3 VSPH 719/2010-A-16
KSPL 27 INS 5412/2010 3 VSPH 719/2010-A-16

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem 356 01 Rovná 2, okr. Sokolov, identifikační číslo 73468240, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5412/2010-A-5 ze dne 21. července 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5412/2010-A-5 ze dne 21. července 2010 se v bodech II., IV. a V. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 27 INS 5412/2010-A-5 ze dne 21.7.2010 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek Petra anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení, v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Viktora Švantnera, v bodě IV. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs, v bodě V. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodě VI. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Současně vyzval věřitele, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky podáním učiněném na předepsaném formuláři, aby neprodleně sdělili insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkově majetku, a poučil je o následcích nesplnění těchto povinností, a osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby již plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod VII. až IX. výroku). V bodě X. a XI. výroku soud nařídil na den 16.9.2010, 9,15 hodin, přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, jež se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání, a stanovil předmět jednání této schůze.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 19.5.2010 doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu soud zjistil, že dlužník je dle § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) v úpadku, neboť má vůči vícerým věřitelům závazky po lhůtě splatnosti, a sám uvedl, že je není schopen plnit. Proto soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Při posuzování návrhu na povolení oddlužení vycházel z toho, že podle § 389 odst. 1 IZ jen dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek či hrozící úpadek řešil oddlužením. Z dlužníkem předloženého výpisu z živnostenského rejstříku Městského úřadu Sokolov ze dne 17.2.2010 je patrné, že dlužník je od roku 2004 podnikatelem, a tudíž není osobou oprávněnou k podání návrhu na oddlužení. Proto soud tento jeho návrh dle § 390 odst. 3 IZ odmítl, a současně dle § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem, který bude projednáván jako nepatrný podle § 314 odst. 1 písm. a) IZ. Na základě opatření dle § 25 odst. 1 IZ ustanovil insolvenčního správce.

Toto usnesení Krajského soudu v Plzni napadl dlužník včasným odvoláním. K závěru soudu prvního stupně, že je od roku 2004 podnikatelem, namítal, že od vydání živnostenského listu nepodnikal, živnostenský list mu byl zastaven a po dvou letech zase obnoven, o čemž ale nevěděl. Nikdy tedy nepodnikal, a proto žádá, aby ho soud bral pouze jako fyzickou osobu. Podnikat začal teprve až když podal návrh na oddlužení. K odvolání dlužník připojil svůj výpis ze živnostenského rejstříku z 28.7.2010 a listinu, v níž vůči Finančnímu úřadu v Sokolově prohlašuje, že od vydání živnostenských listů dne 23.9.2004, 7.4.2005 a 1.1.2009 neměl žádné příjmy ani výdaje z podnikatelské činnosti ani ostatní příjmy podléhající dani.

Protože je z odvolání dlužníka zřejmé, že jím brojí pouze proti rozhodnutí o odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení pod bodem II. výroku napadeného usnesení, s nímž je spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu na jeho majetek a o jeho projednávání v režimu nepatrného konkursu pod body IV. a V. výroku, Vrchní soud v Praze v tomto rozsahu napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející přezkoumal a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Soudní judikatura dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele), a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008 či usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008-B ze dne 24.7.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 s tím, že definoval možné mimořádné okolnosti, za nichž by nebylo opodstatněné považovat neuhrazený dluh z předchozího dlužníkova podnikání za překážku bránící jeho vstupu do oddlužení.

Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě-jestliže jsou k dispozici-se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ (k tomu viz např. závěry výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008-B ze dne 24.7.2008).

Jak plyne z § 389 odst. 1 IZ, o řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku oddlužením (o povolení oddlužení dle § 397 odst. 1 IZ) lze rozhodnout jedině na základě jeho návrhu na povolení oddlužení, a to návrhu, který byl dle § 390 odst. 1 IZ podán včas a zákonem stanovenou formou (na předepsaném formuláři-§ 391 odst. 3 IZ), a který je opatřen všemi předepsanými náležitostmi: obsahovými náležitostmi stanovenými v § 391 odst. 1 a § 392 odst. 3 a 4 IZ i přílohami předepsanými v § 392 odst. 1 a 2 IZ, jež všechny dále rozvádí vyhláška č. 311/2007 Sb. Mezi povinné přílohy návrhu na oddlužení patří i seznamy majetku a závazků dlužníka zpracované podle § 104 odst. 2 až 4 IZ, které jsou též povinnou přílohou návrhu insolvenčního. Při podání návrhu na oddlužení však musí dlužník dle § 392 odst. 2 IZ v seznamu majetku uvést navíc u každé položky tohoto seznamu i údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad jeho obvyklé ceny ke dni pořízení seznamu, který musí být v případě nemovitosti a každého majetku, který slouží k zajištění, podložen znaleckým oceněním.

Nesplnění požadavků kladených zákonem na formu, obsah a přílohy návrhu na povolení oddlužení brání jeho věcnému projednání, a proto nejsou-li takové nedostatky dlužníkem odstraněny ani přes výzvu soudu dle § 393 odst. 1 a 2 IZ, musí být takový návrh odmítnut (§ 393 odst. 3 IZ).

Teprve je-li včasný návrh na povolení oddlužení řádný, a dlužník je k němu dle § 389 odst. 1 IZ legitimován, posuzuje insolvenční soud věcné podmínky oddlužení vymezené v § 395 IZ, za nichž lze dlužníku tento způsob řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku-bude-li zjištěn-umožnit (oddlužení dle § 397 odst. 1 IZ povolit).

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 odst. 1 IZ), tedy jak zamítnutí návrhu, tak i rozhodnutí, jímž soud takový návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení nedostál. Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že v dlužníkově případě měl soud za nesplněné subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ, neboť shledal, že dlužník je od roku 2004 podnikatelem. Nenabídl však prakticky žádná skutková zjištění a jejich právní hodnocení, na nichž mohl takový závěr založit. V tom směru poukázal toliko na výpis ze živnostenského rejstříku, přičemž ani neuvedl, jaké skutečnosti se z něj ohledně osoby dlužníka podávají. Sama okolnost, že dlužník je evidován ve živnostenském rejstříku, nemůže vést bez dalšího k závěru, že na něj lze nahlížet jako na podnikatele dle § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, tedy jako na osobu, která na základě živnostenského oprávnění je k podnikání oprávněna (provozování živnosti nebylo přerušeno nebo pozastaveno nebo soudem zakázáno) a také tuto podnikatelskou činnost definovanou v § 2 odst. 1 obchodního zákoníku provádí. Pro popsané nedostatky odůvodnění je napadené usnesení nepřezkoumatelné, a jako takové musí být dle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušeno.

Pro úplnost budiž řečeno, že s ohledem na skutkový podklad, který zkoumání dlužníkovy legitimace k podání návrhu na oddlužení vyžaduje, nelze činit závěr o subjektivní přípustnosti oddlužení dříve, než je návrh na povolení oddlužení právně perfektní. Tyto procesní podmínky však v daném případě splněny nejsou. Dlužník totiž k návrhu na povolení oddlužení podanému spolu s insolvenčním návrhem dne 19.5.2010 nepřipojil (vedle předloženého seznamu zaměstnanců) také předepsané seznamy majetku a závazků, které jsou dle § 392 odst. 1 písm. a) IZ povinnou přílohou tohoto návrhu, a insolvenční soud ho k odstranění tohoto nedostatku nevyzval. Nutno zdůraznit, že ke splnění povinnosti předložit tyto seznamy neslouží údaje o majetku a závazcích obsažené v kolonkách 12-17 formuláře návrhu na povolení oddlužení-jejich vyplněním dlužník naplňuje jen obsahové požadavky tohoto návrhu. Proto formulář v předmětných kolonkách splnění shora popsaných speciálních náležitostí, jež příslušejí seznamům, nepředepisuje, a údaje vyplněné zde dlužníkem náležitosti seznamů také nemají.

S ohledem na dlužníkovu odvolací argumentaci považoval odvolací soud pro potřeby dalšího řízení za nutné zdůraznit, že podstatou podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ je vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně (s výjimkou okolností popsaných Nejvyšším soudem ve výše zmíněném usnesení sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21.4.2009) není určen k vypořádání podnikatelských závazků. K tomu Vrchní soud v Praze (kupř. v usnesení sp.zn. KSUL 43 INS 286/2008, 1 VSPH 236/2008-A ze dne 15.8.2008) vysvětlil, že činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a tomu odpovídá i úprava obchodních závazkových vztahů, jež vychází z toho, že obchodník nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat. Tato specifika podnikatelské činnosti se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení (viz podmínka pro povolení a schválení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ, jež je předpokladem i pro zavržení oddlužení osvobozením od zbytku dluhů).

Veden těmito názory Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A ze dne 11.5.2010 vyslovil přesvědčení, že dlužníkovi nelze odpírat oddlužení jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků nepocházejících z podnikání (a ve snaze zajistit si další příjmy pro plnění splátkového kalendáře-srovnej § 412 odst. 1 písm. a/ IZ) bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost.

Pro posuzovaný případ z toho plyne, že pokud dlužník vskutku-jak tvrdil v návrhu-začal vedle svého zaměstnání také fakticky podnikat, aby tak získal další prostředky ke splácení dluhů, a pokud bude zjištěno, že žádné dluhy z podnikání nemá (nebo jen takové, které ve smyslu výše uvedených judikatorních závěrů překážku oddlužení nepředstavují), není důvodu pro takovéto podnikání pokládat jeho oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ za nepřípustné. Pro posouzení předpokladu minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ by ovšem bylo možno zohlednit přínos z dlužníkova podnikání jen co reálných doložených pravidelných výdělků, jichž při tomto podnikání dosahuje, a jež v případě splátkového kalendáře musejí být pro jeho plnění také použity. Jelikož ale manželka dlužníka vyslovila v jeho návrhu dle § 392 odst. 3 IZ s oddlužením souhlas, pak v případě, že trvá v nezměněném rozsahu jejich společné jmění manželů, do nějž náleží i některé závazky (jejich společné závazky), je pro naplnění přípustnosti oddlužení z hlediska § 395 odst. 1 písm. b) IZ rozhodná společná ekonomická nabídka obou těchto manželů, a tedy je nutno zkoumat i příjmy dlužníkovy manželky. K této problematice se Vrchní soud v Praze již opakovaně vyslovil, viz např. závěry jeho usnesení sp.zn. KSPL 54 INS 4966/2009, 1 VSPH 669/2009-A ze dne 15.12.2009 či usnesení sp.zn. 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24.8.2010.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval dle § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadený výrok o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, včetně akcesorických výroků o prohlášení konkursu a o tom, že bude projednáván jako konkurs nepatrný, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 15. září 2010

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová