3 VSPH 764/2015-A-20
KSCB 27 INS 1333/2015 3 VSPH 764/2015-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Hradiště 35, 397 01 Písek, IČO 40049337, o odvolání soudního exekutora JUDr. Miroslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3 se sídlem Praha 5-Zličín, Strojírenská 47/18, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 1333/2015-A-8 ze dne 5. února 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 1333/2015-A-8 ze dne 5. února 2015 se v bodě II. výroku p o t v r z u j e ve znění: Soudnímu exekutorovi JUDr. Miroslavu Zwiefelhoferovi, Exekutorský úřad Praha 3 se sídlem Praha 5-Zličín, Strojírenská 47/18, se ukládá, aby celé vymožené plnění z exekuce vydal insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (insolvenční soud) ve výroku uvedeným usnesením k návrhu soudního exekutora JUDr. Miroslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3 se sídlem Praha 5-Zličín (dále jen exekutor) nařídil předběžné opatření, jímž omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), až do okamžiku rozhodnutí o insolvenčním návrhu, a to tak, že exekutorovi umožnil provést již nařízenou exekuci vedenou u tohoto exekutorského úřadu pod sp. zn. 144 EX 31327/2012 spočívající v dražbě nemovitého majetku v SJM (spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3) povinného Jana anonymizovano (dlužník) a jeho bývalé manželky Ing. Zdeňky anonymizovano u specifikovaných nemovitostí v obci Hradiště (bod I. výroku), insolvenčnímu správci uložil vydat insolvenčnímu správci celý výtěžek exekuce (bod II. výroku) a exekutorovi uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník podal dne 21.1.2015 návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení, a že v jeho průběhu podal exekutor návrh na nařízení předběžného opatření podle § 82 odst. 1 IZ a omezení účinků insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ s odůvodněním, že se dlužník opakovanými insolvenčními návrhy snaží oddálit provedení exekuce na jeho majetek.

Insolvenční soud návrhu exekutora vyhověl a předběžné opatření nařídil, neboť jej shledal důvodným.

Současně uvedl, že bodem II. výroku uložil exekutorovi, aby celý výtěžek vydal insolvenčnímu správci, přičemž argumentoval zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 z 23.10.2014, podle něhož v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení. Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému-úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce. V opačném případě (rozhodnutím podle § 46 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, dále jen ExŘ, a vydáním vymoženého plnění po odečtení nákladů exekuce) by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá ExŘ v jeho doslovném znění proto nelze; jinak řečeno, soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásit do insolvenčního řízení.

Toto usnesení napadl exekutor včasným odvoláním toliko proti bodu II. výroku. Předně namítl zřejmou nesprávnost výroku, v němž se ukládá insolvenčnímu správci vydat celý výtěžek zpeněžení insolvenčnímu správci. Namítl, že insolvenční soud nepřihlédl k jeho argumentaci a pouze zdůvodňoval své rozhodnutí shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, aniž by se s ním náležitě vypořádal, takže je napadené usnesení nejen v rozporu s účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není pramenem práva. Soud je vázán zákonem a § 46 odst. 7 ExŘ nebyl v části této věty po odpočtu nákladů exekuce zrušen Ústavním soudem a nebyl shledán ani v rozporu s ústavním pořádkem, proto je nutné toto zákonné ustanovení považovat za platné. O vydání výtěžku insolvenčnímu správci v rozporu s tímto ustanovením rozhodnout nelze, neboť by takové rozhodnutí bylo v rozporu se zásadou lex specialis derogat legi generali tím, že by se ust. § 46 odst. 7 ExŘ dostalo do rozporu s obecnými ustanoveními insolvenčního zákona a se zásadami, na nichž je založen. Vyjádřil přesvědčení, že předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze v obecné rovině aplikovat na všechny případy, naopak by je měl soud vykládat striktně dle úpravy § 46 odst. 7 ExŘ. Navíc soud ani nerespektoval zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť v rozporu s jeho obsahem odvolateli ani nepřiznal náhradu nákladů hotových výdajů. Navrhl tedy, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že výtěžek dosažený zpeněžením předmětných nemovitostí bude po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem, popřípadě po zaplacení předražku předražitelem a po vydání rozhodnutí o zbytky výtěžku, předán k dispozici insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení vedeném na dlužníka.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ se se zahájením insolvenčního řízení spojují účinky, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.

Podle § 109 odst. 6 IZ se k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c) v insolvenčním řízení nepřihlíží. Je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c); může také zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé mohou podat odvolání účastníci řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení; těmto osobám, jakož i orgánu nebo osobě, která rozhodnutí nebo opatření při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce přijala nebo připravovala, se rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé doručuje zvlášť.

Podle § 46 odst. 7 ExŘ je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.

Podle § 46 odst. 4 ExŘ se peněžitá plnění na vymáhanou povinnost hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému, nedohodl-li se s ním jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1.000,-Kč. Za vymožené plnění se považuje plnění získané provedením exekuce některým ze způsobů podle § 59 odst. 1, provedením exekuce podle odstavce 6 nebo hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle odstavce 6 a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu.

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, se pojem výtěžek, který se vztahuje pouze na ty způsoby provedení exekuce, kde se prodává věc postižená exekucí, nahrazuje obecnějším pojmem vymožené plnění, který je přesně definován § 46 odst. 4 ExŘ.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně týkající se povinnosti exekutora vydat insolvenčnímu správci celý výtěžek exekuce, resp. celé vymožené plnění a pro stručnost na ně odkazuje, přičemž je zřejmé, že písařskou chybou byla v bodu II. výroku tato povinnost uložena insolvenčnímu správci, ačkoliv měla být uložena exekutorovi, což vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 ze dne 23.10.2014, které kolizi insolvenčního zákona a exekučního zákona výslovně řeší, a podle něhož je soudní exekutor povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásit do insolvenčního řízení (viz též rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2391/2015 z 23.11.2015).

Z uvedeného je zřejmé, že vydat rozhodnutí podle § 46 odst. 7 ExŘ nepřichází v úvahu a exekutor je povinen v exekuci vymožené plnění bez dalšího vydat insolvenčnímu správci.

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení v bodu II. výroku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné, ve znění, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení, potvrdil.

Pro potřeby dalšího řízení pokládá odvolací soud za vhodné zmínit, že pokud soudní exekutor nebude postupovat způsobem nastíněným ve shora označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a insolvenčnímu správci nevydá celé vymožení plnění z exekuce, bude namístě postupovat nikoli v režimu vlastního insolvenčního řízení, nýbrž standardní cestou řízení nalézacího, tedy správce zažaluje exekutora o zaplacení požadované sumy, přičemž ve smyslu § 159 IZ nepůjde o incidenční spor.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 18. prosince 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová