Argumentačně stejnou váhu má i přihlédnutí k jedné ze zásad, na nichž je insolvenční řízení založeno, totiž k zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 5 písm. a/ IZ). Změna v osobě insolvenčního správce představuje vždy zásah do řízení, zvláště pokud již v něm stávající správce činil úkony významně ovlivňující jeho další průběh. Odvolat insolvenčního správce z funkce lze především tehdy, pokud řádně neplní své povinnosti tak, že by jeho činnost odůvodňovala jeho zproštění funkce (§ 32 IZ), jestliže tak rozhodli samotní věřitelé (usnesením schůze věřitelů o odvolání správce dle § 29 IZ), anebo pokud by vyšlo najevo, že insolvenční správce nesplňuje obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu insolvenčních správců.

V daném případě odvolatel co insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení učinil řadu úkonů poté, co byl usnesením ze dne 24.1.2011 (A-12) jmenován do funkce insolvenčního správce. Tímto usnesením insolvenční soud též rozhodl o úpadku dlužníka a povolil jeho oddlužení. Odvolatel v rámci výkonu činnosti insolvenčního správce předkládal soudu pravidelné zprávy o stavu insolvenčního řízení, zpracoval seznam přihlášených pohledávek, které přezkoumal, provedl soupis majetkové podstaty a účastnil se jednání soudu a schůze věřitelů. Poté, co bylo usnesením ze dne 8.4.2011 (B-9) schváleno oddlužení dlužníka ve formě splátkového kalendáře, dohlížel na plnění povinností dlužníka a zajišťoval realizaci plánu oddlužení. V daném probíhajícím insolvenčním řízení by tak změna v osobě insolvenčního správce byla zjevně v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti insolvenčního řízení.

Skutečnost, že odvolateli zaniklo dne 31.12.2012 povolení k výkonu funkce správce, tedy sama o sobě-ve smyslu výše uvedené judikatury-nebránila, aby dané insolvenční řízení řádně dokončil. Nadto ale odvolací soud z veřejně přístupného seznamu insolvenčních správců zjistil, že odvolateli-jak v odvolání avizoval-opět dne 30.10.2013 vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce, a to jako fyzické osobě. Odpadl tedy onen důvod, pro který ho soud prvního stupně z funkce insolvenčního správce odvolal.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil tak, že se dosavadní insolvenční správce Ing. Vladimír Bouček, MBA z funkce neodvolává a Brátová a Krejčí, v.o.s. se insolvenčním správcem neustanovuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 31. října 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková