3 VSPH 761/2010-A-12
KSPL 29 INS 8019/2010 3 VSPH 761/2010-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka Lubomíra anonymizovano , anonymizovano , Vítězná 123/63, 360 01 Karlovy Vary, zast. JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem Jáchymovská 27, 360 04 Karlovy Vary, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2010, č.j. KSPL 29 INS 8019/2010-A-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2010, č.j. KSPL 29 INS 8019/2010-A-7, se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20.8.2010, č.j. KSPL 29 INS 8019/2010-A-7, uložil Lubomíru Welingerovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na to, že z insolvenčního návrhu a přiložených příloh nelze usoudit na dostatečnost dlužníkova majetku, který by postačoval na krytí nákladů insolvenčního řízení, rozhodl o povinnosti dlužníka složit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Za předpokladu, že by úpadek dlužníka byl řešen konkursem (§ 148 odst. 1 IZ) či oddlužením plněním splátkového kalendáře (§ 406 odst. 3 písm. a) IZ), se soudu jeví logickým stanovit odpovídající výši zálohy v relaci na předpokládanou odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce při oddlužení (§ 3 vyhl. č. 313/2007 Sb.), a to tak, aby v jeho počáteční fázi nechyběly finanční prostředky k úhradě těchto nároků insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, přičemž namítal, že je vlastníkem bytové jednotky v obci Drahovice. Dlužník tuto nemovitost uvedl v seznamu majetku i s údajem o pořizovací ceně (850 tis. Kč) a zároveň k insolvenčnímu návrhu připojil znalecký posudek, podle něhož má tato nemovitost hodnotu 1.162.250,-Kč. Přestože je nemovitost zatížena zástavním právem, přesahuje její hodnota dvojnásobek všech dlužníkových závazků. Dlužník je v plném invalidním důchodu a stávající situaci není schopen řešit jinak než insolvenčním řízením.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno. Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

V napadeném usnesení sice soud prvního stupně pouze povšechně konstatoval nedostatečnou hodnotu dlužníkova majetku, aniž by uvedl východiska pro tento závěr; užité formulace mají podobu formuláře k odůvodnění obdobných usnesení. Pro posouzení podmínek k uložení zálohy insolvenční soud ani nepovažoval za podstatné, zda úpadek dlužníka bude řešen konkursem (nepatrným konkursem) či oddlužením, natož jakou formu oddlužení lze očekávat (ostatně ani neuvedl, jakého způsobu řešení úpadku se dlužník domáhá), a bez dalšího-jak výše vysvětleno neopodstatněně-vycházel z toho, že při každém z těchto způsobů řešení úpadku budou sledované náklady insolvenčního řízení v zásadě stejné. Co do těchto nákladů přitom soud zjevně uvažoval pouze s výdaji spojenými s výkonem funkce insolvenčního správce, zapravení všech očekávaných nákladů řízení, včetně celkové odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pokud se předpokládaný výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty jeví k jejich úhradě nedostatečným. Na rozsah majetku dlužníka soud sice poukázal, žádná svá zjištění v tom směru však neuvedl.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pro další řízení u soudu prvního stupně nutno vyjít z obsahu spisu, podle něhož dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení tvrdil, že je svobodný, má závazky ve výši cca 362 tis. Kč vůči 8 věřitelům, přičemž pobírá invalidní důchod ve výši 7.187,-Kč měsíčně a jeho majetek tvoří obvyklé vybavení domácnosti a nemovitost-bytová jednotka č. 123/7 v budově č.p. 123, část obce Drahovice, postavené na pozemku parc.č. 305, v k.ú. Drahovice. Podle výpisu z katastru nemovitostí je tato jednotka zatížena zástavním právem smluvním ve prospěch věřitele 1. faktorská s.r.o., jenž má za dlužníkem pohledávku ve výši 100.000,-Kč. Dlužník k insolvenčnímu návrhu připojil též znalecký posudek na ocenění nemovitosti dlužníka ke dni 31.3.2010, podle něhož cena nemovitosti dosahuje částky 1.162.250,-Kč.

Prozatím se tedy ze spisu podává závěr, že jak za předpokladu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, tak za předpokladu soudem uvažovaného způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (což se podle podle hodnoty závazků dlužníka a hodnoty jeho majetku jeví předpokladem nepodloženým), dlužníkův majetek postačuje na náklady insolvenčního řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 12. října 2010

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová