3 VSPH 724/2012-A-53
KSPH 36 INS 1046/2012 3 VSPH 724/2012-A-53

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka K O Č Í G R O U P , s . r . o . se sídlem Svojšovice 27, Strančice, IČO 25628801, zast. JUDr. Bc. Martinem Vlkem, advokátem se sídlem Ve Smečkách 6, Praha 1, zahájeném na návrh věřitele H A Z E N , s . r . o . se sídlem Bořivojova 35/878, Praha 3, IČO 26108801, zast. JUDr. Antonínem Konečným, advokátem se sídlem Čajkovského 4, Praha 3, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 1046/2012-A-38 ze dne 4. dubna 2012 ve spojení s opravným usnesením č.j. KSPH 36 INS 1046/2012-A-45 ze dne 11. července 2012,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 1046/2012-A-38 ze dne 4. dubna 2012 ve spojení s opravným usnesením č.j. KSPH 36 INS 1046/2012-A-45 ze dne 11. července 2012 se p o t v r z u j e .

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku 6.360,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Bc. Martina Vlka.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka K O Č Í G R O U P , s . r . o . (dále jen dlužník) usnesením č.j. KSPH 36 INS 1046/2012-A-38 ze dne 4.4.2012, opraveném v označení spisové značky věci usnesením č.j. KSPH 36 INS 1046/2012-A-45 ze dne 11.7.2012, v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh věřitele H A Z E N , s . r . o . (dále jen navrhovatel) a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradu nákladů řízení 13.140,-Kč k rukám jeho právního zástupce.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 17.1.2012 k návrhu navrhovatele. Ten se insolvenčním návrhem domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka s tvrzením, že má vůči němu pohledávku z titulu smlouvy o dílo ze dne 3.6.2011, na základě které se zavázal provést pro dlužníka zemní a výkopové práce na stavební akci PALÁC EHRLICH v Plzni, Šafaříkovy sady, a to v rámci projektu Zemní a výkopové práce na akci PALÁC EHRLICH Šafaříkovy sady Plzeň. Navrhovatel sjednané práce zahájil dne 4.6.2011 (ve lhůtě 2 dnů od obdržení výzvy dlužníka), provedl je a ukončil dne 24.9.2011. K provedení jeřábových prací si navrhovatel smluvně najal firmu KOROSTENSKI, s.r.o., která si navíc na provedení dohodnutých víceprací najala firmu Jiří Votava, IČO 760028488. Podle smlouvy o dílo vyúčtoval navrhovatel dlužníku provedené práce 4 fakturami, a to zálohovou fakturou ze dne 8.6.2011, č. 11080001 znějící na částku 400.000,-Kč se splatností 15.6.2011, a fakturou 21.06.2011, č. 110800002 na částku 320.000,-Kč se splatností 25.6.2011, které byly uhrazeny, a dále fakturami č. 110800003 na částku 960.000,-Kč a č. 110800004 na částku 496.212,-Kč, splatnými dne 27.11.2011, které uhrazeny nebyly. Navrhovatel vyzval dlužníka dopisem ze dne 16.11.2011 k úhradě svých splatných pohledávek, ten však na urgenci nereagoval a žádné plnění neposkytl. V souvislosti s akcí PALÁC EHRLICH se přitom navrhovatel dozvěděl, že dlužník má další věřitele. Jde o společnost KOROSTENSKI, s.r.o. s pohledávkou ve výši 50.256,-Kč, splatnou 30.8.2011 na základě faktury č. 110100017 vystavené dne 16.8.2011 a s pohledávkou ve výši 51.932,-Kč splatnou 20.09.2011 na základě faktury č. 110100018 vystavené dne 6.9.2011, a dále jde o společnost Northwest Trading Czech Ltd., s.r.o. s pohledávkou ve výši 24.000,-Kč splatnou 19.1.2011 na základě faktury č. 0000012 ze dne 5.1.2011.

Dlužník navrhl zamítnutí návrhu s tím, že pohledávka nárokovaná navrhovatelem neexistuje, jeho tvrzení nejsou pravdivá. Namítal, že insolvenční návrh byl podán výlučně jako nástroj konkurenčního boje, nikoli jako návrh opodstatněný úpadkem dlužníka. Navrhovatel mu nikdy nepředal předmětné dílo, ani jeho část, ze strany navrhovatele dílo nikdy dokončeno nebylo. Přitom dlužník popřel, že by kdy tvrzené faktury obdržel.

Soud poukázal na § 105 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v insolvenčním řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ustanovení § 143 odst. 1 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Proto soud nejprve zkoumal aktivní legitimaci navrhovatele, tedy zda má za dlužníkem splatnou pohledávku.

Ze smlouvy o dílo ze dne 3.6.2011, uzavřené mezi navrhovatelem jako zhotovitelem a dlužníkem jako objednatelem, soud zjistil, že jejím předmětem je provedení díla v rámci projektu Zemní a výkopové práce na akci PALÁC ERLICH Šafaříkovy sady Plzeň . Zhotovitel se zavázal provést kompletní dílo, zajistit veškeré subdodavatelské práce, s tím, že za ně nese záruku v plném rozsahu. V bodě 2.1. smlouvy zhotovitel potvrdil, že se v plném rozsahu seznámil s povahou díla, že jsou mu známy veškeré technické, kvalitativní a jiné podmínky nezbytné k realizaci díla a že disponuje takovými kapacitami a odbornými znalostmi, které jsou k provedení díla nezbytné. V bodě 2.2. smlouvy bylo konstatováno, že ve fázi provádění ocenění díla nebyl zhotoviteli znám projekt, tedy ani přesné specifikace stavby, materiálů, norem a dalších podkladů vyplývajících z projektu potřebných pro řádné a přesné nacenění a provedení díla. V bodě 8.3. bylo sjednáno, že předáním díla se rozumí den, při kterém dojde k podpisu předávacího protokolu.

Z účastnických výpovědí bylo zjištěno, že výkopové práce, které jsou předmětem smlouvy, byly dokončeny. Sporné mezi účastníky je to, zda právě navrhovateli vznikl nárok z dokončené zakázky.

Ve smyslu § 118 a) odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) soud při jednání o návrhu vyzval navrhovatele, aby navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že jeho pohledávka vznikla ze shora uvedené smlouvy o dílo. Navrhovatel navrhl jednání odročit za účelem shromáždění dalších důkazů, jako je důkaz stavebním deníkem a výslechem svědků, kteří práce vykonávali. Soud ve smyslu § 118 a) odst. 2 o.s.ř. také poučil účastníky o tom, že smlouvu o dílo považuje za neurčitou a tudíž absolutně neplatnou, neboť v ní není řádně specifikován předmět díla a rozsah prací, které mají být provedeny. Projev vůle při úkonu v písemné podobě musí být nepochybný, určitý a srozumitelný, výkladem objektivně pochopitelný. S ohledem na neplatnost smlouvy o dílo soud věc posoudil jako mimosmluvní vztah, a proto vyzval navrhovatele podle § 118 a) odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazů, jimiž by prokázal bezdůvodné obohacení ze strany dlužníka.

Protože navrhovatel žádné další skutečnosti netvrdil ani nenavrhl žádné další důkazy, vycházel soud ze stávajícího skutkového stavu. Dospěl k závěru, že na základě shora uvedených tvrzení a předložených důkazů nelze mít pohledávku navrhovatele za osvědčenou. Povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování existence pohledávky za dlužníkem, které by řešilo spor o existenci takové pohledávky. Jelikož v dané věci shledal soud předmětnou smlouvu o dílo absolutně neplatnou, musel by navrhovatel prokázat, že se dlužník na jeho úkor bezdůvodně obohatil tím, že nezaplatil za práce, které navrhovatel vykonal. Navrhovatel ale nedoložil, o jaké konkrétní práce se jedná a v jakém rozsahu je pro dlužníka provedl. Nedoložil ani samotný projekt Zemní a výkopové práce na akci PALÁC EHRLICH Šafaříkovy sady Plzeň. Zjištění skutečného stavu věci tudíž vyžaduje rozsáhlé důkazní řízení, spočívající nejen v listinných důkazech, jako je důkaz stavebním deníkem, protokolem o předání díla a výzvou navrhovateli k převzetí díla, ale především v nutnosti svědeckých výpovědí a znaleckých posudků směřujících nejen k prokázání skutečného stavu provedených prací, ale také ke zjištění, který konkrétní subjekt dílo zhotovil a zda je z něj odpovědný navrhovateli nebo samotnému dlužníku. Zjišťování těchto skutečností přesahuje rozsah důkazního řízení v rámci řízení insolvenčního. Proto soud žádné další důkazy ve věci neprováděl. Nezabýval se ani otázkou mnohosti věřitelů, neboť teprve pokud navrhovatel prokáže svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu, může se insolvenční soud zabývat předmětem této fáze řízení, jímž je zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku.

Z těchto důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že se navrhovateli nepodařilo jeho aktivní legitimaci prokázat, a proto podle § 143 odst. 2 IZ jeho insolvenčního návrh zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že dlužník měl ve věci plný úspěch, a jeho náklady spočívají v odměně advokáta podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 9.000,-Kč spolu s 1.800,-Kč (20 % DPH) a v paušální náhradě hotových výdajů 7 x 300,-Kč spolu s 150,-Kč (20 % DPH) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy ve výši 13.140,-Kč.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že v řízení tvrdil a doložil, že má za dlužníkem po splatnosti faktury za provedené práce ve výši 1.456.212,-Kč z obchodního styku , konkrétně ze smlouvy o dílo ze dne 3.6.2011 na provedení zemních a výkopových prací na akci PALÁC EHRLICH, Šafaříkovy Sady, a že dlužník má nejméně jednoho dalšího věřitele-společnost KOROSTENSKI, s.r.o. s pohledávkami ve výši 50.256,-Kč a 51.932,-Kč. K návrhu připojil veškeré existující listiny a měl za to, že jejich prostřednictvím prokázal existenci závazkového vztahu a z něj plynoucí splatné pohledávky. Přitom oba právní zástupci při jednání shodně prohlásili, že smlouvu o dílo považují za platnou. Proto se navrhovatel podivuje nad tím, že soud prvního stupně tuto otázku (zřejmě jako předběžnou) sám řešil a smlouvu shledal absolutně neplatnou. Tento názor soudu považuje navrhovatel za překvapivý, a tudíž plně opodstatňující podané odvolání, neboť jde o zaujatý názor posunující věc do mimosmluvního vztahu (bezdůvodného obohacení), který navrhovatele poškozuje. Na takový svůj náhled na věc měl soud účastníky včas upozornit a navrhovateli poskytnout přiměřenou lhůtu k tomu, aby pohledávku za dlužníkem osvědčil. Protože tak neučinil, porušil navrhovatelovo právo na spravedlivý proces.

Dlužník ve vyjádření k odvoláním navrhl napadené usnesení jako věcně správné potvrdit. Zdůraznil, že navrhovatel pouze tvrdil, že on a další věřitelé mají za dlužníkem pohledávky, jejich existenci však nedoložil a dlužník také žádnou z těchto pohledávek ani zčásti neuznává. Přitom není pravda, že dlužník považuje předmětnou smlouvu o dílo za platně uzavřený smluvní vztah a že toto potvrdil nebo učinil nesporným. Dlužník trvá na tom, že navrhovatel pro něj žádné práce neprovedl a nárok na zaplacení mu proto nikdy nevznikl. Jestliže je navrhovatel o svém nároku přesvědčen, je namístě, aby jej uplatnil žalobou u obecného soudu, který jediný je k provedení dokazování v nezbytném rozsahu povolán. Podle dlužníka se navrhovatel podáním insolvenčního návrhu vyhýbá povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu a zjevně je motivován jen snahou poškodit dlužníka, vůči němuž žádný prokazatelný nárok nemá.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel (či některý z dalších navrhovatelů, kteří pozdějším insolvenčním návrhem k řízení dle § 107 odst. 1 IZ přistoupili) prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovatel (žádný z případných vícerých navrhovatelů-věřitelů) existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 IZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 IZ, k návrhu připojit. Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení ke zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Teprve pokud navrhující věřitel (či některý z vícerých takových navrhovatelů) svoji splatnou pohledávku za dlužníkem doloží, prokáže své oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. Při zkoumání dlužníkova úpadku však již soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ).

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 14/2011). Zde ve vztahu k požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 IZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsažená v § 133 IZ je vybudována na zásadě, že o jeho návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud nejde o případ, kdy tvrzenému úpadku dlužník neodporuje, a rozhodnutí tak závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Výjimkou jsou situace, kdy se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

K otázce zkoumání aktivní legitimace navrhovatele-věřitele, jež je předpokladem zjišťování dlužníkova úpadku, pak Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50 ze dne 24.3.2010) formuloval závěr, podle nějž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítne. Ve svém usnesení sp.zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011-A ze dne 14.6.2011 pak Vrchní soud v Praze vysvětlil, proč i nadále-i ve světle dalších judikatorních výstupů, jež k procesním podmínkám zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu formuloval Nejvyšší soud v již zmíněném R 14/2011-pokládá za správný svůj závěr, že zamítnout insolvenční návrh věřitele pro nedoložení jeho aktivní legitimace lze ve výše uvedených specifických případech (jedině tehdy) i bez nařízení jednání (a že pak věc i v odvolacím přezkumu podléhá režimu § 94 odst. 2 písm. c/ IZ).

V insolvenčním řízení-jak připomenul dovolací soud-není úkolem (povinností) insolvenčního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele-věřitele v právu skutečně existuje. Obecná potřeba jednání je dána v případě, že se při něm mají dokazovat (či v poměrech první fáze insolvenčního řízení osvědčovat) rozhodné sporné skutečnosti. Jestliže je navrhovatelova splatná pohledávka za dlužníkem v insolvenčním řízení sporná, a současně je zřejmé, že na podkladě navrhovatelem nabídnutých skutkových tvrzení a důkazů tato jeho pohledávka osvědčena být nemůže, anebo že k jejímu osvědčení-vzhledem k povaze tohoto nároku či relevantní obraně dlužníka-je zapotřebí dokazování vybočujícího z procesního rámce, jenž je zkoumání této otázky v insolvenčním řízení určen, jde vždy o situaci, kdy dokazování o sporné pohledávce navrhovatele v insolvenčním řízení vůbec neproběhne.

Právě taková situace zásadním způsobem nastoluje otázku, zda insolvenční soud, jenž došel k závěru, že navrhovatel zjevně nedisponuje důkazy způsobilými k osvědčení jeho sporné pohledávky za dlužníkem, anebo že k tomu potřebné dokazování náleží řízení nalézacímu, má přesto nařídit jednání.

Občanský soudní řád, jenž se užije přiměřeně i pro insolvenční řízení (§ 7 IZ), přikazuje soudu, aby jednání podle § 115 o.s.ř. nařídil ve sporném řízení teprve tehdy, jestliže výsledky přípravy jednání, lhostejno který z prostředků přípravy soud užije, umožňují jednoznačně nastolit jednak okruh právně významných tvrzení, jež mezi účastníky zůstala sporná, jednak seznam důkazů, které budou prováděny k prokázání jednotlivých sporných tvrzení. Jedinou výjimkou z této zásady představují jednoduché věci, kde by se příprava jednání, záležející byť ve výzvě žalovaného k vyjádření ve věci, jevila neúčelným úkonem (srov. § 114a odst. 2 písm. a) věta poslední o.s.ř.). Jen v těchto jednoduchých věcech lze jednání nařídit, aniž by tu byla jistota o okruhu sporných skutečností a o důkazech, jež budou při jednání prováděny.

Posouzení, zda insolvenčnímu navrhovateli svědčí aktivní legitimace se zřetelem k námitkám dlužníka, je posouzení sporných skutečností. Přistoupit k nařízení jednání je insolvenční soud v takové situaci oprávněn jedině za dvou předpokladů; jednak musí být přesně určen okruh skutečností vztahujících se k posouzení navrhovatelovy aktivní legitimace, jež zůstaly po přípravě jednání mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem sporné, jednak musí být splněn předpoklad, že dokazování o nich je v insolvenčním řízení možné. Předpoklad posléze vyslovený splněn není, jestliže insolvenční soud na základě výsledku přípravy jednání může uzavřít, že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení. Totéž platí i v případě, že navrhovatel vůbec nenabídl důkazy, na jejichž podkladě by sporné skutečnosti rozhodné pro zjištění jeho pohledávky za dlužníkem mohly být zjištěny.

Institut jednání podle § 115 o.s.ř. nesmí být devalvován; jestliže insolvenční soud může přijmout spolehlivý závěr, že věcně opodstatněné dokazování k prokázání navrhovatelovy aktivní legitimace (jeho splatné pohledávky za dlužníkem) náleží nalézacímu řízení, nebo že zjevně absentuje důkazní materiál potřebný k takovému průkazu, pak by nařízení jednání bylo jen soudním rokem, při kterém by soud dal účastníkům najevo, že dokazování provádět nebude. Právě takový postup soudu by byl devalvací institutu jednání, jenž slouží ve sporném řízení pouze k provádění důkazů.

V této souvislosti nutno poukázat i na nové ustanovení § 128a, vtělené do insolvenčního zákona s účinností od 1.11.2012 jeho novelou provedenou zákonem č. 334/2012 Sb., které pro případ, že insolvenční návrh věřitele je sice formálně bezvadný, avšak je zjevně bezdůvodný (nemůže mít šanci na úspěch, popř. zjevně sleduje zneužití práv navrhovatele na úkor dlužníka nebo jsou tu jiné okolnosti uvedené demonstrativně v odstavci druhém tohoto ustanovení), ukládá insolvenčnímu soudu, aby takový návrh neprodleně odmítl, nejpozději do 7 dnů poté, co byl podán. Jde o případy, kdy spor o dlužníkův úpadek nemá být veden proto, že obsah insolvenčního návrhu a/nebo jeho příloh bez dalšího-aniž by bylo zapotřebí zjišťovat stanoviska dalších účastníků insolvenčního řízení k obsahu takto formulovaného insolvenčního návrhu a k jeho přílohám-dovoluje učinit závěr o zjevné (očividné) bezdůvodnosti insolvenčního návrhu. Tato úprava-ve smyslu cit. R 14/2011-opět zdůrazňuje odpovědnost navrhovatele za podání insolvenčního návrhu a požadavek zvýšené pečlivosti, která se při podávání návrhu zahajujícího insolvenční (kolektivní) řízení předpokládá.

V posuzované věci soud prvního stupně zamítl navrhovatelův insolvenční návrh pro nedoložení jeho splatné pohledávky za dlužníkem se závěrem, že k jejímu osvědčení by bylo zapotřebí provést rozsáhlé dokazování, pro které není v insolvenčním řízení prostoru.

Důvody vzniku svých tvrzených splatných pohledávek za dlužníkem popsal navrhovatel v insolvenčním návrhu tak, že podle smlouvy o dílo ze dne 3.6.2011, kterou jako zhotovitel s dlužníkem jako objednatelem uzavřel, pro dlužníka provedl (a dne 24.9.2011 dokončil) zemní a výkopové práce na stavební akci PALÁC EHRLICH v Plzni, Šafaříkovy sady (v rámci projektu Zemní a výkopové práce na akci PALÁC EHRLICH Šafaříkovy sady Plzeň), a že si k provedení jeřábových prací najal společnost KOROSTENSKI, s.r.o., která provedení dohodnutých víceprací zadala u Jiřího Votavy. Dále navrhovatel tvrdil, že převzetí prací (tedy splnění smlouvy) dlužník potvrdil podpisem ve stavebním deníku, v němž v tom směru žádné námitky nevyznačil. Navrhovatel provedené práce vyúčtoval dlužníku 4 fakturami, z nichž dlužník zaplatil jen zálohové faktury z června 2011 (na 400 tis. a 320 tis.), zatímco další faktury za dokončení díla znějící na částku 960.000,-Kč a 496.212,-Kč, splatné 27.11.2011, dlužník přes upomínku ze 16.11.2011 neuhradil, ač k fakturaci žádné výhrady nevznesl ani faktury nevrátil. K tomu navrhovatel dodal, že ačkoli smlouva o dílo nebyla nijak ukončena (např. výpovědí), dlužník fakticky navrhovatele obešel tím, že si na stavbě zajišťuje výkopové práce prostřednictvím J. Votavy.

Odvolací soud zcela sdílí závěr soudu prvního stupně, že smlouva o dílo ze dne 3.6.2011, z níž navrhovatel svoje tvrzené pohledávky za dlužníkem odvozuje, je co jejího předmětu neurčitá. Práce, jež se podle této smlouvy navrhovatel zavázal pro dlužníka provést, jsou v ní (v bodě 2.1.) vymezeny jen jako provedení díla v rámci projektu Zemní a výkopové práce na akci PALÁC EHRLICH Šafaříkovy sady Plzeň . Jejich konkrétní sjednaný obsah a rozsah, který navrhovatel v insolvenčním návrhu nikterak neupřesnil, se nepodává ani z dalšího obsahu smlouvy.

Popsaná neurčitost předmětu smlouvy o dílo, z níž měla vzniknout práva a povinnosti jen jejím účastníkům, by ovšem způsobovala její absolutní neplatnost dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku jen v případě, že věcný obsah sjednaného díla nebyl patrný z jiných souvisejících listin (např. z projektu prací zmíněného ve smlouvě, navrhovatelem nepředloženého), a že mezi účastníky smlouvy-navrhovatelem a dlužníkem-v rozhodné době (při jejím uzavření) vskutku nebylo zcela jasno o tom, jaké konkrétní dílo má podle smlouvy navrhovatel (zhotovitel) pro dlužníka provést. Je tedy zřejmé, že sama otázka platnosti předmětné smlouvy, kterou byl soud prvního stupně oprávněn predujiciálně posoudit (protože nebyla vyřešena pravomocným rozhodnutím, z něhož by byl povinen vycházet; srovnej § 231 odst. 1 a 2 a § 232 IZ), vyžadovala další dokazování.

Jedině navrhovatele samého tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, jež by mohly nějaký jeho splatný nárok vůči dlužníku (a tedy i legitimaci k podání insolvenčního návrhu) zakládat. Proto bylo na navrhovateli, aby splnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní jak ohledně věcného obsahu smlouvy (který v ní byl zcela nedostatečně vymezen), tak především i o tom, že jakékoli plnění dlužníku poskytl (práce pro něj vykonal, popř. je pro něj na svůj účet nechal provést jinou osobou), neboť jinak nelze uvažovat ani o navrhovatelově nároku na zaplacení ceny provedeného díla ze smlouvy, je-li platná, ani o jeho nároku z bezdůvodného obohacení, pokud smlouva platná není.

Nutno dodat, že navrhovatel v insolvenčním návrhu ani neupřesnil, kdy mu dlužník 2 zálohové faktury uhradil a kdy mu doručil následné 2 faktury č. 110800003 a č. 110800004, jejichž zaplacení poptává, a takové skutečnosti ani ničím neprokazoval. U oněch posledních 2 faktur se přitom mělo jednat o konečnou fakturaci ceny díla po ukončení prací, ke které byl zhotovitel ve smyslu dle bodu 8.3. smlouvy oprávněn až po podpisu předávacího protokolu, který ovšem navrhovatel nedoložil. U faktury č. 110800003 mělo jít o vyúčtované provedené práce, jejichž soupis ovšem tato faktura v rozporu s bodem 5.7. smlouvy neobsahuje, a u faktury č. 110800004 mělo jít o vícepráce (za poskytnutí dalšího bagru v rozsahu 275 hodin a za 10 ks skalního zubu), tedy dle bodu 4.4. mělo jít o plnění poskytnutá nad rámce předmětu díla, která musela být smluvními stranami ve stavebním deníku předem odsouhlasena a zaznamenána. Z listin připojených k dané faktuře (navrhovatelovy objednávky bagru u STAVOMONTA, s.r.o. a listů Hlášení o využití stroje orazítkovaného a podepsaného toutéž společností) ale souhlas dlužníka s provedením účtovaných víceprací nepodává.

Z uvedeného je zřejmé, že navrhovatel s insolvenčním návrhem nepředložil důkazy o tom, zda, kdy a v jakém rozsahu pro dlužníka tvrzené zemní nebo výkopové práce provedl (či za své nechal provést), a tedy nenabídl důkazy k prokázání rozhodných skutečností, na nichž závěr o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem (ať již ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení) závisí. Navrhovatel tedy soudu předložil insolvenční návrh, aniž by prokazoval svoji aktivní legitimaci ve věci, která je ovšem prvotním předpokladem úspěchu takového návrhu.

Tato procesní situace se nezměnila ani v dalším průběhu insolvenčního řízení, když dlužník-poukazuje na obsah stavebního deníku-odmítal existenci jakéhokoli svého závazku vůči navrhovatelovi s tím, že pro něj navrhovatel na dané stavbě

žádné výkopové práce (ani tvrzené vícepráce) neprovedl, na fakturaci neměl nárok a předmětné faktury dlužníku ani nedoručil. Proto se dlužník pokusil od smlouvy o dílo odstoupit, tento úkon se mu však nepodařilo navrhovateli doručit; proto si dlužník potřebné práce objednal u J. Votavy, který je pro něj také provedl a dlužník mu za ně zaplatil. Tomu navrhovatel následně oponoval tvrzením, že-jak plyne ze 2 smluv připojených k insolvenčnímu návrhu-výkopové práce objednal u společnosti KOROSTENSKI, s.r.o., která na ně-s vědomím dlužníka-smluvně najala podnikatele J. Votavu, jemuž za ně také (podle předložených 4 platebních dokladů) zaplatila. Protože se ve výkopu objevil nečekaně betonový monolit a hrozil časový skluz prací, na kontrolním dni dlužník před řadou svědků rozhodl posílit výkopové práce o další bagr. Proto navrhovatel se STAVOMONTA, s.r.o. uzavřel dne 13.8.2011 smlouvu o provedení výkopových prací, které tento dodavatel (v rozsahu 275 hodin) i s cenou za nákup speciálních korunek na odstranění betonu vyúčtoval celkovou částkou 496.212,-Kč. Tu pak navrhovatel jako vícepráce vyúčtoval dlužníku fakturou č. 110800004, k níž připojil přílohy od svého uvedeného subdodavatele. Fakturou č. 110800003 vyúčtoval dlužníku provedení díla přesně podle smlouvy. Dodal, že stavební deník k dispozici nemá, je v držení dlužníka, jiné než výše uvedené listinné důkazy ke svým tvrzením nepředložil ani neoznačil.

Za tohoto stavu věci nemohla být pro navrhovatele (na jednání konaném dne 4.4.2012) nikterak překvapivá výzva soudu prvního stupně, aby nabídl další důkazy potřebné k prokázání svých sporných skutkových tvrzení o plnění, jež dlužníku poskytl, když jím navržené listinné důkazy k tomu dostatečné nejsou.

Na to navrhovatel reagoval na jednání návrhem, aby soud k prokázání předmětných sporných skutečností provedl důkaz stavebním deníkem, který by předložil do 10 dnů, a také výslechem osob, jež práce vykonávali, a to Jana Zedníka (jeho jednatele), Jiřího Votavy a zástupce firmy, která prováděla vícepráce.

Za takovéto procesní situace soud prvního stupně zcela správně shledal, že zjišťování sporných skutečností o pohledávkách uplatněných navrhovatelem by se neobešlo bez dokazování, které přesahuje rámec insolvenčního řízení, jenž je ke zkoumání průkazu aktivní legitimace určen, a které proto náleží řízení nalézacímu. Pak nebylo důvodu vyčkávat, zda navrhovatel vskutku předloží k důkazu i stavební deník (což ostatně ani dosud neučinil), a soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, když insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítl.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení ve spojení s opravným usnesením ze dne 11.7.2012, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle jeho výsledku dle § 224 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že ve věci úspěšný dlužník byl i v odvolacím řízení zastoupen advokátem, jenž v něm učinil jeden úkon právní služby, a náleží mu proto podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v rozhodném znění účinném od 1.3.2012 odměna ve výši 10.000,-Kč, snížená o 50 % dle § 18 odst. 1 téže vyhlášky, a 1x náhrada hotových výdajů 300,-Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše se zvýšením o 20 % DPH, tedy celkem 6.360,-Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 20. prosince 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva