3 VSPH 716/2015-A-158
KSPH 35 INS 29389/2012 3 VSPH 716/2015-A-158

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Centrum Dolní Břežany, s.r.o., IČO 27251110, se sídlem Dolní Břežany, 5. května 78, zast. Dr. Michaelou Jorgensen, advokátkou se sídlem Praha 1, Klimentská 1652/36, zahájené k návrhu věřitelů: a) N.L. service, s.r.o., IČO 28713061, se sídlem Litvínov, Hamerská 173, zast. Mgr. Veronikou Beerovou, advokátkou se sídlem Litvínov, Masarykovo nám. 292, b) Česká spořitelna, a.s., IČO 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, zast. Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 8, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-130 ze dne 18. března 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-130 ze dne 18. března 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) zamítl návrh, aby dlužník předložil prozatímnímu věřitelskému výboru informace a dokumenty specifikované v zápisu z jednání prozatímního věřitelského výboru č. 1 ze dne 4.2.2015, v bodě 2.3 (bod I. výroku), ustanovil dlužníkovi předběžného správce Mgr. Emila Fischera se sídlem v Praze 4, Podolská 90/5 (předběžný správce-bod II. výroku), předběžnému správci uložil, aby provedl opatření ke zjištění dlužníkova majetku a k jeho zajištění, jakož i k přezkoumání dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního předpisu (bod III. výroku), vyslovil, že dlužník je nadále oprávněn nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce (bod IV. výroku), osobám majícím závazky vůči dlužníkovi nařídil, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci (bod V. výroku), uložil předběžnému správci, aby ve lhůtě 14 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí podal soudu písemnou zprávu o jím přijatých opatřeních nezbytných k zjištění a zajištění dlužníkova majetku (bod VI. výroku), vyslovil, že toto předběžné opatření zanikne právní mocí rozhodnutí o návrhu navrhujícího věřitele o úpadku (body VII. a IX. výroku) a navrhovateli uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč (bod VIII. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno vyhláškou z 26.11.2012, a že dne 26.11.2014 zaslal věřitel č. 4 Česká spořitelna, a.s. se sídlem v Praze 4 (dále též jen ČS) návrh na jmenování prozatímního věřitelského výboru podle § 58 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), jehož ustanovil usnesením z 5.12.2014, resp. 23.1.2015; jeho členem je i tento věřitel. Ten pak dne 10.3.2015 navrhl vydání předběžného opatření, jímž by soud ustanovil do funkce předběžného správce ke zjištění a k zajištění majetku dlužníka. Dle vyjádření ČS dlužník odmítá předložit prozatímnímu věřitelskému výboru dokumenty a sdělit informace, kdy dle názoru dlužníka má tuto pravomoc pouze případný předběžný insolvenční správce. Dlužník tedy odmítá poskytovat prozatímnímu věřitelskému výboru součinnost dle insolvenčního zákona. ČS rovněž uvedla, že dlužník s věřiteli dlouhodobě nekomunikuje a snaží se také vymanit z kontroly soudem ustanoveného prozatímního věřitelského výboru. Proto současně navrhl, aby soud v rámci své dohlédací činnosti uložil dlužníkovi předložit prozatímnímu věřitelského výboru informace a dokumenty specifikované v zápisu z jednání prozatímního věřitelského výboru č. 1 ze dne 4.2.2015, v bodě 2.3.

Cituje § 111 odst. 1 a § 112 odst. 1 až 3 IZ insolvenční soud konstatoval, že nad omezení dispozičních práv podle § 111 IZ může soud i bez návrhu omezit dlužníka podle § 113 odst. 1 IZ, jež rovněž ocitoval, a dospěl k závěru, že je namístě v řízení ustanovit předběžného insolvenčního správce, a to zejména s přihlédnutím k rozsahu majetkové podstaty, která, jak vyplývá ze samotného vyjádření dlužníka, činila k datu 31.10.2014 hodnotu vyčíslenou částkou 527.649.162,48 Kč. Aktuální závazky pak představují částku 662.803.950,46 Kč. Ustanovením předběžného insolvenčního správce tak bude eliminováno eventuální nebezpečí snižování hodnoty majetku dlužníka či vzniku škod ve vztahu k pohledávkám insolvenčních věřitelů dlužníka.

Insolvenční soud uzavřel, že nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že v řízení nebylo zatím žádným z předložených důkazů osvědčeno, že by se dlužník snažil zmenšovat majetkovou podstatu nezákonným způsobem, jak uvádí ČS. Pokud jde o odmítání součinnosti dlužníka s ustanoveným prozatímním věřitelským výborem, je třeba naopak zdůraznit, že proti jmenování člena prozatímního věřitelského výboru není odvolání přípustné, proto prozatímní věřitelský výbor ve složení ke dni rozhodnutí ze dne 23.1.2015 má právo do doby rozhodnutí o odvolání odvolacím soudem, případně do doby zvolení řádného věřitelského výboru, vykonávat svou funkci ve složení, v němž uvedl jednotlivé jeho členy.

Z uvedených důvodů insolvenční soud dospěl k závěru, že je na místě ustanovit předběžného insolvenčního správce, jímž byl opatřením předsedkyně insolvenčního soudu ze dne 17.3.2015 určen Mgr. Emil Fischer, IČO: 71391509 se sídlem Podolská 90/5, Praha 4.

Dále insolvenční soud uvedl, jaké činnosti předběžný správce vykonává, a že následně posoudil návrh na vydání usnesení v rámci své dohlédací činnosti, aby dlužník předložil prozatímnímu věřitelskému výboru informace a dokumenty specifikované v zápisu z jednání prozatímního věřitelského výboru č. 1 ze dne 4.2.2015, v bodě 2.3. Insolvenční soud dospěl k názoru, že tento úkon by byl vzhledem ke jmenování předběžného insolvenčního správce dlužníka, který má za úkol zjistit a zajistit majetkovou podstatu dlužníka a kterému má dlužník požadované dokumenty poskytnout, nadbytečný a daný návrh tak zamítl.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním proti jeho bodům II. až IX. výroku a navrhl, aby je odvolací soud zrušil, event. zrušil body III. až VII. a IX. Výroku, dospěje-li k závěru, že ustanovení předběžného správce je nutné s tím, že se odvolává z funkce předběžného správce Mgr. Emil Fischer pro podjatost, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a jeho závěry spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), nadto napadené usnesení není řádně odůvodněno, což je činí nepřezkoumatelným (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Zdůraznil, že pro vydání napadeného usnesení nebyly splněny základní zákonné podmínky, neboť v řízení nebyly alespoň osvědčeny rozhodné skutečnosti odůvodňující jeho nařízení ve smyslu § 74 a násl. o.s.ř., přičemž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 1247/2014-A-70. Namítl, že ČS ve svém návrhu nikterak nedokládala, že by disponoval majetkem v řádech stovek miliónů Kč, že s věřiteli dlouhodobě nekomunikuje a nyní se zcela konzistentně se svým dosavadním postojem snaží vymanit z kontroly ze strany soudem ustanoveného věřitelského výboru, jak tvrdila, což považuje za nedostatečné pro nařízení předběžného opatření ve smyslu § 74 a násl. o.s.ř. Zdůraznil, že sám insolvenční soud zamítl návrh ČS, aby přikázal dlužníkovi dané požadované informace a dokumenty předložit. Odmítl tvrzení ČS, že podle účetnictví snižuje svá aktiva, neboť je třeba přihlédnout k odpisům hmotného majetku, které znamenají uvedený rozdíl a jeví se jako snížení aktiv. Pokračoval, že z napadeného usnesení vůbec neplyne, na základě jakých skutečností insolvenční soud dospěl k závěru o nezbytnosti nařídit předběžné opatření, neboť absentuje jakékoliv zdůvodnění tohoto rozhodnutí. V dispozicích s majetkem je omezen § 111 IZ, přičemž nečiní a ani činit nemůže jakékoliv dispozice nad rámec běžných úkonů spojených s provozováním podniku, nehledě na skutečnost, že veškerý jeho nemovitý majetek je zastaven ve prospěch ČS. Přistoupit k nařízení předběžného opatření podle § 113 IZ lze za předpokladu, že omezení podle § 111 odst. 1 IZ není dostatečné nebo jej dlužník nerespektuje, resp. je-li důvodná obava, že je respektovat nebude; on jej však respektuje, jak bylo uvedeno též na jednání před insolvenčním soudem 17.3.2015, přičemž ani Finanční úřad pro Středočeský kraj po kontrole provedené 17.3.2015 žádná pochybení z jeho strany nezjistil. Provozuje podnik a činí toliko úkony k zachování jeho chodu a předcházení hrozícím škodám, aniž by nějak měnil rozsah majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, přičemž ani insolvenční soud nemá podle odůvodnění za prokázané, že by ke snižování hodnoty majetkové podstaty docházelo. Namítl též, že k nařízení předběžného opatření podle § 113 IZ má soud přistoupit po pečlivé úvaze, když nepostačí omezení spojená s účinky zahájení insolvenčního řízení, a nebude zpravidla možné vydat takové předběžné opatření bez slyšení dlužníka, popř. dalšího dokazování, a že v odůvodnění rozhodnutí, jímž soud nařídil předběžné opatření podle § 113 IZ by měl soud uvést které skutečnosti, jež odůvodňují závěr, že je nutné uložit dlužníku některá z omezení podle odstavce prvého, má za prokázány, popř. osvědčeny a na základě jakých důkazů, jaká konkrétní omezení uložil a z jakých důvodů a proč je toho třeba k ochraně věřitelů (odkázal na závěry Vrchního soudu v Praze vyslovené v rozhodnutích č.j. 1 VSPH 967/2011-A-59, KSPH 37 INS 1718/2011, 1 VSPH 967/2011-A-59 a 3 VSPH 653/2012-A-150).

Podotkl, že rozhodnutí o předběžném opatření musí být náležitě odůvodněno ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř., avšak v průběhu insolvenčního řízení se konalo jediné jednání ve věci, jež se zaměřilo na splnění podmínek pro prohlášení úpadku, proto považuje nařízení předběžného opatření za značně překvapivé. Zejména, pokud insolvenční soud konstatoval, že v řízení zatím nebylo žádným z předložených důkazů osvědčeno, že by se dlužník snažil zmenšovat majetkovou podstatu nezákonným způsobem. Odmítl, že by důvodem pro ustanovení předběžného správce bylo tvrzení ČS v návrhu na předběžné opatření, že má signály o dlužníkově nakládání s majetkem v rozporu se zákazem podle § 111 IZ, a že ČS požaduje informace prostřednictvím prozatímního věřitelského výboru či předběžného správce s cílem poškodit jej nebo minimálně zvýhodnit. Závěrem namítl podjatost ustanoveného předběžného správce s odůvodněním, že do května 2012 působil v advokátní kanceláři White&Case, v níž působí i zástupce ČS Mgr. Tomola, jenž se ve věci aktivně angažuje a za ČS je členem prozatímního věřitelského výboru. Uvedený zástupce a předběžný správce byly po dobu cca jednoho roku kolegy, takže předběžný správce má vztah k ČS, jež se takto může dostat k informacím, které ji odmítl vydat a v důsledku toho by mohl být poškozen v řádu desítek miliónů korun.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení (§ 212, § 212a občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř.

Podle ustanovení § 82 odst. 1 IZ předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu.

Podle § 112 odst. 1 IZ ustanoví insolvenční soud předběžným opatřením předběžného správce i bez návrhu, jestliže nařídil předběžné opatření, kterým omezil dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou v širším rozsahu, než je uvedeno v § 111.

Podle ustanovení § 113 odst. 1 IZ je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, insolvenční soud může i bez návrhu nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Současně ustanoví předběžného správce, pokud tak neučinil dříve.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.6.2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.2.2010 sp. zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Je totiž právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Podle § 167 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením (odst. 1 věta prvá) a není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku (odst. 2).

Podle § 169 odst. 2 o.s.ř. nemusí vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat ani usnesení, jímž bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

V dané věci insolvenční soud vydal k návrhu ČS usnesení o předběžném opatření podle § 113 odst. 1 IZ, omezující dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou v širším rozsahu než je uvedeno v § 111 IZ a současně s tím, jak pro tento případ ukládá § 112 odst. 1 IZ, ustanovil dlužníku předběžného správce, jehož souhlasem podmínil jakékoliv nakládání s majetkem náležejícím do majetkové podstaty, aby jím zabránil dlužníkovi ve změnách v rozsahu majetkové podstaty nad rámec běžného hospodaření. Takové předběžné opatření je soud oprávněn vydat i bez návrhu, jsou-li splněny podmínky vyjádřené v ustanovení § 113 odst. 1 IZ. Slova zákona insolvenční soud může i bez návrhu nařídit , užitá v citovaném ustanovení, jsou v soudní praxi vykládána tak, že k rozhodnutí, které není podmíněno návrhem účastníka řízení, soud přistoupí-ve smyslu je povinen tak učinit-jestliže je naplněna hypotéza právní normy. Jinak řečeno, jestliže insolvenční soud v řízení zjistí, že dlužník, který je osobou s dispozičním oprávněním, nakládá s majetkem náležejícím do majetkové podstaty tak, že tím poškozuje oprávněné zájmy věřitelů, pak je povinen přijmout opatření, jež takovému jednání dlužníka zabrání. Tím může typicky být zákaz nenakládat s určitými věcmi nebo právy, anebo zákonem výslovně předjímaná možnost podmínit dlužníkovo nakládání s majetkovou podstatou nebo její částí souhlasem předběžného správce. Bez zřetele k tomu, jakými skutečnostmi je odůvodňován návrh na vydání předběžného opatření podle § 113 IZ, či bez zřetele k tomu, zda je takový návrh vůbec podán, je úkolem insolvenčního soudu zasáhnout ve prospěch ochrany oprávněných zájmů věřitelů předběžným opatřením, jestliže je třeba dlužníka omezit v jeho dispozičních oprávněních. K takovému zásahu soud přistoupí po pečlivé úvaze tehdy, když nepostačí omezení spojená s účinky, jež vyvolává zahájení insolvenčního řízení (a ve stejném rozsahu rozhodnutí o úpadku), v jejichž důsledku je dlužníku umožněno jen tzv. běžné nakládání s majetkovou podstatou (v závislosti na tom, zda řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele nebo insolvenčním návrhem dlužníka). Rozhodnutí soudu ale nemůže být závislé jen na osvědčení skutečností rozhodných pro uložení konkrétního předběžného opatření, jež je jinak vydáváno na riziko navrhovatele (§ 77a o.s.ř.) a bezodkladně, případně v krátkých lhůtách (§ 75c odst. 2 o.s.ř.). Jelikož jde o omezení dispozičních oprávnění dlužníka, která jsou mu podle zákona zásadně zachována s výjimkou prohlášení konkursu, nebude zpravidla možné, aby soud vydal předběžné opatření podle § 113 IZ bez slyšení dlužníka, popřípadě bez dokazování. Pak je z povahy věci, že rozhodnutí, kterým insolvenční soud významně zasáhne do oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a jež je ve svých důsledcích pravidelně spojeno s omezením vlastnického práva, musí být také náležitě odůvodněno tak, jak stanoví § 157 odst. 2 o.s.ř., jehož úprava se přiměřeně užije i na odůvodnění napadeného usnesení.

Odvolací soud se ztotožnil s námitkami dlužníka vznesenými v odvolání a konstatuje, že z napadeného usnesení není vůbec zřejmé, na základě jakých zjištění, jež by osvědčovaly potřebu nařídit předběžné opatření nad rámec § 111 IZ postupem podle § 112 a § 113 IZ, soud vycházel. Jediným důvodem k tomuto rozhodnutí je závěr insolvenčního soudu, že rozsah majetkové podstaty dlužníka k datu 31.10.2014 činil 527.649.162,48 Kč a že jeho aktuální závazky představují částku 662.803.950,46 Kč, což odvolací soud považuje za zcela nedostatečné pro závěr o potřebě nařízení předběžného opatření a ustanovení předběžného správce. To vše za situace, kdy sám insolvenční soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo zatím žádným z předložených důkazů osvědčeno, že by se dlužník snažil zmenšovat majetkovou podstatu nezákonným způsobem, jak uvádí ČS. Základním požadavkem pro nařízení předběžného opatření podle § 112 a § 113 IZ je zabránit dlužníkovi nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, jenž do ní může náležet, aby v důsledku takového jednání dlužníka nedošlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli nezanedbatelné zmenšení. Je tedy namístě závěr, že insolvenční soud ve svém rozhodnutí tyto důvody pro nařízení předběžného opatření a ustanovení předběžného správce neshledal, naopak dospěl k závěru opačnému. Již z toho je zřejmé, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné (§ 157 ods.t 2 o.s.ř.) a jeho samotné odůvodnění je v rozporu s jeho výrokem. Pokud pak důvodem pro ustanovení předběžného správce je podle návrhu ČS na ustanovení předběžného správce a vydání usnesení v dohlédací činnosti (z 10.3.2015, čl. IV., dok. č. A-121) skutečnost, že dlužník zcela nepokrytě odmítá poskytnout součinnost PVV při vykonávání jeho funkce dle zákona a zpochybňuje pravomoci

PVV ustanoveného účinným rozhodnutím insolvenčního soudu , odmítá jakoukoli součinnost a požadavky na zcela základní informace o svém majetku a hospodářské situaci prezentuje jako zbytečnou administrativní zátěž, a disponuje majetkem v řádech stovek miliónů korun českých, s věřiteli dlouhodobě nekomunikuje a nyní se zcela konzistentně se svým dosavadním postojem snaží vymanit z kontroly ze strany ustanoveného věřitelského orgánu, je rovněž napadené rozhodnutí v rozporu s jeho závěry a bodem I. výroku, v němž insolvenční soud odmítl uložit dlužníku předložit prozatímnímu věřitelskému výboru dokumenty požadované ČS.

Insolvenční soud však nepřistoupil ani ke slyšení dlužníka při rozhodování o návrhu ČS na nařízení předběžného opatření a ustanovení předběžného správce a podrobněji se jím nezabýval a jakákoliv zjištění k nim nečinil. To se podává z obsahu protokolu o jednání před insolvenčním soudem konaném dne 17.3.2015, jež nebylo nařízeno k projednání návrhu ČS na ustanovení předběžného správce, nýbrž k projednání věci samotné (událost č. A-129), neboť v něm je toliko uvedeno vyjádření dlužníka, že pokud jde o návrh ČS na uložení předběžného opatření a opatření předběžného insolvenčního správce, s tímto dlužník nesouhlasí, snaží se předcházet škodám svými vyjádřeními a návrhy a svými kroky k odvrácení úpadku, aby developerský projekt mohl dále fungovat. ČS svým jednáním blokuje prodeje bytu a tím způsobuje škodu. Je tedy zřejmé, že při svém rozhodování vyšel jen z návrhu na ustanovení předběžného správce podaného ČS bez dalšího.

Je tak zřejmé, že napadené usnesení neobsahuje dostatek důvodů a trpí nepřezkoumatelností (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 2 písm. f/ o.s.ř.).

V Praze dne 7. července 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná