3 VSPH 791/2013-A-13
KSPH 41 INS 7290/2013 3 VSPH 791/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Benešov, Vlašimská 1926, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 7290/2013-A-8 ze dne 28. března 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 7290/2013-A-8 ze dne 28. března 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (Soud) odmítl insolvenční návrh dlužníka Petra Pěnkavy (dále jen dlužník).

V odůvodnění napadeného usnesení Soud uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným 15.3.2013 domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení splátkovým kalendářem. Dlužník ve svém návrhu k popisu rozhodujících skutečností uvedl, že v letech 2010 až 2011 prošel insolvenčním řízením a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Dále uvedl, že v roce 2010 již nebyl schopen plnit své závazky, což není ani v současné době.

Soud cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 103, § 104 a § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), dospěl k závěru, že dlužníkův insolvenční návrh je neurčitý, neboť zcela postrádá jakékoliv konkrétní vylíčení skutečností, které osvědčují jeho úpadek, přestože takové tvrzení je obligatorní náležitostí každého insolvenčního návrhu. Z návrhu totiž není zřejmé, zda se dlužník nachází v úpadku, neboť v rámci popisu rozhodujících skutečností (kolonka č. 6 formuláře) žádného ze svých věřitelů neidentifikoval (právnickou osobu je třeba označit firmou, IČO a sídlem a fyzickou osobu jménem příjmením a bydlištěm), dále neuvedl ničeho k výši a splatnosti jednotlivých pohledávek, ke svým majetkovým poměrům apod. Tyto rozhodující skutečnosti je třeba konkrétně vylíčit v rámci kolonky č. 6 formuláře, neboť teprve na základě těchto údajů spolu s přílohami může soud učinit závěr o úpadku dlužníka. Dlužník k návrhu připojil seznam majetku a závazků, avšak tyto seznamy neobsahovaly všechny zákonem požadované náležitosti. Seznam závazků musí obsahovat nejen označení věci, ale též dobu pořízení, pořizovací cenu a odhad obvyklé ceny. V seznamu závazků je pak třeba věřitele řádně identifikovat (jak uvedeno výše), uvést právní důvod vzniku závazku, výši pohledávky, splatnost a údaje týkající se zajištění, vykonatelnosti a uznání či popření závazku. Dále je třeba přiložit též seznam zaměstnanců, eventuálně prohlásit, že žádné zaměstnance nemá. Seznamy pak musí dlužník podepsat, uvést datum a prohlásit o každém z nich, že je správný a úplný. Za situace, kdy ani seznamy nebyly řádné, nelze pokračovat v řízení.

Uzavřel, že důsledku absence výše uvedených skutečností je návrh dlužníka neurčitý tuto vadu nelze odstranit ani výzvou dle § 43 odst. 2 o.s.ř., proto nezbylo soudu než postupovat dle § 128 odst. 1 IZ a návrh odmítnout. Zároveň poučil dlužníka, že napadené usnesení nepředstavuje překážku věci rozsouzené a že po jeho právní moci může podat nový insolvenční návrh, jenž musí splňovat všechny zákonem stanovené náležitosti, aby je Soud mohl projednat.

Toto rozhodnutí napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž vyjádřil nesouhlas se závěry Soudu, neboť kolonku 6 formuláře vyplnil tak, jak to formulář vyžaduje, shodně tak učinil i v případě požadovaného seznamu zaměstnanců. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že vady jeho návrhu je možné odstranit výzvou podle § 43 odst. 2 o.s.ř.

Vrchní soud v Praze podle § 212 a § 212a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 odst. 1 a 3 IZ (účinného do 31.12.2013, jehož citace bude použita v následujícím textu) plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Soud správně vycházel z toho, že domáhá-li se dlužník insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku nebo hrozícího úpadku (§ 97 odst. 3 IZ), je podle § 103 odst. 1 a 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu uvést i rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek nebo hrozící úpadek osvědčují. Současně dlužník podle § 104 odst. 1 IZ musí k insolvenčnímu návrhu připojit především seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (seznam majetku) a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (seznam závazků), jež musejí být opatřeny náležitostmi stanovenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ. Seznam závazků dlužníka přitom musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012, uveřejněné pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od 1.1.2014 je tento požadavek výslovně uveden v odst. 3 tohoto ustanovení). Podle § 104 odst. 4 IZ musejí být všechny osoby uvedené v seznamech označeny způsobem uvedeným v § 103 odst. 1; tyto seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné.

Jestliže dlužník hodlá navrhnout řešení svého úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, musí tak učinit návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři (§ 391 odst. 3 IZ), a to současně s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ). K podání insolvenčního návrhu pak může využít kolonku č. 6 (v současnosti č. 7) formuláře, v níž pak musí ve smyslu § 103 odst. 2 IZ vylíčit rozhodující skutečnosti, které dlužníkův úpadek či hrozící úpadek, jehož se dovolává, osvědčují. Insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení jsou samostatná procesní podání se samostatným procesním režimem. Nedostatky insolvenčního návrhu (jímž se dlužník domáhá zjištění svého úpadku) proto nemohou být nahrazeny obsahem či přílohami návrhu, jímž se dlužník domáhá řešení svého úpadku oddlužením.

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se tak rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. To znamená, že insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Dlužník, který označením bodu 6 (nyní 7) ve formuláři projeví navenek úmysl podat návrh na povolení oddlužení zároveň jako insolvenční návrh a který současně rezignuje na uvedení ( popis ) jakýchkoliv rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek , předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 IZ.

Jakkoli povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka podle citovaného R 91/2009 nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník spojil insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři. V jeho kolonce č. 6 určené pro podání insolvenčního návrhu vyznačil, že se tímto návrhem domáhá rozhodnutí o úpadku a co do popisu rozhodujících skutečností, které jeho úpadek osvědčují, se omezil jen na tvrzení, že v letech 2010-11 podělal insolvenční řízení zakončené konkursem. Roku 2010 již nebyl schopen plnit své závazky vůči věřitelům. Nadále v současnosti není schopen plnit své závazky. Žádá proto o oddlužení. K insolvenčnímu návrhu připojil seznam svého majetku, v němž uvedl, že žádný nemá (seznam není podepsán a chybí v něm prohlášení o jeho správnosti a úplnosti), seznam svých závazků, v němž uvedl 11 věřitelů, aniž by je řádně označil názvem, sídlem a identifikačním číslem s 24 pohledávkami, u nichž sice uvedl výši jejich pohledávek (zřejmě původní poskytnuté částky s ohledem na jejich vyčíslení v tisících, či stovkách Kč, čemuž svědčí celkový součet cca 810.000,-Kč, přestože v kolonce 9 návrhu na povolení oddlužení dlužník uvedl, že jeho celkové závazky s úroky činí 1.187.955,-Kč) a důvod, avšak neuvedl jejich splatnost, ani zda se jedná o pohledávky zajištěné či nezajištěné, prohlášení o jeho správnosti a úplnosti chybí a není připojen ani dlužníkův podpis; seznam zaměstnanců nepředložil.

Z uvedeného plyne, že dlužník v insolvenčním návrhu (ani prostřednictvím povinných příloh-v seznamu závazků nejsou řádně označeni věřitelé, uvedeny lhůty splatnosti pohledávek věřitelů a zřejmě ani není uvedena správně jejich celková výše) nevylíčil řádně skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr, že má vůči vícerým (alespoň dvěma) konkrétním věřitelům pohledávky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit. Neuvedl tedy rozhodné skutečnosti, jež by jeho tvrzený úpadek dle § 3 odst. 1 IZ osvědčovaly, přestože jde o obligatorní náležitosti insolvenčního návrhu. K tomu odvolací soud pro úplnost poznamenává, že údaje, jež dlužník uvedl v kolonce č. 18 až 20 formuláře s insolvenčním návrhem nesouvisí a slouží ke splnění náležitostí návrhu na povolení oddlužení.

Odvolací soud proto shodně jako Soud dospěl k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., Soud postupoval správně, když dlužníku neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužník učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, neměla by tato skutečnost z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Pouze pro úplnost považuje odvolací soud za vhodné dodat, že právní mocí usnesení, jímž byl insolvenční návrh odmítnut, se insolvenční řízení dlužníka končí. Taková okolnost nicméně dlužníka-jak ho správně poučil Soud, nebrání v tom, aby insolvenční návrh posléze podal znovu a aby se spolu s ním domáhal řešení svého úpadku oddlužením. Prvotním předpokladem vyhovění těmto návrhům však je, že jak insolvenční návrh, tak návrh na povolení oddlužení a jejich povinné přílohy budou mít zákonem vyžadované náležitosti. V případě, že by předepsané náležitosti měl jen insolvenční návrh, jemuž by bylo možné vyhovět, a návrh na povolení oddlužení nikoliv, insolvenční soud by v souvislosti s rozhodnutím o zjištění úpadku dlužníka návrh na povolení oddlužení odmítl a zároveň rozhodl, že jeho úpadek bude řešen konkursem (§ 148 odst. 3 a § 396 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 26. srpna 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková