3 VSPH 79/2012-A-12
MSPH 90 INS 21496/2011 3 VSPH 79/2012-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: STEELSPED, s.r.o. se sídlem Praha 10, Korytná 47, IČO: 25045636, zahájené k návrhu navrhovatelů: a) Jakub anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 4, Papírníkova 618/5, b) CoreTel, s.r.o. se sídlem Brno-Štýřice, Vídeňská 546/55, IČO: 27970469, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011, č.j. MSPH 90 INS 21496/2011-A-6,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011, č.j. MSPH 90 INS 21496/2011-A-6, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění rozhodnutí vyšel soud prvního stupně z toho, že navrhovatelé se domáhají zjištění úpadku dlužníka společným insolvenčním návrhem. V něm Jakub anonymizovano (dále navrhovatel a) uvedl, že nastoupil dne 3.11.2008 do pracovního poměru k dlužníkovi na základě pracovní smlouvy uzavřené ve stejný den a že pracovní poměr ukončil okamžitým zrušením podle § 56 písm. b) zákoníku práce (dále jen ZP) z důvodů nevyplácení mzdy nejdéle ke dni 12.9.2011 s tím, že mu dlužník dluží mzdu za měsíce 7/2009 až 9/2011 ve výši 18.600,-Kč za měsíc a odstupné ve výši 72.000,-Kč, tj. celkem 555.600,-Kč. Navrhovatel CoreTel, s.r.o. (dále jen navrhovatel b) tvrdí, že dlužníku poskytoval telekomunikační služby, za něž mu dlužník nezaplatil, a to za období březen 2010 se splatností 22.4.2010 a srpen až květen 2011 v celkové výši 71.797,-Kč. Navrhovatelé dále tvrdili, že dlužník od srpna 2009 přestal úplně proplácet mzdy zaměstnancům a od října 2010 další platby, čímž dluh narostl na souhrnnou částku 627.397,-Kč. Uzavřeli, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů a po delší dobu není schopen plnit své splatné závazky, resp. že zastavil i platby, čímž naplnil podmínku uvedenou v § 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ).

Cituje ustanovení § 103, § 105 a § 128 odst. 1 IZ, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 NSČR 7/2008-A (publikované pod R 91/2009 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) učinil právní závěr, podle něhož insolvenční návrh není projednatelný, neboť navrhovatelé v něm dostatečně nevylíčili všechny rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly, že mají za dlužníkem splatné pohledávky. Navrhovateli a) vytkl, že neuvedl explicitně splatnost jednotlivých dílčích mzdových nároků a odstupného, jež by bylo možné dovodit z příslušných ustanovení zákoníku práce, neuvedl druh práce a místo výkonu práce, rovněž ani zda byla skutečně vykonána, jakého druhu, odkdy a dokdy. Navrhovateli b) pak vytkl, že u jeho tvrzení absentuje vylíčení rozhodujících skutečností vzniku pohledávek, zejména jejich titul, tj. předmět smlouvy, cena předmětu plnění, jeho poskytnutí atd. Poznamenal, že absence těchto informací v insolvenčním návrhu nemůže být nahrazena odkazem na přiložené listiny. Uzavřel, že za situace, kdy navrhovatel b) nevylíčil rozhodující skutečnosti o splatných závazcích dlužníka, jsou kladeny zvýšené nároky na navrhovatele a), jako na dlužníkova společníka, avšak ani jeho návrh neobstojí ve vylíčení veškerých rozhodujících skutečností, a proto insolvenční návrh proto podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 146 odst. 3 o.s.ř. při respektování skutečnosti, že ostatním účastníkům řízení žádné náklady řízení nevznikly.

Toto usnesení napadl navrhovatel a) v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil. Namítl, že by napadené usnesení mělo být neplatné, neboť bylo vydáno se zpožděním 14 dnů, tedy nikoliv ve lhůtě v § 128 odst. 1 IZ stanovených 7 dnů. Zdůraznil, že v případě jeho nároku na zaplacení mzdy dlužníkem není rozhodující druh, místo a rozsah výkonu práce, či zda byla práce skutečně vykonána, nýbrž okolnost, zda mu byla či nebyla vyplacena mzda podle pracovní smlouvy, již v návrhu jednoznačně uvedl. Pokud jde o výkon práce, je povinností zaměstnavatele práci zaměstnanci přidělovat a za to mu platit řádně odměnu. K nároku navrhovatele b) namítl, že z návrhu se podává, že předmětem plnění dlužníku bylo poskytování telekomunikačních služeb, jejichž rozsah je dán výší fakturovaných dodávek s uvedením splatnosti faktur, přičemž dlužník uvedené faktury nikdy nerozporoval a navrhovateli b) nevrátil, tudíž je uznal.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 až 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění (legitimace) podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Předně nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v navrhovatelem zmiňovaném usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc-jak již shora řečeno-řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikováno pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikováno pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány, přičemž současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z obsahu spisu plyne, že navrhovatel a) v insolvenčním návrhu tvrdil svou pohledávku za dlužníkem z titulu dlužné mzdy za měsíce červenec 2009 až listopad 2011 ve výši 18.600,-Kč měsíčně, jež má původ v pracovní smlouvě ze dne 3.11.2008 uzavřené s dlužníkem, na jejímž základě vstoupil k tomuto datu do pracovního poměru a byla mu stanovena měsíční hrubá mzda ve výši 24.000,-Kč. Pracovní poměr u dlužníka ukončil jeho okamžitým zrušením podle § 56 odst. 1 písm. b) ZP z důvodu nevyplácení mzdy za uvedené měsíce, nejdéle ke dni 12.9.2011. Konstatoval, že vedle uvedené dlužné mzdy má nárok i na vyplacení odstupného ve výši trojnásobku průměrné mzdy, tj. 72.000,-Kč, takže má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 555.600,-Kč. Doplnil ještě, že od července 2009 neobdržel od dlužníka ani výplatní pásky.

Navrhovatel b) v insolvenčním návrhu tvrdil, že dlužníku poskytoval telekomunikační služby, za něž nedostal zaplaceno, a jež dlužníku vyúčtoval fakturami za období březen 2010, srpen 2010 a říjen 2010 až květen 2011 s uvedením čísla faktur, fakturovaných částek a splatností jednotlivých faktur.

Zároveň navrhovatelé tvrdili, že dlužník přestal od srpna 2009 proplácet mzdy zaměstnanců a od října 2010 další platby, jeho celkový dluh činí tedy nejméně 627.397,-Kč, z čehož se podává, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů a po delší dobu není schopen plnit své splatné závazky, resp. zastavil i platby, čímž naplnil podmínku uvedenou v § 3 IZ.

Z uvedeného lze dovodit, že ve společném insolvenčním návrhu nabídl navrhovatel a) dostatečná skutková tvrzení svědčící o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem (jeho mzdových pohledávek splatných déle než 30 dnů), navrhovatel b) potřebnou specifikaci svých tvrzených pohledávek za dlužníkem neprovedl, když se omezil jen na nekonkrétní tvrzení, že dlužníku poskytoval telekomunikační služby a odkázal na soupis vystavených faktur s uvedením jejich splatnosti, aniž by vylíčil rozhodné skutečnosti o důvodech vzniku těchto pohledávek, jak správně dovodil soud prvního stupně. Navrhovatel b) tedy neuvedl skutečnosti, které by byly umožňovaly přijmout závěr o existenci jeho splatných pohledávek za dlužníkem, a insolvenční návrh tudíž neobsahuje dostatečná tvrzení ani o úpadku dlužníka dovozovaném navrhovateli ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ, neboť ten z hlediska plurality věřitelů dlužníka (podmínky úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) staví navrhovatelé na tom, že vedle navrhovatele a) má za dlužníkem pohledávky i navrhovatel b). Za takové situace je samozřejmě pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Jelikož tak navrhovatelé v insolvenčním návrhu nenabídli řádná tvrzení o existenci dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedli ničeho ani o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku, je zřejmé, že jejich tvrzení nesvědčí ani o dlužníkově úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ.

K odvolací argumentaci navrhovatele považoval odvolací soud pro úplnost znovu zdůraznit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či vyzývat dlužníka k podání vyjádření k tomuto návrhu nebo k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců podle § 128 odst. 3 IZ), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do sedmi dnů od jeho podání, odmítnout. Bez právního významu pro posouzení kvality insolvenčního návrhu je okolnost, že jiní věřitelé přihlašují do insolvenčního řízení své pohledávky, stejně jako je bez právního významu též jakékoliv doplňování insolvenčního návrhu ve stadiu odvolacího řízení.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Pokud věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o majetkových poměrech dlužníka, které jsou z hlediska závěru o jeho úpadku rozhodné, tedy o takových skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení, pak není nikterak opodstatněno, aby se tento věřitel zjištění dlužníkova úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrh neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá osvědčit dlužníkův úpadek, a protože pro takové nedostatky-jak plyne z výše citované konstantní judikatury-v řízení nelze pokračovat, postupoval soud prvního stupně správně, když insolvenční návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu mohli navrhovatelé odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto by jakákoli doplnění insolvenčního návrhu činěná navrhovatelem k odstranění tohoto nedostatku v rámci odvolacího řízení nemohla mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení. Dlužník má vůči navrhovateli, jehož insolvenční návrh byl odmítnut, podle § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. ledna 2013

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová