3 VSPH 784/2014-A-37
KSLB 76 INS 18993/2013 3 VSPH 784/2014-A-37

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka: Antonín anonymizovano , anonymizovano , bytem Kořenov 659, IČO: 40575446, zast. Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 21/1662, zahájeném k návrhu věřitele: Sberbank CZ, a.s. se sídlem Praha 4-Nusle, Na Pankráci 1724/129, IČO: 25083325, zast. Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem se sídlem Brno, Dřevařská 12, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 76 INS 18993/2013-A-28 ze dne 17. března 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 76 INS 18993/2013-A-28 ze dne 17. března 2014 se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (insolvenční soud) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku) s tím, že bude řešen jako nepatrný (bod III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Saluka, v.o.s. se sídlem v Pardubicích (bod IV. výroku), vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku). Vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě dvou měsíců ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku s poučením, že nebude-li přihláška podána včas, k později podaným přihláškám nebude přihlíženo (bod VI. výroku) s poučením, jakým způsobem tak mají učinit (bod IX. výroku), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby plnění neposkytovaly jemu, ale insolvenčnímu správci, vyzval věřitele, aby neprodleně sdělili insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových právech dlužníka (body VII. a VIII. výroku), nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů s uvedením programu této schůze na 13.6.2014 (body X. a XII. výroku), k němuž předvolal dlužníka a insolvenčního správce (bod XI. výroku), dlužníku uložil do 15 dnů sestavit a odevzdat insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením jeho dlužníků a věřitelů (bod XIII. výroku) a insolvenčnímu správci uložil, aby ve lhůtě do 15 dnů předložil soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek, aby jej mohl soud zveřejnit nejpozději tři dny přede dnem přezkumného jednání (bod XIV. výroku).

Insolvenční soud uvedl, že na základě insolvenčního návrhu věřitele dlužníka, tj. Sberbank, a.s. (dále jen Navrhovatel), bylo v souladu s ust. § 101 odst. 1 zák. č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), zahájeno s účinky ode dne 8.7.2013 insolvenční řízení dlužníka. Konstatoval, že Navrhovatel osvědčil, že má za dlužníkem nevykonatelnou pohledávku na základě smlouvy o úvěru č. 031487 ze de 21.3.2006, dle které obdržel dlužník úvěr ve výši 6.900.00,-Kč. Neuhrazená výše jistiny ke dni podání insolvenčního návrhu činila výši 4.202.453,66 Kč. Vyrozumění o zesplatnění úvěru učinila banka již 11.7.2012 a zásilka byla doručena dlužníkovi 26.7.2012. Splatnost úvěru nastala tedy 11.8.2012.

Dále uvedl, že usnesením ze dne 15.7.2013 uložil dlužníku, aby se ve stanovené lhůtě 7 kalendářních dnů ode dne doručení usnesení vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, aby soudu sdělil zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a aby předložil soudu seznamy dle ust. § 104 IZ, a že dlužníka řádně poučil ve smyslu ust. § 3 odst. 2 písm. d) IZ o důsledcích nesplnění povinnosti dlužníka předložit ve stanovené lhůtě požadované seznamy a dále ve smyslu ust. § 7 IZ ve spojení s ust. § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (o.s.ř). Usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku a dlužníkovi bylo doručeno prostřednictvím vězeňské služby až 4.9.2013. Dlužník uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání, proto soud jednání nařídil na den 21.2.2014 a zajistil účast dlužníka prostřednictvím vězeňské služby.

Soud vyzval další označené věřitele, aby mu sdělili, zda evidují za dlužníkem splatnou neuhrazenou peněžitou pohledávku, případně z jakého právního důvodu a v jaké výši. Podáním ze dne 19.7.2013 sdělil věřitel Česká spořitelna a.s., že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.197.957,56 Kč z titulu poskytnutého zajištění k úvěru Zdeňka Jukina. Věřitel Lubomír Šlemar sdělil soudu dne 14.8.2013, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 3.069.703,-Kč, a to nevykonatelnou a vykonatelnou zajištěnou pohledávku ve výši 2.772.599,70 Kč.

Dlužník ve vyjádření z 3.12.2013 uvedl, že pohledávku Navrhovatele neuznává. Při jednání nepopřel, že úvěr byl ze strany dlužníka uzavřen a byl skutečně Navrhovatelem poskytnut, popírá však výši, kdy již část uhradil, a to úroky. Uvedl, že se pokoušel ještě v roce 2010 sjednat nižší splátky z důvodu vážné nemoci. K pohledávce věřitele VIVA Leasing, a.s., uvedl, že podepsal jako aval biankosměnku, v podstatě uvádí, že ji neuznává, ale pokusí se dohodnout s věřitelem její hrazení. Rovněž podrobně popsal, proč neuznává pohledávku věřitele Lubomíra Šlemara. Dále dlužník při jednání požádal o ustanovení opatrovníka, protože je nemocný. K tomu soud uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že se dlužník jednání zúčastnil a jednat mohl, a vězeňská eskorta dlužníka z věznice k jednání soudu byla věznicí povolena, je zřejmé, že dlužník je schopen se jednání zúčastnit a je schopen být účastníkem řízení, a proto soud návrh na opatrovníka zamítl. Navíc ze spisu je zřejmé, že dlužníkovi s obranou v řízení pomáhá další osoba, když sám hovoří o právním zástupci a podání ze dne 3.12.2013 je psáno pomocí počítače, který dlužník jistě ve vězení nemá. Z uvedených důvodů si tedy mohl dlužník zástupce, např. zmocněnce zajistit sám. Není ani známo, že by dlužník byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Dlužníkovi byla na jeho žádost poskytnuta lhůty k předložení dalších listin, ve lhůtě však soudu doručil pouze žádost o prodloužení lhůty. S ohledem na délku řízení, kdy dlužník od září 2013 o insolvenčním návrhu ví a mohl činit kroky na svou obranu, soud již lhůtu neprodloužil a ve věci rozhodl.

Soud cituje § 3 odst. 1 a 2 IZ a § 136 odst. 1 IZ dovodil, že z předložených listinných důkazů má za prokázané, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Skutečnost, že dlužník není schopen své závazky hradit vyplývá z tohoto, že dlužník je ve výkonu trestu, jediný jeho příjem je invalidní důchod, a majetek tvoří pouze bytová jednotka a několik nebytových prostor v horském domě, jehož hodnota není známa, ale nemovitost je zatížena několika zástavními právy. Dlužník své závazky nehradí, a to minimálně po dobu, po kterou je ve výkonu trestu. Dlužník má vícero věřitelů, a to navrhovatele Sberbank, a.s., dále má vůči věřiteli Lubomíru Šlemarovi vykonatelný závazek a jeden závazek nevykonatelný. Konstatoval, že své nároky přihlásili věřitelé VIVA Leasing, a.s., Midesta, s.r.o. a Společenství vlastníků jednotek Kořenov č.p. 659-Beruška. Tyto nároky jsou v celkovém rozsahu 17 mil. Kč. Dlužník dále nepředložil seznam závazků a majetku.

Soud cituje § 148 odst. 1, § 314 IZ, § 316 odst. 2 a 4 až 6 a § 389 odst. 1 IZ uzavřel, že dlužník je fyzickou osobou, a že ve lhůtě 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dne 4.9.2013 nepodal návrh na povolení oddlužení. Rovněž doposud nepředložil reorganizační plán a ani nepožádal o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu. Úpadek dlužníka není možné řešit oddlužením, protože nepodal návrh na povolení oddlužení. Reorganizace dlužníka není přípustná, protože nemá čistý obrat za rok 2013 alespoň 50 mil. Kč a nezaměstnává ani nejméně 50 zaměstnanců. Je tedy zřejmé, že jediný možný způsob řešení úpadku dlužníka je konkurs. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto rozhodl o úpadku dlužníka a s ním spojil související výroky dle ust. § 136 odst. 2 IZ. Současně rozhodl dle ust. § 148 odst. 1 IZ i o způsobu řešení úpadku dlužníka a prohlásil na majetek dlužníka konkurs, protože jiný způsob řešení úpadku nepřichází v případě dlužníka v úvahu s tím, že bude řešen jako nepatrný, neboť dlužník již není podnikatelem, když se nachází ve výkonu trestu.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, anebo jej sám změnil a insolvenční návrh zamítl s tvrzením, že jeho úpadek nebyl osvědčen. Své odvolání doplnil prostřednictvím zvoleného právního zástupce (uvedeného v záhlaví), v němž namítl, že mu Navrhovatel poskytl hypoteční úvěr na zakoupení nemovitostí, který jím byl včas a řádně splácen, což dokládá i výše celkového dluhu. Navrhovatel do uvedené výše dluhu 4.202.000,-Kč však v rozporu s právními předpisy účinnými před přijetím zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1.1.2014) započítává úroky z úroků, což jednoznačně představuje porušení zákazu anatocismu. Z insolvenčního návrhu se nepodává, jakým způsobem Navrhovatel dlužnou částku vypočetl, neboť mu uhradil minimálně dvojnásobek než udávaných 2.700.000,-Kč, takže Navrhovatel výši své pohledávky nedoložil. Poznamenal, že se s Navrhovatelem v roce 2010 z důvodu své vážné nemoci a opakované hospitalizaci pokusil dohodnout na snížení splátek, jež do té doby řádně splácel, avšak Navrhovatel to odmítl. Navíc je pohledávka Navrhovatele zajištěna zástavním právem k nemovitostem a není pravdivé tvrzení Navrhovatele, že neexistuje jiné zajištění této pohledávky, neboť podepsal ve prospěch Navrhovatele notářský zápis s přímou vykonatelností. Z toho dlužník dovozuje, že nebyla naplněna jedna z podmínek jeho úpadku dle § 3 IZ, a to konkrétně platební neschopnosti, neboť Navrhovatel může dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Dále dlužník namítl, že mu nebylo doručeno dne 26.7.2012 vyrozumění Navrhovatele z 11.7.2012 o zesplatnění zbývající části úvěru, neboť se v té době léčil v zahraničí; doklad o doručení této listiny nepředložil Navrhovatel ani při nařízeném jednání, přestože na tuto skutečnost upozornil již v podání z 29.11.2013. Z toho dovodil, že nebyla naplněna další podmínka jeho úpadku dle § 3 písm. b) IZ (odst. 1), neboť splatnost pohledávky Navrhovatele za ním ke dni podání insolvenčního návrhu nenastala, resp. nebyla mu řádně oznámena.

K pohledávce L. Šlemara namítl, že ji neuznává, neboť si od této osoby půjčil 2 mil. Kč, což se realizovalo převodem z účtu tohoto věřitele na jeho účet, jako zajištění vystavil dne 26.1.2009 směnku, avšak tuto částku na stejný účet řádně vrátil. Asi týden po převodu L. Šlemar před ním na jeho pokyn směnku skartoval, a proto celou záležitost považoval za vyřízenou. Vzhledem k tomu, že L.Šlemar později použil směnku pro návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, má zato, že před ním skartoval pouze barevnou kopii směnky, čímž se dopustil podvodu. Soudního řízení o zaplacení předmětné směnky se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit, L.Šlemar navrhl v tomto řízení svědky, kteří falešně vypovídali, že byli přítomni fyzickému předání peněz, k němuž nikdy nedošlo, naopak jím navrženým svědkům soud neuvěřil. Svědky L.Šlemar zastrašoval přímo v soudní budově a následně zinscenoval jeho přepadení, kdy byl fyzicky napaden v budově, kde L.Šlemar provozuje své podnikatelské aktivity, a při tom byl donucen podepsat čisté papíry a další směnky, jež tato osoba po něm vymáhá. Na jednání L.Šlemara podal trestní oznámení, které však bylo Policií ČR odloženo. Tato osoba se na něm dopustila podvodu a ublížení na zdraví. Žádné dokumenty zřizující zástavní právo ve prospěch L.Šlemara nikdy nepodepsal, jeho dluh nikdy neuznal a jediný dluh mu řádně uhradil; pokud jsou jím předkládány listiny s jeho podpisem, jedná se o buď zfalšované listiny, anebo listiny, na nichž byl text následně dopsán po podpisu čistého papíru. Navíc v době výkonu trestu L.Šlemar vyhrožoval jeho synovi likvidací, nebude-li jeho údajná pohledávka uhrazena. Z toho dlužník dovodil, že není naplněn další předpoklad úpadku, tj. mnohost věřitelů.

Dále uvedl, že k dalším věřitelům, jež se přihlásili do insolvenčního řízení, odkazuje na své vyjádření z 29.11.2013 s tím, že se s nimi snaží dohodnout na úhradě pohledávek v rozsahu, které mu umožňují jeho příjmy a majetek.

Uzavřel, že mu jeho špatný zdravotní stav nedovoluje v plné míře hájit svá práva, opakovaně žádal insolvenční soud o ustanovení opatrovníka, avšak jeho žádosti nebylo vyhověno, aniž by si soud vyžádal lékařskou zprávu o jeho zdravotním stavu, či alespoň stanovisko vězeňského lékaře věznice v Pardubicích. Má k dispozici znalecký posudek z oboru zdravotnictví, jenž potvrzuje jeho nepříznivý zdravotní stav a dokládá, že po dobu předmětného insolvenčního řízení nebyl schopen plně hájit své zájmy bez osoby opatrovníka.

Navrhovatel k odvolání dlužníka uvedl, že je nedůvodné a vedeno snahou zdržovat insolvenční řízení, neboť v řízení bylo prokázáno, že dlužník má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) IZ a že bylo osvědčeno, že je není schopen plnit, když zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a nadto je neplní po dobu delší než 3 měsíců po lhůtě splatnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 3 odst. 2 písm. a) a b) IZ, a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Zdůraznil, že insolvenční soud opakovaně dlužníku prodloužil lhůtu k vyjádření a předložení důkazů až do 30.11.2013, přestože mu uložil usnesením z 15.7.2013 vyjádřit se do 7 dnů k insolvenčnímu návrhu a předložit seznamy majetku a závazků, avšak dlužník v podání z 29.11.2013 žádal o poskytnutí lhůty 6 měsíců k uzavření dohody se svými věřiteli. Dále namítl, že dlužník opakovaně nežádal o ustanovení opatrovníka, jak namítá, nýbrž tak učinil toliko při jednání, jehož se zúčastnil, aniž by předložil jakoukoli lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu, jež by byla pro insolvenční soud podkladem pro rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, a neučinil tak ani v odvolání, přičemž se zmiňoval o svém právním zástupci a v odvolání dále již na tomto svém návrhu netrvá. Poukázal pak na insolvenčním správcem podaný návrh na předběžné opatření, jímž se domáhá vůči manželce dlužníka Lence anonymizovano zamezit nakládání s nemovitostmi, jež na ní dlužník převedl darovací smlouvou z 10.11.2011 a kterou shledal neúčinnou za situace, kdy část nemovitostí (bytové jednotky) byly převedeny na společnost Jihočeská rybníkářská, a.s., jejímž jediným členem představenstva je syn dlužníka Dominik anonymizovano .

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

K procesnímu postupu soudu prvního stupně:

Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanovení na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle § 30 odst. 2 o.s.ř. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.

Z uvedeného vyplývá, že soud v případě ustanovení zástupce účastníkovi k jeho žádosti plní povinnost zajistit mu stejné možnosti k uplatnění jeho práv, čímž současně naplňuje čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, stejně jako uplatnění principu rovnosti účastníků podle § 18 o.s.ř. Zákon při vyhovění požadavku na ustanovení zástupce stanoví dvě podmínky, které musejí být splněny současně. Vedle poměrů účastníka odůvodňujících přiznání osvobození od soudních poplatků za podmínek stanovených v § 138 odst. 1 o.s.ř. zde musí být dána i potřeba hájit zájmy účastníka.

Podle § 168 o.s.ř. usnesení vyhlašuje předseda senátu přítomným účastníkům (odst. 1). Usnesení doručí soud účastníkům, je-li proti němu odvolání nebo dovolání nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost (odst. 2).

Z protokolu o jednání ze dne 21.2.2014 se pak podává, že dlužník požádal o ustanovení opatrovníka s tvrzením, že má plný invalidní důchod a jeho zdravotní stav je natolik vážný, že není schopen komunikovat s insolvenčním správcem a není schopen se vyjadřovat k jednotlivým nárokům. K dotazu soudu sdělil, že žádné lékařské potvrzení u sebe nemá. Soud konstatoval, že opatrovníka dlužníku neustanoví, pouze pokud bude prokázáno, že zdravotní stav neumožňuje dlužníkovi jednat před soudem, když dnes se dlužník jednání účastní a není známo, že by vězeňský lékař zakázal účast dlužníka na jednání z důvodu nemoci. Poté soud vyhlásil usnesení: Návrh na ustanovení opatrovníka se zamítá, a poučil dlužníka, že opatrovníka z řad advokátů soud ustanoví pouze, pokud k tomu budou vážné důvody a nebude možné ustanovit opatrovníkem jinou vhodnou osobu. Dále pak soud pokračoval v jednání.

Odvolací soud konstatuje, že předmětné insolvenční řízení bylo postupem soudu zatíženo procesní vadou, jež spočívá v tom, že dlužník nebyl jednak řádně poučen o možnosti podat odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na ustanovení opatrovníka, jak učinil soud při jednání dne 21.2.2014, jednak z obsahu insolvenčního spisu se nepodává, že by toto usnesení bylo dlužníku doručeno, přestože je proti němu přípustné odvolání (§ 168 odst. 2 o.s.ř.). Již tyto procesní vady jsou důvodem k tomu, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně. Na uvedeném nemění nic okolnost, že si dlužník pro další řízení ve fázi odvolání sám zajistil právní zastoupení advokátem. K tomu odvolací soud dodává, že nebylo namístě, aby insolvenční soud k požadavku dlužníka na ustanovení opatrovníka z důvodu jím tvrzeného nepříznivého zdravotního stavu spočívající v neschopnosti komunikace a vyjadřovat se k jednotlivým nárokům, si sám fakticky posoudil jeho zdravotní způsobilost, aniž by si vyžádal lékařské potvrzení tuto skutečnost dosvědčující.

K přezkoumatelnosti rozhodnutí:

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má

a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B ze dne 21.1.2009 nebo usnesení sp.zn. KSHK 41 INS 1042/2009, 1 VSPH 269/2009-A ze dne 19.6.2009) vyslovil, že ve smyslu § 7 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Na základě svých zjištění soud je povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozhodnutí postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným (viz rozhodnutí NS sp.zn. 32 Odo 1561/2006).

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí fakticky interpretoval toliko obsah insolvenčního návrhu Navrhovatele, vyjádření dlužníka k němu a obsahy sdělení věřitelů, u nichž činil dotazy ohledně jejich pohledávek za dlužníkem. Nevyslovil jakýkoliv závěr o doložení věcné legitimace navrhovatele ve smyslu § 105 IZ, tedy zda navrhovatel v řízení osvědčil, že má za dlužníkem pohledávku, v jaké výši, kdy nastala její splatnost a z jakých podkladů tyto skutečnosti zjistil. Stejně tak se vůbec nevyslovil, zda (a na jakém podkladu) byla zjištěna existence nějakých dalších věřitelů dlužníka s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů po splatnosti ani ke stavu platební neschopnosti dlužníka, pokud dovozoval jeho úpadek ve formě insolvence.

Lze tedy uzavřít, že soud nenabídl úplné skutkové a právní závěry ani o aktivní legitimaci navrhovatele, ani ohledně naplnění zákonných podmínek úpadku, tj. stran osvědčení existence vícerých věřitelů dlužníka s pohledávkami nejméně 30 dnů po lhůtě splatnosti [§ 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ]. Soud v odůvodnění napadeného usnesení žádné přezkoumatelné závěry nenabídl, přestože ve věci nařídil jednání a činil dokazování, jak se podává z protokolu o jednání ze dne 21.2.2014 (událost A-25).

Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nezpůsobilé přezkoumání. Při takovýchto (shora popsaných) nedostatcích odůvodnění bylo samozřejmě vyloučeno, aby dlužník seznal, na jakých zjištěních (skutečnostech) soud závěr o splnění podmínek pro rozhodnutí o jeho úpadku vlastně staví, aby mohl tomuto rozhodnutí odvoláním konkrétně věcně oponovat.

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., napadené rozhodnutí o zjištění úpadku zrušil, včetně akcesorického výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a dalších souvisejících výroků a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci.

V Praze dne 19. srpna 2014

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková