3 VSPH 785/2011-B-312
MSPH 76 INS 3732/2008 3 VSPH 785/2011-B-312

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a.s. se sídlem Sázava, Sklářská 359, IČO 00012653, zast. Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem Praha 8, Pakoměřická 5, do nějž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání věřitelů a) SCA Packaging Česká republika, s.r.o. se sídlem Jílové u Děčína, Teplická 109, IČO 44222882, zast. JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, a b) RWE Energie, a.s. se sídlem Ústí nad Labem, Klíšská 940, IČO 49903209, zast. Mgr. Martinem Jasenským, advokátem se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-252, ze dne 27. dubna 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-252, ze dne 27. dubna 2011, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.4.2011, č.j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-252, odmítl popěrné úkony věřitelů č. 247 SCA Packaging Česká republika, s.r.o. (dále jen odvolatel a), č. 186 RWE Energie, a.s. (dále jen odvolatel b/-právní nástupce původního věřitele Středočeská plynárenská, a.s.) a ČEZ Prodej, s.r.o. (dále jen ČEZ), jimiž mělo dojít k popření pohledávek věřitele Citibank Europe, plc (dále též jen věřitel) č. 223/1 co do její výše 465.419.531,26 Kč, č. 223/2 co do pravosti a výše 2.261.812.065,04 Kč a pořadí pohledávky č. 223.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 8.1.2009 rozhodl o úpadku dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a.s. (dále jen dlužník), a že na přezkumném jednání 30.3.2009 shora označení odvolatelé a ČEZ popřeli pohledávky věřitele.

Soud prvního stupně vyložil, že insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ), ve znění účinném do 31.3.2011, neznal institut popření pohledávky věřitelem, když dle § 192 odst. 1 IZ toto právo příslušelo jen dlužníkovi a insolvenčnímu správci. Článek II. bod 1. přechodných ustanovení uvedeného zákona stanoví, že ode dne účinnosti novelizace (tj. od 31.3.2011) platí tento zákon i pro insolvenční řízení zahájená před tímto dnem, pokud v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Z toho soud prvního stupně dovodil, že novelizované znění IZ podle zák. č. 69/2011 Sb. neplatí pro popěrné úkony věřitelů učiněné v insolvenčních řízeních, v nichž bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka před 31.3.2011. Protože v dané insolvenční věci bylo o úpadku dlužníka rozhodnuto před 31.3.2011, tedy v době, kdy tehdy platné znění IZ popěrné právo věřitelů nepřipouštělo, soud popěrný úkon odvolatelů odmítl. Proti tomuto usnesení se odvolatelé a) a b) včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil. Nesouhlasili s tím, že by Ústavní soud svým nálezem schválil protiústavní vyloučení popěrného práva věřitelů v řízeních zahájených před 31.3.2011 z důvodu absence pozitivní právní úpravy. Zdůraznili, že pokládají tato svá popření za legitimní úkon učiněný v souladu s obsahem ústavního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10, jímž Ústavní soud zrušil právě původní znění § 192 odst. 1 věty první a za středníkem IZ s účinností od 31.3.2011, a v rámci výkonu svých práv zaručených Ústavou ČR (dále jen Ústava) a Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina). Z nálezu se nijak nepodává, že by i po jeho vykonatelnosti měla být v řízeních s dříve zjištěným úpadkem dlužníka ignorována práva věřitelů na popření pohledávek, a uzavřeli, že soud prvního stupně nehledá procesní cesty k nápravě protiústavního stavu řízení, ale naopak dále pokračuje v porušování základních lidských práv a svobod a jeho rozhodnutí je nezákonné. Doplnili, že soud prvního stupně měl vyčkat dalšího rozhodnutí o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1412/09 podanou odvolatelem a), jímž napadl přezkumné jednání v projednávané věci, při níž byly popřeny pohledávky věřitele, a to i přes citovaný nález Pl.ÚS 14/10, jenž byl v mezidobí Ústavním soudem vydán.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání nejsou opodstatněna.

Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 14/10 ze dne 1.7.2010, vyhlášeným pod č. 241/2010 Sb., zrušil s účinností od 31.3.2011 ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem IZ, které přiznávalo právo popírat přihlášené pohledávky jen dlužníku a insolvenčnímu správci a jednotlivým věřitelům popěrné právo výslovně zapovídalo. Uvedené ustanovení představovalo dle názoru Ústavního soudu mezeru v podobě protiústavního zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. Ústavní soud považoval za nezbytné poskytnout zákonodárci časový prostor k odstranění tohoto ústavního deficitu zákonné úpravy. Proto odložil vykonatelnost svého nálezu s tím, že poté, co zákonodárce odstraní výše uvedenou protiústavní mezeru rozšířením okruhu nositelů popěrného práva, bude na jeho úvaze, jakým způsobem zakotví postup při realizaci popěrného práva věřitelů (zda bude zákonná úprava odpovídat postupu dle současné právní úpravy či bude zvoleno jiné řešení). Konkrétní řešení dané problematiky ponechal Ústavní soud na zákonodárci zdůrazniv, že je ve svém rozhodnutí nemůže nijak předjímat.

K odstranění vytčeného ústavního deficitu insolvenčního zákona byl přijat zákon č. 69/2011 Sb., jímž byl s účinností od 31.3.2011 změněn IZ tak, že do něj bylo, mimo jiné, vtěleno též právo věřitelů popírat přihlášené pohledávky. Stalo se tak novým zněním § 192 odst. 1, a zvláště pak novým zněním § 200 a změnou či doplněním dalších souvisejících ustanovení (§ 51 odst. 3, § 161 odst. 2, § 201 odst. 1, § 202 odst. 3 až 6, § 336 odst. 4). Ta upravují nově, a zcela specificky, zejména lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, jeho náležitosti co do formy a obsahu, důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky perfektního popěrného úkonu věřitele (z hlediska zjištění popřené pohledávky a z hlediska s ní spojených hlasovacích práv) i postavení a procesní povinnosti popírajícího věřitele v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem.

Protože zákon č. 69/2011 Sb. ve svých přechodných ustanoveních v článku II. neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se jím založené nové úpravy popírání přihlášených pohledávek věřiteli, je třeba na tuto úpravu vztáhnout obecné přechodné ustanovení po bodem 1. Podle něj není-li dále stanoveno jinak, platí IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 69/2011 Sb. i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Toto přechodné ustanovení je součástí zákona, jímž je soud při svém rozhodování vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Z uvedeného plyne, že pokud-jak odvolací soud ze spisu ověřil-byl v dané věci usnesením č.j. MSPH 76 INS 3732/2008-A-93 zjištěn úpadek dlužníka dne 8.1.2009, tj. před účinností novely IZ provedené zákonem č. 69/2011 Sb., nebylo tu možno aplikovat ustanovení IZ ve znění této novely, která (teprve) popěrné právo věřitelů zakotvila. Za takové situace pak-ve smyslu rozhodného přechodného ustanovení novely pod bodem 1.-byl režim popírání pohledávek v daném insolvenčním řízení spravován dosavadní úpravou IZ, tj. v jeho znění účinném do 30.3.2011, které popírání přihlášených pohledávek věřiteli nepřipouští.

Odvolacímu soudu jsou známa usnesení vydaná dne 1.8.2011 v jiném insolvenčním řízení jiným jeho senátem pod sen.zn. 1 VSPH 715/2011 a 1 VSPH 716/2011, v nichž je přijat závěr, že i za popsané procesní situace, kdy podle zmíněných přechodných ustanovení je užití novelizovaného znění IZ o popírání pohledávek věřiteli vyloučeno, je třeba-v duchu závěrů nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 14/10-popěrným úkonům věřitelů, právní (procesní) validitu přiznat (a to s přiměřeným použitím stávajícího § 200 IZ), a že tudíž tyto úkony jako právně neúčinné odmítnout nelze. Odvolací senát 3 VSPH však tyto závěry nesdílí.

Jak již řečeno, dosavadní znění IZ účinné do 30.3.2011 pro insolvenční řízení popírání pohledávek ze strany jednotlivých věřitelů neupravovalo a naopak ho výslovně vylučovalo. Takovou úpravu vyřazující věřitele z možnosti popírat přihlášené pohledávky ostatních věřitelů shledal Ústavní soud protiústavním s tím, že-jak se z jeho nálezu podává-jde o deficit zákonné (procesní) úpravy, který nelze překlenout výkladem ani analogií. Proto musí být tento nedostatek zákonodárcem co suverénním normotvůrcem odstraněn, a to-ve lhůtě poskytnuté mu k tomu odkladem vykonatelnosti nálezu-přijetím nové úpravy, která popěrné právo věřitelů a postup při jeho realizaci (celkový právní režim výkonu tohoto práva a jeho procesních důsledků) zakotví. To zákonodárce učinil zákonem č. 69/2011 Sb., jímž do IZ s účinností od 31.3.2011 vtělil popěrné právo věřitelů a upravil jeho celkový právní režim, a současně-v rámci své zákonodárné kompetence-vyjádřil v přechodných ustanoveních měnícího zákona vztah předchozí a nové právní úpravy.

Novou úpravu popírání přihlášených pohledávek ze strany jednotlivých věřitelů přitom zákonodárce-jak plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 69/2011 Sb.-provedl tak, aby při promítnutí závěrů vyjádřených v citovaném nálezu Ústavního soudu byla zachována koncepční východiska IZ, která spočívají v nově pojatém postavení insolvenčního správce a přihlášených věřitelů v insolvenčním řízení a jejich vzájemných souvislostech, a aby současně byl výkon popěrného práva věřitele vymezen způsobem, který zabrání zneužití tohoto institutu mimo rámec těch hodnot, jež mají být (podle argumentace Ústavního soudu v předmětném nálezu) prostřednictvím popěrného práva věřitelů chráněny.

Přechodná ustanovení této novely pojal zákonodárce tradičně, zakotvením nepravé zpětné účinnosti tohoto zákona. Pokud současně-s ohledem na zásadní procesní důsledky, jež se zejm. ve vztahu k přihlašování a přezkumu pohledávek pojí s rozhodnutím o úpadku dlužníka, otevírajícím další fázi insolvenčního řízení-stanovil (v rámci čl. II. bodu 1.) obecně, a to i ve vztahu k nové úpravě popírání přihlášených pohledávek věřiteli, limity použitelnosti novely v již probíhajících insolvenčních řízeních tak, že se tento zákon nepoužije v řízeních, ve kterých již před nabytím jeho účinnosti bylo vydáno rozhodnutí o úpadku, neshledává v tom odvolací soud ničeho ústavně nekonformního.

S ohledem na charakter a význam institutu popření pohledávky v insolvenčním řízení je odvolací soud přesvědčen o tom, že jakkoli předchozí úprava IZ nepřiznávající věřitelům popěrné právo byla Ústavním soudem shledána protiústavní, nelze toto procesní právo v insolvenčním řízení účinně realizovat jinak než na podkladě právní úpravy, kterou je-v rámci zákonodárcovy úvahy-režim jeho výkonu a procesních důsledků s tím spojených explicitně vymezen. To se stalo až novelou IZ provedenou zákonem č. 69/2011 Sb.

Z toho plyne dle názoru odvolacího soudu jediný možný závěr, a sice že pokud věřitel učinil popěrný úkon v insolvenčním řízení, na něž se předmětná novela podle jejích přechodných ustanovení nevztahuje, nelze její ustanovení při posouzení tohoto popěrného úkonu nikterak, ani přiměřeně, použít. Takový úkon je třeba posoudit podle předchozí úpravy IZ, a protože ta popření pohledávky věřitelem neupravuje a naopak ho výslovně zapovídá, nelze s tímto věřitelovým úkonem žádné právní účinky spojovat. Jestliže zákon určitý procesní úkon a jeho důsledky nepředvídá, nemůže je soud sám konstruovat svojí rozhodovací činností.

O popsanou situaci jde právě v projednávané věci, kdy odvolatelé jako přihlášení věřitelé při přezkumném jednání 30.3.2009 popřeli pohledávku jiného přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení, jež ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. je co do režimu popírání pohledávek spravováno předchozí úpravou IZ účinnou do 30.3.2011. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že tento odvolatelův popěrný úkon je právně bezúčinný, a zvolil i odpovídající procesní postup, když rozhodl o jeho odmítnutí.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 4. dubna 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová