3 VSPH 720/2010-A-17
KSPL 27 INS 5321/2010 3 VSPH 720/2010-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Miloslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Plzni, Sokolovská 767/19, zast. JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 10, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5321/2010-A-5 ze dne 21. července 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5321/2010-A-5 ze dne 21. července 2010 se v bodech II., IV. a V. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 27 INS 5321/2010-A-5 ze dne 21.7.2010 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek Miloslava anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení, v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem Brátová a Krejčí, v.o.s., v bodě IV. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs, v bodě V. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodě VI. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Současně vyzval věřitele, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky podáním učiněném na předepsaném formuláři, aby neprodleně sdělili insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkově majetku, a poučil je o následcích nesplnění těchto povinností, a osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby již plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod VII. až IX. výroku). V bodě X. a XI. výroku soud nařídil na den 16.9.2010, 8,30 hodin, přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, jež se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání, a stanovil předmět jednání této schůze.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 18.5.2010 doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení. V insolvenčním návrhu dlužník uvedl seznam svých závazků vůči nezajištěným věřitelům, jež celkově přesahují částku 440 tis. Kč. Soud v daném případě zjistil, že plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, a dlužník nedoložil dohodu s věřiteli o nižším plnění. Z insolvenčního návrhu totiž vyplývá, že dlužník nemá žádný příjem z pracovního poměru, nepobírá ani podporu v nezaměstnanosti či sociální dávky.

Z insolvenčního návrhu soud zjistil, že dlužník je v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť má splatné závazky vůči vícerým věřitelům, a sám uvedl, že je není schopen plnit. Z uvedených důvodů soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka a v souladu s § 395 odst. 1 písm. b) IZ zamítl návrh na povolení oddlužení a dle § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem, který bude projednáván jako nepatrný podle § 314 odst. 1 písm. a) IZ. Na základě opatření dle § 25 odst. 1 IZ ustanovil insolvenčního správce.

Toto usnesení Krajského soudu v Plzni napadl dlužník co do bodu II. výroku včasným odvoláním, v němž požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení v uvedeném rozsahu zrušil a návrhu na povolení oddlužení vyhověl, popř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tomuto soudu vytýkal, že svůj závěr o nesplnění podmínky přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ dostatečně neodůvodnil, když pouze odkázal na absenci jakýchkoli příjmů dlužníka, aniž se zabýval všemi přílohami návrhu, zejména doklady o dlužníkových příjmech za posledních 5 let a ručitelským prohlášením dlužníkovy matky Pavly Vacíkové ze dne 26.4.2010. Z těchto listin plyne, že vesměs po celou dobu předcházejících 5 let byl dlužník zaměstnán, pobíral příjmy a prováděl z nich dílčí splátky jednotlivých závazků. Proto i když je dlužník v současné chvíli nezaměstnaný a bez podpory v nezaměstnanosti či sociálních dávek, může se tato situace opět změnit. Absentující příjmy dlužníka přitom měly být řešeny právě ručitelským prohlášením jeho matky, která se v něm zavázala, že uspokojí dlužníkovy závazky vyplývající z jeho povinnosti uhradit věřitelům v rámci oddlužení zákonem stanovené minimum po dobu 60 měsíců, a to v době, kdy by dlužník neměl sám žádné příjmy. V takovém období se dlužník právě nachází. Z obsahu tohoto ručitelského prohlášení je zřejmé, že za zákonem stanovené minimum lze považovat uspokojení věřitelů (kteří nesouhlasili s nižším plněním) v rozsahu 30% do 5 let. Ručitelka navíc prohlásila, že s ohledem na své majetkové poměry je schopna přijatému ručitelskému závazku dostát. Jestliže se soud ani s tímto ručitelským prohlášením nevypořádal, nemůže jeho rozhodnutí obstát. Podle dlužníka uvedené okolnosti neumožňují závěr, že minimální zákonnou míru uspokojení nezajištěných věřitelů při oddlužení předpokládat nelze.

Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Dle § 398 IZ lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.

Dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Soudní judikatura dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele), a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání, ledaže jsou dány mimořádné okolnosti popsané v usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21.4.2009, za nichž neuhrazený dluh z předchozího dlužníkova podnikání není opodstatněné za překážku bránící jeho vstupu do oddlužení považovat. Zjištění o absenci věcné legitimace dlužníka vede k odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ.

Jak plyne z § 389 odst. 1 IZ, o řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku oddlužením (o povolení oddlužení dle § 397 odst. 1 IZ) lze rozhodnout jedině na základě jeho návrhu na povolení oddlužení, a to návrhu, který byl dle § 390 odst. 1 IZ podán včas a zákonem stanovenou formou (na předepsaném formuláři-§ 391 odst. 3 IZ), a který je opatřen všemi předepsanými náležitostmi: obsahovými náležitostmi stanovenými v § 391 odst. 1 a § 392 odst. 3 a 4 IZ i přílohami předepsanými v § 392 odst. 1 a 2 IZ, jež všechny dále rozvádí vyhláška č. 311/2007 Sb. Mezi povinné přílohy návrhu na oddlužení patří i seznamy majetku a závazků dlužníka zpracované podle § 104 odst. 2 až 4 IZ, které jsou též povinnou přílohou návrhu insolvenčního, při podání návrhu na oddlužení však musí dlužník dle § 392 odst. 2 IZ v seznamu majetku uvést navíc u každé položky tohoto seznamu i údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad jeho obvyklé ceny ke dni pořízení seznamu, který musí být v případě nemovitosti a každého majetku, který slouží k zajištění, podložen znaleckým oceněním.

Nesplnění požadavků kladených zákonem na formu, obsah a přílohy návrhu na povolení oddlužení brání jeho věcnému projednání, a proto nejsou-li takové nedostatky dlužníkem odstraněny ani přes výzvu soudu dle § 393 odst. 1 a 2 IZ, musí být takový návrh odmítnut (§ 393 odst. 3 IZ).

Věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 odst. 1 IZ), tedy jak zamítnutí návrhu, tak i rozhodnutí, jímž soud takový návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení nedostál. Závěr o tom, že oddlužení je dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ nepřípustné, neboť při něm nelze předpokládat minimální třicetiprocentní uspokojení pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů (z nichž žádný s nižším plněním nesouhlasil), odůvodnil soud pouze tím, že dlužník nepobírá mzdu (není v pracovním poměru) ani nemá jiné příjmy. Závěr o nedosažitelnosti minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů při oddlužení však může být založen jen na zjištění, že takové plnění nelze předpokládat ani v případě oddlužení splátkovým kalendářem, ani v případě oddlužení provedeného zpeněžením majetkové podstaty. V tom směru není podstatné, jaký způsob oddlužení navrhl dlužník, neboť o něm rozhodují na schůzi svým hlasováním nezajištění věřitelé, popř. insolvenční soud (§ 402 odst. 3 a 5 IZ). Do té doby je třeba zkoumat předpoklad potřebné minimální ekonomické nabídky dlužníka z hlediska obou možných způsobů oddlužení. To však soud prvního stupně neučinil, když v napadeném usnesení svůj závěr o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ zjevně vztáhl jen k navrženému splátkovému kalendáři, a k předpokladu naplnění této podmínky při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty žádné skutkové a právní závěry nevyslovil.

Pro popsané nedostatky odůvodnění je napadené usnesení nepřezkoumatelné, a jako takové musí být dle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušeno.

Nadto však ze spisu plyne, že pro jakékoli věcné rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení (pro jeho zamítnutí nebo pro povolení oddlužení) nejsou v daném případě splněny procesní podmínky, neboť tento návrh vykazuje vady, k jejichž odstranění zatím dlužník nebyl soudem prvního stupně vyzván, ač se tak stát mělo. Seznamy majetku a závazků, jež dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení podanému spolu s insolvenčním návrhem dne 18.5.2010 připojil, totiž nejsou opatřeny předepsanými náležitostmi, když zejména postrádají prohlášení o jejich správnosti a úplnosti, věřitelé nejsou označeni způsobem uvedeným v § 103 odst. 1 IZ a příslušenství pohledávek, včetně nákladů řízení, nejsou vyčíslena. K odstranění těchto nedostatků návrhu však soud dlužníka nevyzval. Nutno zdůraznit, že ke splnění povinnosti předložit předepsané seznamy neslouží údaje o majetku a závazcích obsažené v kolonkách 12-17 formuláře návrhu na povolení oddlužení-jejich vyplněním dlužník naplňuje jen obsahové požadavky tohoto návrhu. Proto formulář v předmětných kolonkách splnění shora popsaných speciálních náležitostí, jež příslušejí seznamům, nepředepisuje, a údaje vyplněné zde dlužnicí náležitosti seznamů také nemají.

Při absenci řádných seznamů majetku a závazků, pro něž zůstává návrh na oddlužení neprojednatelný (a pro něž byl ovšem neprojednatelný i návrh insolvenční), tedy soud prvního stupně ony závěry o majetkových poměrech dlužníka, jež odůvodnění napadeného usnesení postrádá, ani činit nemohl (dosud pro ně není k dispozici potřebný skutkový podklad). Současně však nutno konstatovat, že s ohledem na ručitelské prohlášení Pavly Vacíkové, na něž dlužník v odvolání poukazoval, nelze v poměrech dané věci zatím činit definitivní závěr ani ohledně plnění, s nímž by bylo možno počítat pro případ oddlužení formou splátkového kalendáře. K návrhu na povolení oddlužení připojil dlužník ručitelské prohlášení ze dne 26.4.2010 dané jeho matkou Pavlou Vacíkovou, která dlužníkův návrh dle § 392 odst. 3 věty prvé IZ (v kolonce č. 19 formuláře návrhu) jako ručitel za splnění oddlužení předepsaným způsobem spolupodepsala. V prohlášení se jmenovaná zavázala uspokojit závazky dlužníka vyplývající z jeho povinnosti uhradit věřitelům v rámci jeho oddlužení zákonem stanovené minimum po dobu 60 měsíců, a to v době, kdy by dlužník neměl sám žádné příjmy.

Smyslem institutu ručení za splnění oddlužení předvídaného v § 392 odst. 3 IZ je nabídnout pojistku dosažení minimální zákonné míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dlužníka v rámci schváleného způsobu oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) pro případ, že by se v průběhu oddlužení ukázala být dlužníkova vlastní ekonomická nabídka nedostatečnou. Ručení za splnění oddlužení tedy představuje nikoli primární, ale náhradní zdroj plnění pohledávek pojatých do oddlužení. Typicky se tato pojistka uplatní při oddlužení prováděném formou splátkového kalendáře, pokud v jeho průběhu dojde k takové změně příjmových poměrů dlužníka, že sám není schopen podstatnou část splátkového kalendáře splnit, a z toho důvodu je úspěšné dovršení schváleného oddlužení reálně ohroženo (viz § 418 odst. 1 písm. b/ a § 414 a 415 IZ). Takto ostatně je ručitelské prohlášení koncipováno i v posuzovaném případě. Uplatnit se ovšem-jak již vysvětleno-může jen za předpokladu, že je tu vlastní ekonomická nabídka dlužníka (v případě společného oddlužení manželů s majetkem a závazky náležejícími do společného jmění manželů nabídka obou těchto manželů), která je z hlediska § 395 odst. 1 písm. b) IZ dostatečná, a která tedy vstup do oddlužení umožňuje. V případě oddlužení splátkovým kalendářem představují tuto dlužníkovu nabídku jeho postižitelné příjmy (§ 398 odst. 3 IZ), na nichž je plnění tohoto způsobu oddlužení postaveno a z nichž je také určena první splátka (§ 406 odst. 3 IZ).

Jelikož se v daném případě ručitelský závazek připíná k návrhu na povolení oddlužení, v němž dlužník (který není ženatý) tvrdí, že žádných postižitelných příjmů nemá, je ručení za plnění oddlužení splátkovým kalendářem zjevně bezpředmětné, neboť dlužník nenabízí žádné plnění, za nějž by mělo být ručeno. Jakkoli současná absence příjmů dlužníka musí být ručitelce známa, když jeho návrh obsahující tyto informace spolupodepsala, je zřejmé, že hodlá užít svých finančních možností k tomu, aby dlužníku ke splnění oddlužení pomohla. S ohledem na tyto okolnosti věci je tedy namístě s ručitelkou vyjasnit, zda jejím úmyslem je vskutku nabídnout ručení za plnění splátkového kalendáře, které při absenci příjmů dlužníka (pokud tato jeho situace nedoznala změny) postrádá významu, anebo zda nehodlá (či snad dokonce ve skutečnosti neměla na mysli) nabídnout jinou formu pomoci dlužníku, která je za dané situace relevantní, a to přistoupení k závazkům dlužníka (spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 větě první IZ). Stejně tak není vyloučena možnost, aby třetí osoba nabídla jako zdroj příjmů dlužníka např. peněžitý důchod, který se mu zaváže po dobu oddlužení poskytovat.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval dle § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadený výrok o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, včetně akcesorických výroků o prohlášení konkursu a o tom, že bude projednáván jako konkurs nepatrný, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 15. září 2010

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová