3 VSPH 740/2013-A-31
MSPH 96 INS 15017/2012 3 VSPH 740/2013-A-31

USNES EN Í

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka DIOS Šternberk, s.r.o. se sídlem Nezamyslova 509/2, 128 00 Praha-Nusle, IČO 48396729, zahájené k návrhu věřitele Tomáše Hubeného, bytem Olomoucká 1854/171, 785 01 Šternberk, IČO 68929081, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 15017/2012-A-16 ze dne 26. března 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 15017/2012-A-16 ze dne 26. března 2013 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Od ůvo d ně n í:

Městský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka DIOS Šternberk, s.r.o. (dále jen dlužník) usnesením č.j. MSPH 96 INS 15017/2012-A-16 ze dne 26.3.2013 v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh věřitele Tomáše Hubeného (dále jen navrhovatel), v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, v bodě III. výroku rozhodl, že navrhovateli se po právní moci usnesení vrací záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč, a v bodě IV. výroku navrhovateli uložil, aby do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za řízení ve výši 2.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatel návrhem ze dne 19.6.2012 domáhal zjištění úpadku dlužníka. Tvrdil, že na základě ústní dohody mezi ním a dlužníkem prováděl pro dlužníka a na základě jeho objednávek výkopové práce, které byly dle dohody vyúčtovány vystavenými fakturami spolu se záznamem o provozu firemního vozidla. Dlužník přijal a nikterak nerozporoval předmětní vystavené faktury č. 6 ze dne 8.8.2011 na částku 200.490,-Kč se splatností 16.11.2011, č. 7 ze dne 5.9.2011 na částku 214.512,-Kč se splatností 14.12.2011, č. 8 ze dne 3.10.2011 na částku 191.880,-Kč se splatností 11.1.2012, č. 9 ze dne 4.11.2011 na částku 199.014,-Kč se splatností 12.2.2012, č. 10 ze dne 6.12.2011 na částku 185.484,-Kč se splatností 16.3.2012 a č. 11 ze dne 20.12.2011 na částku 81.672,-Kč se splatností 31.3.2012.

Usnesením ze dne 8.8.2012 (A-6) soud dlužníku uložil, aby se v určené lhůtě vyjádřil k insolvenčnímu návrhu navrhovatele a aby soudu předložil aktuální seznam majetku a závazků a další listiny. Dlužník však na toto usnesení, jenž mu bylo doručeno fikcí dne 23.8.2012, nijak nereagoval. Stejně tak nereagoval ani na usnesení ze dne 7.12.2012 (A-12), které mu bylo doručeno fikcí dne 17.12.2012 a kterým byl opakovaně vyzván ke splnění uložených povinností.

Jednání konaného dne 17.1.2013 se dlužník neúčastnil. Zástupce navrhovatele tu uvedl, že výkopové a zemní práce byly pro dlužníka prováděny vždy podle ústní smlouvy, v místech uvedených na faktuře a současně v záznamu o provozu firemního vozidla, které patří navrhovateli. K dotazu soudu uvedl, že dlužníkův podpis na listinách zřejmě není. Na požadavku zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek setrval.

Dokazováním listinami předloženými navrhovatelem-dlužníkovou objednávkou ze dne 8.4.2011 č. 8_4/11/N a navrhovatelem vystavenými fakturami č. 6 až 11 soud zjistil, že dlužník si u navrhovatele objednal práci bagrem CAT na stavbě v Kunčicích za 820,-Kč za hodinu, s fakturací jednou na konci měsíčně a se splatností 100 dní. Z jednotlivých faktur zjistil, že tyto byly dlužníku vystaveny navrhovatelem ve výše uvedených částkách za práce v měsíci červenci až prosinci 2011, ke každé faktuře byl připojen záznam o provozu firemního vozidla za daný měsíc.

Soud se nejprve ve smyslu § 105 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zabýval legitimací navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, tedy tím, zda má za dlužníkem splatnou pohledávku. Tu věřitel doloží, pokud k návrhu a přihlášce pohledávky připojí listiny, ze kterých bude existence jeho splatné pohledávky jednoznačně patrná.

Soud upozornil na účel insolvenčního řízení a zdůraznil, že jeho povaha vylučuje provádět dokazování ke zjištění existence pohledávky, které by řešilo spor o její existenci. Je na navrhujícím věřiteli, aby k doložení své splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou. Teprve pak se lze zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Zjistí-li soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky navrhujícího věřitele je třeba provádět dokazování velkého rozsahu, návrh zamítne. V této souvislosti soud odkázal na ustálenou judikaturu, vyjádřenou již pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 52/98, podle níž není vyloučeno, aby soud o skutečnostech, které jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, pokud ovšem nejde o dokazování rozsáhlé. V rozhodnutí sen.zn. NSČR 30/2009 pak Nejvyšší soud vyslovil, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Jestliže se navrhovateli nepodaří jeho aktivní legitimaci prokázat (tj. nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníku), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V posuzovaném případě soud shledal, že je sporné, zda navrhovatel má za dlužníkem pohledávku ceny za provedené výkopové a zemní práce, jelikož z vystavených faktur a záznamů o provozu firemního vozidla jednoznačně nevyplývá, že by dlužník tyto faktury přijal (případně v jakém rozsahu). Na uvedených listinách totiž chybí potvrzení dlužníka o jejich převzetí (datum, podpis, razítko), pouze na záznamech o provozu firemního vozidla je vypsán název dlužníka. Ke zjištění skutkového stavu (oprávněnosti uplatňovaného nároku) by tak bylo nutné provést dokazování listinnými dokumenty (fakturami a záznamy), které navrhovatel uplatnil, a výslechy osob oprávněných za dlužníka jednat. K určení, za jaké práce a z jakého titulu byly částky fakturovány, by bylo zapotřebí provést dokazování výpisy z účtů a účetními doklady týkajícími se částek uplatněných navrhovatelem. Taktéž by bylo nutné provést dokazování o tom, zda dlužník řádně převzal vystavené doklady i provedené práce (či v jakém rozsahu), popř. která osoba tak za dlužníka činila.

Soud uzavřel, že navrhovatel dostatečně neosvědčil, že mu vznikl nárok na úhradu uplatněných částek, a neosvědčil tak svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Proto soud podle § 143 odst. 2 IZ jeho insolvenční návrh zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s ohledem na to, že ji žádný z účastníků neuplatňoval. Současně rozhodl o vrácení nevyužité zálohy složené navrhovatelem a uložil mu povinnost zaplatit soudní poplatek dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích a položky 4 odst. 1c) sazebníku soudních poplatků.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že rozhodne o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek, se současným zrušením bodů III. a IV. výroku. Namítal, že k návrhu připojil listiny prokazující úpadek dlužníka (mnohost věřitelů) i existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem, tedy objednávku a záznamy o provozu firemního vozidla (podepsané zaměstnanci dlužníka) i faktury, kterými byly provedené práce vyúčtovány. Objednávka ze dne 8.4.2011 zní na práce bagrem CAT (firemní vozidlo) za cenu 820,-Kč, na jejím základě pak byla uzavřena ústní smlouva o dílo. Strany se dohodly na tom, že pohledávka vzniká provedením díla a je splatná 100 dní od konce měsíce, ve kterém bylo dílo provedeno, a že stavbyvedoucí pan Nikl, příp. pan Kováč (zaměstnanci dlužníka) jsou oprávněni potvrdit záznam o provozu firemního vozidla, který bude sloužit jako podklad pro vyúčtování a fakturaci navrhovatelem provedených prací, neboť je z něj zřejmý počet jím provedených motohodin. Na základě tohoto záznamu pak probíhala vždy na konci měsíce fakturace se splatností 100 dní, faktury byly předávány stavbě. Veškeré dřívější práce-takto vyúčtované a doručené-byly dlužníkem bez dalšího uhrazeny, tedy byla zavedena takováto obchodní zvyklost a praxe mezi oběma stranami, v oboru daných prací běžná. Judikatura, na kterou soud prvního stupně v odůvodnění napadaného usnesení odkazuje, se týká situace, kdy dlužník aktivně zpochybňuje existenci pohledávek věřitelů. V dané věci se ale dlužník, ač opakovaně soudem vyzýván, k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil. Soud navíc nevzal v potaz ani navrhovatelovo doplnění návrhu (doručeného soudu dne 30.1.2013), ve kterém uvedl jména zaměstnanců dlužníka, kteří jím byli pověřeni k převzetí provedené práce a kteří podepsali předložené záznamy o provozu vozidla. Za popsané situace je navrhovatel přesvědčen o tom, že existenci svojí splatné pohledávky za dlužníkem prokázal, když dlužník ji ani spornou nečiní. Jestli soud měl opačný názor, bylo namístě, aby navrhovatele dle § 128 odst. 2 IZ vyzval k doplnění insolvenčního návrhu, nikoli aby jeho návrh bez dalšího zamítl. Navrhovatel nesouhlasí se závěrem soudu o potřebě rozsáhlého dokazování, pokud si ani nevyžádal vyjádření od zaměstnanců dlužníka, příp. od bývalého jednatele a společníka Milana Kašpárka, který převedl svá práva ve společnosti na osobu bulharské národnosti a podle navrhovatele jde pravděpodobně o převod společnosti na bílého koně .

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat předmětem dané fáze řízení-zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Zatímco při zkoumání dlužníkova úpadku soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovateli existenci své splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

K požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 20.6.2012 na základě insolvenčního návrhu navrhovatele ze dne 19.6.2012, jímž se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Svoji věcnou legitimaci navrhovatel opíral o pohledávky za dlužníkem v celkové výši 1.073.052,-Kč, které mají představovat nezaplacenou cenu za výkopové a zemní práce a jejichž přihlášku k insolvenčnímu návrhu připojil. Navrhovatel v návrhu tvrdil, že práce pro dlužníka provedl dle ústně uzavřené smlouvy o dílo, na základě objednávek dlužníka. Jejich cenu pak podle vzájemné dohody dlužníku v srpnu až prosinci 2011 vyúčtoval 6 fakturami, dlužníkem přijatými, které navrhovatel v návrhu identifikoval jednotlivě jejich číslem, datem vystavení, fakturovanou částkou a datem splatnosti (od 16.11.2011 do 31.3.2012). K důkazu nabídl dlužníkovu objednávku 8_4/11/N ze dne 8.4.2011, jíž dlužník u navrhovatele objednal provést na stavbě kanalizace a ČOV Kunčice pod Ondřejníkem práce , číslo 16-11-10, práce bagrem CAT za cenu 820,-Kč/hod., s vyúčtováním prací vždy na konci měsíce a se splatností faktur 100 dnů, a dále vystavené faktury č. 6 až 11 za práce prováděné v období července-září 2011 spolu se záznamy o provozu firemního vozidla osobní dopravy. Jako další věřitele s déle splatnými pohledávkami za dlužníkem navrhovatel označil Josefa Talaše a Michala Talaše, jejichž pohledávky v celkové výši 268.650,-Kč a 229.230,-Kč specifikoval i jejich důvodem a splatností, jež nastala v období od 8.12.2011 do 1.6.2012. K důkazu navrhovatel opět nabídl příslušné objednávky a vystavené faktury věřitelů spolu s jejich záznamy o provozu jejich vozidel. Dále navrhovatel poukázal na to, že obchodní spolupráce s dlužníkem byla obtížná, svoje závazky dlouhodobě neplní, přičemž dne 3.4.2012 byla v obchodním rejstříku zapsána změna jeho sídla, společníků i jednatele. Bývalý jednatel Milan Kašpárek se přitom v posledních měsících pokoušel převést dlužníkovy označené nemovitosti na třetí osoby. Z uvedeného navrhovatel dovozoval dlužníkův úpadek ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) IZ.

Soud dlužníku insolvenční návrh-spolu s usnesením ze dne 8.8.2012 (A-6), jímž ho vyzval, aby se ve lhůtě 14 dnů k insolvenčnímu návrhu písemně vyjádřil a předložil seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců uvedené v § 104 IZ-doručil do vlastních rukou (v souladu s § 45 odst. 2 a § 47 odst. 1 občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) prostřednictvím veřejné datové sítě do jeho zřízené datové schránky, a to náhradním doručením (fikcí) dnem 23.8.2012. Dlužník se však v určené lhůtě k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil, požadované seznamy nepředložil. Neučinil tak ani poté, co ho k témuž soud opětovně vyzval usnesením ze dne 7.12.2012 (A-12), jež bylo dlužníku doručeno do jeho datové schránky fikcí dne 17.12.2012. Dlužník se-ač řádně obeslán-nedostavil dokonce ani k jednání o věci konanému dne 17.1.2013 (A-14). V podání ze dne 23.1.2013 pak navrhovatel (v reakci na pochybnosti soudu o jeho aktivní legitimaci vyslovené na jednání) dodal, že podpis na záznamech o provozu vozidla je podpisem zaměstnanců dlužníka, a to hlavního stavbyvedoucího Petra Nikla (který předmětné práce kontroloval) a také stavbyvedoucího Zdeňka Kováře; podpis Petra Nikla je rovněž na dlužníkově objednávce prací. Nato soud vydal napadené usnesení, jímž insolvenční návrh pro neosvědčení aktivní legitimace navrhovatele zamítl.

Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci dlužník zcela rezignoval na svoji obranu proti insolvenčnímu návrhu, když se k němu-ač byl řádně dopraven do jeho dispozice-přes opakované výzvy nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Dlužník tedy nijak neoponoval tvrzením navrhovatele obsaženým v jeho insolvenčním návrhu, tedy ani tomu, že navrhovatel vůči němu má výše uvedené splatné pohledávky. Pak ovšem existenci splatných pohledávek navrhovatele vůči dlužníku nelze považovat za spornou, a tudíž nepřichází v úvahu soudem přijatý závěr, že jsou tu nějaké sporné skutečnosti, které je třeba z hlediska aktivní legitimace navrhovatele zkoumat, a to prostřednictvím rozsáhlého dokazování, tj. na základě jiných než navrhovatelem nabídnutých důkazů, které již soud při jednání provedl.

Za popsané procesní situace tak není žádného důvodu považovat navrhovatelovu aktivní legitimaci za nedoloženou. Proto nic nebrání tomu, aby soud prvního stupně na základě navrhovatelova insolvenčního návrhu úpadek dlužníka projednal, a jelikož dlužník (dosud) insolvenčnímu návrhu neodporoval, jsou ve smyslu § 133 odst. 1 písm. a) IZ dány podmínky k tomu, aby mu soud vyhověl (rozhodl o úpadku dlužníka), aniž by nařizoval o věci jednání. To ovšem jen za předpokladu, že závěr o úpadku dlužníka lze postavit na dlužníkem nezpochybňovaných tvrzeních obsažených v insolvenčním návrhu. Bude-li takto v řízení osvědčeno, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů, je možno z hlediska podmínek úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 IZ vycházet z domněnky, že dlužník není úhrady těchto závazků schopen, pokud pohledávky vícerých věřitelů dlužníka jsou déle než 3 měsíce po splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ). Tuto domněnku ovšem založil dlužník již tím, že ve lhůtě stanovené soudem nepředložil seznamy uvedené v § 104 IZ (§ 3 odst. 1 písm. d/ IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm také soud s navrhovatelem ve smyslu § 28 odst. 1 o.s.ř. vyjasní, zda Martin Hovorka, který se za něj účastnil jednání konaného dne 17.1.2013, byl navrhovatelem (předloženou plnou mocí ze dne 15.1.2013) zmocněn jen k úkonu účasti na daném jednání, nebo zda jde o procesní plnou moc k zastupování navrhovatele v insolvenčním řízení, což z této plné moci není jednoznačně patrné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 8. října 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová