3 VSPH 729/2012-B-49
KSPH 36 INS 388/2011 3 VSPH 729/2012-B-49

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka MOTOROBIN, s.r.o. se sídlem Průmyslová 1126, 271 01 Kladno, IČO 49823566, o odvolání Jiřího Bárty, bytem Na Vavřinci 359, 274 01 Slaný, zast. JUDr. Květoslavou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 388/2011-B-40 ze dne 9. května 2012, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 388/2011-B-40 ze dne 9. května 2012 se potvrzuje ve znění, že se zamítá návrh Jiřího Bárty ze dne 18.4.2012 na zrušení výpovědi nájemní smlouvy ze dne 15.1.2010 dané mu insolvenční správkyní dne 2.3.2012.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 36 INS 388/2011-B-40 ze dne 9.5.2012 rozhodl, že se zamítá návrh Jiřího Bárty na zrušení výpovědi.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSPH 36 INS 388/2011-A-22 ze dne 12.5.2011 byl zjištěn úpadek dlužníka MOTOROBIN, s.r.o. (dále jen dlužník), na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena Mgr. Radka Šimková (dále jen insolvenční správkyně).

Návrhem došlým soudu dne 23.4.2012 se nájemce Jiří Bárta (dále jen nájemce) domáhal zrušení výpovědi z nájmu pozemků p. č. 6095/24, 6095/34, 6094/35, v k.ú. Kladno. Uvedl, že tyto pozemky užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 15.1.2010 uzavřené mezi ním a dlužníkem, a že insolvenční správkyně dne 19.3.2012 tuto nájemní smlouvu písemně vypověděla, ač byl nájemce od počátku insolvenčního řízení ujišťován, že toto řízení nebude mít na existenci nájemní smlouvy žádný vliv. Navíc nebyl poučen, že návrh na zrušení výpovědi musí podat ve lhůtě 15 dnů od vypovězení nájemní smlouvy, a obtížně sháněl právní zastoupení.

Soud zjistil, že výpovědí doručenou nájemci uložením dne 5.3.2012 a jím převzatou dne 19.3.2012 vypověděla insolvenční správkyně jeho nájemní smlouvu ze dne 15.1.2010 uzavřenou s dlužníkem.

Podle § 256 odst. 2 věty prvé insolvenčního zákona (dále jen IZ), jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi.

Vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o lhůtu procesní, je nezbytné, aby návrh na zrušení výpovědi adresovaný insolvenčnímu soudu byl v uvedené době předán doručujícímu orgánu. Protože lhůta k podání návrhu na zrušení výpovědi nájemci marně uplynula, soud tento návrh zamítl. V písemném vyhotovení usnesení soud účastníky poučil, že proti němu lze podat odvolání.

Proti tomuto usnesení se nájemce včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ je i v případě podání návrhu na zrušení výpovědi z nájmu dle § 256 IZ nutno aplikovat ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), včetně poučovací povinnosti obsažené v jeho § 5 a 43. Nájemce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež se vztahuje k významu a použití cit. ustanovení o.s.ř. a z níž vyplývá, že nesplnění předmětné poučovací povinnosti způsobuje porušení práva soudní ochrany dle č.l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V případě postupu dle § 256 odst. 2 IZ je to insolvenční správce, kdo zasílá (adresuje) jednotlivým účastníkům projevy takové vůle, se kterými jsou bezprostředně spojena procesní práva adresátů těchto úkonů, která je třeba vykonat v určitých procesních lhůtách, v daném případě ve lhůtě 15 dnů. I kdyby se v dané věci nevztahovala poučovací povinnost na insolvenčního správce, ale na insolvenční soud, ani od něj se nájemci žádného poučení k věci nedostalo. Podle nájemcova názoru proto nelze zamítnout jeho návrh na zrušení výpovědi pro opožděnost, zejména pak za okolností popsaných v návrhu, které svědčí o splnění podmínek, pro něž podle § 256 odst. 2 věty druhé IZ insolvenční soud takovému návrhu vždy vyhoví.

Vrchní soud v Praze-shledav podané odvolání z níže uvedených důvodů přípustným-přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 256 odst. 1 IZ insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení občanského zákoníku o tom, v kterých případech a za jakých podmínek může pronajímatel vypovědět nájem bytu, tím nejsou dotčena.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení, jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi. Jestliže bude zajištěno, že nájemce koupí předmět nájmu při zpeněžení majetkové podstaty za cenu obvyklou, vyhoví insolvenční soud takovému návrhu vždy.

K této právní úpravě se odvolací soud vyslovil např. v usnesení sp.zn. KSLB 76 INS 12171/2010, 1 VSPH 762/2011-B ze dne 31.8.2011 a v usnesení sp.zn. KSPA 48 INS 8178/2009, 3 VSPH 1438/2011-B ze dne 27.1.2012. V těchto rozhodnutích vysvětlil, že insolvenční zákon v § 256 poskytuje nájemci nesouhlasícímu s postupem správce (pokud se týká realizace jeho oprávnění vypovědět nájemní smlouvu) fakticky ochranu dvojího typu. Jednak v prvním odstavci pro případ tzv. chráněného nájmu zachovává speciální režim výpovědi tohoto nájmu stanovený v § 711 a 711a občanského zákoníku (včetně obrany proti výpovědi, jež nepodléhá přivolení soudu, žalobou podanou u obecného soudu), a dále je nájemci za podmínek uvedených ve druhém odstavci umožněno obrátit se na insolvenční soud s požadavkem, aby výpověď zrušil. Ani v jednom případě ovšem insolvenční zákon nepředpokládá, že by nájemce svým nesouhlasným postojem vůči konání insolvenčního správce (jeho výpovědí nájemní smlouvy) mohl vyvolat incidenční spor. Nestanoví tak § 159 IZ, obsahující výčet incidenčních sporů, ani samotný § 256 IZ; odlišný závěr neplyne ani z jiných ustanovení IZ.

Při rozhodování insolvenčního soudu podle druhého odstavce § 256 IZ tak nejde ve své podstatě o nic jiného, než o výkon jeho dohledu nad postupem a činností ostatních procesních subjektů (tedy i insolvenčního správce), v jehož rámci rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (§ 10 písm. b/ a § 11 IZ). Na dohlédacím charakteru takového rozhodnutí nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v § 265 odst. 2 IZ zákonodárce výslovně specifikoval, jakou konkrétní ochranu může insolvenční soud při splnění daných podmínek nájemci poskytnout.

Z těchto důvodů zastává odvolací soud názor, že usnesení, jímž se insolvenční soud v režimu § 256 odst. 2 IZ vyslovuje k důvodnosti nájemcova požadavku na revizi správcova postupu (jeho výpovědi nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou), patří mezi rozhodnutí činěná v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu, která jsou pro ostatní subjekty insolvenčního řízení závazná a která ovšem podle § 91 IZ odvoláním napadnout nelze.

O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.

Nájemce se návrhem ze dne 18.4.2012 podaným u soudu prvního stupně dne 23.4.2012 domáhal, aby zrušil výpověď nájemní smlouvy, jíž dne 2.3.2012 insolvenční správkyně podle § 256 odst. 1 IZ vypověděla smlouvu o nájmu výše uvedených pozemků, kterou nájemce dne 15.1.2010 s dlužníkem jako pronajímatelem na dobu 15 let uzavřel.

Napadeným usnesením se však soud prvního stupně důvodností nájemcova návrhu na zrušení výpovědi nájemní smlouvy insolvenční správkyní nezabýval, neboť tento návrh shledal pro nedodržení lhůty stanovené v § 256 odst. 2 větě prvé IZ opožděně podaným. Tento návrh tedy soud zamítl nikoli proto, že by nepovažoval za opodstatněné výpověď nájemní smlouvy zrušit, ale proto, že tento nájemcův požadavek měl za opožděně uplatněný. Jelikož z toho důvodu k věcnému posouzení nájemcova návrhu v režimu § 256 odst. 2 IZ, jež je svěřeno dohlédací činnosti insolvenčního soudu, nedošlo, a nájemce se tohoto posouzení věci-argumentuje nesprávností závěru insolvenčního soudu o opožděnosti jeho návrhu-odvoláním domáhá, nelze nájemci upřít právo, aby otázku správnosti tohoto závěru insolvenčního soudu, pro nějž se jeho návrhem nezabýval, předestřel odvolacímu přezkumu. Proto je odvolací soud přesvědčen o tom, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž návrh nájemce na zrušení výpovědi nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou, dané mu dle § 256 odst. 1 IZ insolvenčním správcem, zamítl z důvodu, že tento návrh dle § 256 odst. 2 věty prvé IZ byl podán opožděně, je odvolání přípustné.

Při přezkoumání věci shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně, že lhůta 15 dnů od doručení výpovědi nájemní smlouvy insolvenčním správcem stanovená nájemci v § 256 odst. 2 větě prvé IZ k podání návrhu na zrušení této výpovědi insolvenčním soudem je lhůtou procesněprávní a že je tudíž dle § 57 odst. 3 o.s.ř. zachována, je-li posledního dne této lhůty nájemcův návrh podán u soudu nebo odevzdán orgánu, který má povinnost podání doručit. Tato lhůta ve smyslu § 57 odst. 1 o.s.ř. běží ode dne následujícího po dni, ve kterém byla správcova výpověď nájemci doručena.

Písemnosti týkající se insolvenčního řízení doručuje insolvenční správce buď osobně, v postavení soudního doručovatele (§ 76 odst. 1 IZ), anebo prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb dle § 76 odst. 2 IZ. Nepodaří-li se insolvenčnímu správci písemnost doručit uvedenými způsoby nebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, může požádat o doručení insolvenční soud (§ 76 odst. 3 IZ).

V daném případě-jak plyne z obsahu spisu-insolvenční správkyně svoji výpověď nájemní smlouvy danou dne 2.3.2012 doručovala nájemci prostřednictvím pošty. K doručení této písemnosti mohlo dojít až okamžikem, kdy ji adresát-nájemce převzal, nikoli-jak dovozoval soud prvního stupně-uložením na poště; ustanovení § 49 nebo § 50 o.s.ř. o účincích náhradního doručení u zásilky, kterou se doručujícímu orgánu nepodařilo adresátu předat, se týkají jen doručování písemnosti soudem, nikoli insolvenčním správcem. Výpověď nájemní smlouvy zaslaná insolvenční správkyní tedy byla nájemci doručena až dnem, kdy si tuto písemnost na poště vyzvedl, tedy dne 19.3.2012. Patnáctidenní lhůta pro podání návrhu na zrušení této výpovědi začala nájemci běžet dnem 20.3.2012 a její poslední den připadl na úterý 3.4.2012. Svůj návrh na zrušení dané výpovědi nájemní smlouvy však nájemce podal u soudu prvního stupně dne 23.4.2012, a tedy až poté, co mu lhůta k podání tohoto návrhu uplynula.

Na závěru o opožděnosti nájemcova návrhu na zrušení výpovědi z nájmu nebytových prostor dané mu insolvenční správkyní dle § 256 odst. 1 IZ nemůže ničeho změnit ani okolnost, že o tomto svém právu-o právu bránit se výpovědi návrhem na její zrušení insolvenčním soudem-nebyl nájemce (ve výpovědi ani jinak) poučen. Takovou zvláštní poučovací povinnost insolvenčního správce (popř. insolvenčního soudu) totiž IZ v § 256 nestanoví a nelze ji (se zřetelem k povaze věci) dovodit ani z ustanovení § 5 o.s.ř. Proto platí, že lhůta k podání návrhu nájemce na zrušení správcovy výpovědi nájemní smlouvy dle § 256 odst. 2 věty prvé IZ začne běžet dnem následujícím po doručení této výpovědi nájemci, aniž by nájemce o svém právu navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi musel být insolvenčním správcem zvlášť poučen.

Protože prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení (i kdyby o ně nájemce dle § 58 o.s.ř. včas požádal) není ve smyslu § 83 IZ přípustné, a protože je tudíž v daném případě nezvratný závěr, že nájemcův návrh ze dne 18.4.2012, aby insolvenční soud zrušil výpověď nájemní smlouvy dané mu insolvenční správkyní, byl podán opožděně, rozhodl soud prvního stupně správně, když z tohoto důvodu nájemcův návrh-aniž by se zabýval jeho věcnou opodstatněností-bez dalšího zamítl.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to ve znění výroku obsahujícím potřebnou identifikaci zamítnutého návrhu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. ledna 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová