3 VSPH 727/2014-B-18
KSPA 59 INS 25146/2012 3 VSPH 727/2014-B-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Milana Bořka a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníků a) Ferdinanda anonymizovano , anonymizovano , a b) Jany anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Marka Marků 138, 563 01 Lanškroun, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 25146/2012-B-12 ze dne 25. února 2014 ve spojení s usnesením č.j. KSPA 59 INS 25146/2012-B-14 ze dne 3. dubna 2014,

takto:

Odvolání se o d m í t á .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením č.j. KSPA 59 INS 25146/2012-B-12 ze dne 25.2.2014 v bodech I. a II. výroku schválil oddlužení dlužníka Ferdinanda anonymizovano a dlužnice Jany anonymizovano (dále jen dlužník a dlužnice, nebo společně jen dlužníci) plněním splátkového kalendáře. V dalších bodech III. až IX. výroku soud stanovil podmínky plnění schváleného způsobu oddlužení. Soud dlužníkům uložil, aby po dobu následujících pěti let od zaplacení první splátky nebo do úplného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů platili nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenční správkyně JUDr. Jarmily Cindrové vždy ke každému 25. dni v měsíci z příjmů, které získají po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to v poměru soudem zde určeném (bod III. výroku), určil, že první splátka stanovená ke dni 25.4.2015 bude provedena z důchodů vyplácených dlužníkům Českou správou sociálního zabezpečení (bod IV. výroku), tomuto plátci příjmů uložil, aby z nich od doručení rozhodnutí prováděl zákonné srážky a poukazoval je správkyni, přičemž konstatoval, že dalším příjmem dlužnice je plnění ve výši 6.050,-Kč měsíčně plynoucí jí ze smlouvy o důchodu uzavřené dne 21.3.2013 s plátkyní Hanou anonymizovano , a že dlužnice musí zajistit, aby po dobu trvání schváleného oddlužení, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci, bylo toto plnění zasíláno insolvenční správkyni (bod V. výroku). V bodě VII. výroku rozhodl, že insolvenční správkyně si ze splátek (od 1.5.2014) bude vyplácet zálohu na její odměnu a náhradu hotových výdajů, které jí stanovil ve výši 750,-Kč s DPH a 150,-Kč s DPH v bodě VI. výroku, a že poukázané částky sražené plátcem příjmů dlužníků a částky zaslané plátcem smluvního důchodu, po odečtení uvedených záloh na odměnu a náhradu hotových výdajů a případných dalších pohledávek v režimu za majetkovou podstatou, rozdělí nezajištěným věřitelům způsobem stanoveným v bodě III. výroku.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 18.1.2013 usnesením č.j. KSPA 59 INS 25146/2012-A-25 ze zjistil úpadek dlužníka a usnesením č.j. KSPA 59 INS 25150/2012-A-25 zjistil úpadek dlužnice a insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Jarmilu Cindrovou. Současně soud dlužníkům zamítl jejich návrhy na povolení oddlužení a na jejich majetek prohlásil konkurs, nicméně tato rozhodnutí na základě odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze (usneseními č.j. 2 VSPH 267/2013 ze dne 6.8.2013 a č.j. 2 VSPH 266/2013-B-31 ze dne 31.7.2013) zrušil v tomto rozsahu obě věci vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na to soud prvního stupně v souladu vysloveným právním názorem odvolacího soudu usnesením č.j. KSPA 59 INS 25146/2012-B-6 ze dne 5.11.2013 povolil oddlužení dlužníka a usnesením č.j. KSPA 59 INS 25150/2012-B-6 ze dne 5.11.2013 povolil oddlužení dlužnice. Téhož dne soud usnesením č.j. KSPA 59 INS 25146/2012, KSPA 59 INS 25150/2012-B-7 spojil obě insolvenční věci ke společnému řízení vedenému nadále pod sp. zn. KSPA 59 INS 25146/2012.

Dne 20.3.2013 se konalo přezkumné jednání a dne 15.1.2014 se pak konala schůze věřitelů, na niž se ale žádný z přihlášených věřitelů nedostavil ani žádný z nich nehlasoval o způsobu oddlužení prostřednictvím hlasovacího lístku. Proto soud sám rozhodl o způsobu oddlužení dle § 402 odst. 5 insolvenčního zákona (dále jen IZ) tak, že schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře, neboť nezjistil žádné skutečnosti, které by tomu bránily. Dlužníkům uložil, aby po dobu následujících pěti let platili a rozdělovali nezajištěným věřitelům zákonné srážky z jejich budoucích příjmů v rozsahu a způsobem, jak určeno v bodě III. výroku, a aby zajistili zasílání finančního plnění od plátce smluvního důchodu insolvenční správkyni. První splátka byla stanovena na den 25.4.2014. Současně uložil plátci příjmů dlužníků povinnosti dle § 406 odst. 3 písm. d) IZ a rozhodl o placení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenční správkyně.

Proti tomuto usnesení, jeho bodu IV. výroku, se dlužníci odvolali. Uvedli, že jakkoli dle § 406 odst. 4 IZ nejsou osobami, jež by proti danému rozhodnutí mohly podat odvolání, s ohledem na závěry vyjádřené např. v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSHK 34 INS 4090/2008, 1 VSPH 93/2009-B-15 ze dne 13.3.2009 mají své odvolání za subjektivně přípustné, neboť jim napadeným rozhodnutím byla způsobena újma, kterou je možno reparovat v odvolacím řízení. K tomu dlužníci vysvětlovali, že na základě jejich insolvenčních návrhů bylo na začátku roku 2013 rozhodnuto o jejich úpadku s tím, že byly zamítnuty jejich návrhy na povolení oddlužení a na jejich majetek prohlášen konkurs. Po úspěšném odvolání bylo posléze dlužníkům napadeným usnesením schváleno oddlužení. Do té doby jim však-od rozhodnutí o úpadku a konkursu-byly trvale prováděny Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) srážky z příjmů v celkové výši přesahující 100 tis. Kč. Tato částka byla insolvenční správkyni na její žádost uvedeným plátcem příjmů vydána, takže lze předpokládat, že bude použita k uspokojení věřitelů. Napadeným usnesení bylo v bodě IV. výroku určeno, že dlužníci budou způsobem stanoveným v bodě III. výroku platit věřitelům od první splátky stanovené ke dni 25.4.2014 (zřejmou nesprávností je v usnesení uvedeno chybné datum 25.4.2015). Takto má splácení věřitelům trvat do 25.3.2019, ačkoli fakticky byly dlužníkům prováděny srážky z jejich příjmů již od ledna 2013. Ve výsledku by pak tento postih příjmů trval déle než 5 let, a to o 14 měsíců. To je však v rozporu s režimem oddlužení plněním splátkového kalendáře a tudíž i se zásadou insolvenčního řízení, že má být vedeno tak, aby žádný z jeho účastníků nebyl nespravedlivě poškozen (§ 5 písm. a/ IZ), neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 12/2013-B-54 ze dne 28.2.2013 je zákonná pětiletá lhůta trvání splátkového kalendáře lhůtou nejzazší.

Dlužníci jsou přesvědčeni o tom, že částky dosud jim z příjmů sražené nejsou mimořádným příjmem ve smyslu § 412 odst. 1 písm. b) IZ, který lze k plnění splátkového kalendáře použít a kterým je míněn jen nahodilý příjem nad rámec pravidelných předpokládaných příjmů dlužníka, který vznikl po schválení oddlužení. Srážky byly ale provedeny ještě před schválením oddlužení a to z pravidelných (nikoli nahodilých-mimořádných) příjmů dlužníků.

Nastalou situaci tak lze podle dlužníků řešit jen následovně: buď bude stanoveno datum první splátky ke dni 25.2.2013 (tedy zpětně ke dni rozhodnutí o úpadku) a trvání splátkového kalendáře bude zkráceno tak, aby doba provádění srážek trvala právě jen 5 let, a deponované srážky by pak mohly být použity k poměrnému uspokojení věřitelů, anebo ČSSZ (potažmo správkyně) dosud stržené části příjmů-jakožto částky nepředstavující mimořádné příjmy dle § 412 odst. 1 písm. b) IZ-vrátí dlužníkům, aby splácení probíhalo skutečně 5 let ode dne 25.4.2014 a výsledný stav tak byl v souladu s IZ.

Následně soud prvního stupně usnesením č.j. KSPA 59 INS 25146/2012-B-14 ze dne 3.4.2014 podle § 164 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) opravil v bodě IV. výroku napadeného usnesení jeho zřejmou nesprávnost co do určení data první splátky tak, že tímto datem je správně den 25.4.2014.

Vrchní soud v Praze se nejprve zabýval tím, zda dlužníci jsou k odvolání oprávněni, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 391 odst. 2 IZ dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle § 398 odst. 4 IZ dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkově úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Podle § 406 odst. 4 IZ odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat jen ten dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl.

Odvolací soud zjistil, že dne 15.10.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka (vedené pod sp. zn. KSPA 59 INS 25146/2012) a insolvenční řízení dlužnice (pod sp. zn. KSPA 59 INS 25150/2012) na základě jejich insolvenčních návrhů, jež oba spojili s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři. Tyto samostatné insolvenční věci dlužníků pak byly při rozhodnutí o povolení oddlužení spojeny ke společném řízení vedenému pod sp. zn. KSPA 59 INS 25146/2012 (usnesením ze dne 5.11.2013, B-7) a poté soud napadeným usnesením schválil společné oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. V návrzích na povolení oddlužení ale dlužníci nepožádali insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, naopak v příslušné kolonce č. 15 výslovně vyznačili, že takový návrh nepodávají. K jakékoli jejich pozdější žádosti o nižší splátky -byla-li by podána, což se do vydání napadeného usnesení nestalo-by dle § 398 odst. 4 IZ jako k opožděné nebylo možno přihlížet.

Z uvedeného je zřejmé, že podle § 406 odst. 4 IZ dlužníci-jak ostatně sami připustili-nejsou osobami věcně legitimovanými k podání odvolání proti napadenému usnesení; legitimaci k podání odvolání jim nemohou založit ani užité odvolací argumenty, neboť neidentifikují žádnou nesprávnost napadeného usnesení, již by bylo možno reparovat v odvolacím řízení.

Žádná nesprávnost nemůže spočívat v tom, že soud prvního stupně v napadeném usnesení ze dne 25.2.2014, jímž rozhodl o oddlužení plněním splátkového kalendáře, stanovil v bodě IV. výroku (ve znění jeho opravy) termín první splátky ke dni 25.4.2014. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 6.3.2014 a téhož dne pak dle § 407 odst. 1 IZ nastaly účinky schválení oddlužení. Soud tudíž stanovil v napadeném usnesení termín první splátky zcela v souladu s § 406 odst. 3 písm. a) IZ, tedy tak, aby byla uhrazena nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž nastanou účinky schválení oddlužení. Tento termín první splátky (jak plyne i z usnesení Nejvyššího soudu v odvolání citovaného) určuje počátek běhu pětileté lhůty, jež je dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů insolvenčním zákonem stanovena (viz § 398 odst. 3 a § 406 odst. 3 písm. a). Je tedy absurdní se domnívat, že by-jak dlužníci navrhují-povinnost k plnění splátkového kalendáře, prováděného způsobem stanoveným teprve v rozhodnutí o schválení tohoto způsobu oddlužení, mohla být určena (termínem první splátky) zpětně k nějakému dřívějšímu datu, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, a kdy tudíž k žádnému plnění splátkového kalendáře (tehdy neexistujícího) dojít nemohlo.

Z toho hlediska nemůže být významné ani to, zda dlužníkům-jak tvrdí-před schválením oddlužení ve formě splátkového kalendáře (a to již od rozhodnutí o jejich úpadku spojeného s prohlášením konkursu na majetek dlužníků, posléze v odvolacím řízení zrušeným) byly prováděny srážky z jejich příjmů (důchodů), které pak plátce vydal insolvenční správkyni. Předně nutno konstatovat, že dlužníci tato svá tvrzení (prezentovaná prvně teprve v odvolání proti napadenému usnesení) nijak nedokládají a ze spisu se ani jinak žádné údaje o tvrzených předchozích srážkách předaných insolvenční správkyni nepodávají. Jestliže se tak ale vskutku stalo, pak je nutno zadržené srážky dlužníkům vrátit.

Insolvenční zákon v ustanoveních § 205 a násl. vymezuje rozsah majetkové podstaty dlužníka tak, že do ní náleží-vedle plnění z neúčinných právních úkonů dlužníka-ten dlužníkův majetek (příkladmo uvedený v § 206 IZ, jestliže není z příslušnosti k majetkové podstatě dle § 207 a § 208 IZ vyloučen), který dlužníku patřil k zákonem určenému rozhodnému okamžiku a který poté v dalším průběhu insolvenčního řízení nabyl. Oním rozhodným okamžikem konstituujícím majetkovou podstatu je v případě insolvenčního řízení vedeného na základě insolvenčního návrhu dlužníka okamžik, kdy nastaly účinky zahájení tohoto řízení (do 31.12.2013 den jeho zahájení), zatímco v případě insolvenčního řízení vedeného (jen) na návrh dlužníkova věřitele je jím až okamžik nastolení účinků (do 31.12.2013 den vydání) rozhodnutí o úpadku dlužníka, případně účinků (dne vydání) dřívějšího předběžného opatření, jímž insolvenční soud omezil dlužníka v nakládání s jeho majetkem. Jakkoli je dlužník (nerozhodne-li insolvenční soud jinak) již od nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení do jisté míry ze zákona (§ 111 IZ) omezen v nakládání s majetkem, který do majetkové podstaty již náleží či do ní může náležet, nebo dlužník může být v zájmu nežádoucích změn rozsahu a složení majetkové podstaty v tomto nakládání omezen i v širším rozsahu předběžným opatřením insolvenčního soudu (§ 112 a § 113 IZ), jde o omezení směřující k tomu, aby byl majetek podstaty zachován k účelu, k němuž má sloužit, totiž k jeho případnému použití pro uspokojení dlužníkových věřitelů v závislosti na způsobu, jímž bude jeho úpadek řešen.

Z uvedeného plyne, že ačkoli podle § 207 odst. 2 IZ majetkovou podstatu (a to již od nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení, jestliže je inicioval sám dlužník) tvoří též dlužníkovy příjmy ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, tento postih lze provést-příslušnou částku dlužníku odepřít-až poté, co bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka, který je založen na uspokojení věřitelů z majetku náležejícího do podstaty jak v době rozhodnutí o tomto způsobu, tak i majetku nabytého dlužníkem v dalším průběhu insolvenčního řízení. Takovým způsobem řešení úpadku je vždy konkurs (§ 244 a násl. IZ), nikoli však oddlužení, a to ani ve formě zpeněžení majetkové podstaty (k němuž je postižen jen majetek-nesloužící k zajištění-náležející do majetkové podstaty ke dni schválení takového oddlužení, vč. ležících finančních prostředků-§ 398 odst. 2 a § 408 IZ), ani ve formě splátkového kalendáře (který je založen toliko na postihu budoucích příjmů dlužníka -§ 398 odst. 3 a § 409 IZ, včetně jeho mimořádných příjmů ve smyslu § 412 odst. 1 písm. b/ IZ). Od schválení oddlužení má dlužník opět neomezené dispoziční oprávnění k veškerému majetku, který oddlužení nepodléhá, tj. u zpeněžení majetkové podstaty ohledně později nabytého majetku, včetně finančního, a u splátkového kalendáře ohledně veškerého majetku, který v době jeho schválení do majetkové podstaty náležel.

Je tak zřejmé, že pokud dlužníkům od prohlášení konkursu na jejich majetek byly srážky z jejich příjmů v rozsahu dle § 207 odst. 2 IZ prováděny, dělo se tak po právu. Jestliže však rozhodnutí o konkursu v odvolacím přezkumu nakonec neobstálo a bylo proto zrušeno s tím, že následně bylo dlužníkům povoleno a poté ve formě splátkového kalendáře schváleno společné oddlužení, nastala situace, kdy postih jejich příjmů uskutečňovaný pro účely konkursu pozbyl důvodu (od počátku) a jeho pokračování ani nadále-do schválení oddlužení splátkovým kalendářem-nebylo opodstatněno. Pokud až do té doby byly vskutku srážky z příjmů dlužníků prováděny a plátcem těchto příjmů zadrženy (či dokonce již vydány insolvenční správkyni), nic to nemění na tom, že k plnění splátkového kalendáře nemohou být použity, stejně jako žádný jiný majetek, který v době schválení tohoto oddlužení do majetkové podstaty náležel; deponované srážky nemají ani povahu dalších finančních přínosů použitelných pro mimořádnou splátku, jež má na mysli § 412 odst. 1 písm. b) IZ. Pak s tímto finančním majetkem nelze naložit jinak, než že bude dlužníků vrácen do jejich dispozice, kam náleží.

Z těchto důvodů odvolací soud odvolání dlužníků podle § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 6. srpna 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková