3 VSPH 699/2013-A-26
MSPH 78 INS 31007/2012 3 VSPH 699/2013-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka KOVL spol. s r.o., IČO 63488230, se sídlem v Praze 4, Choceradská 3042/20, zahájeném na návrh věřitelky Dany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Petrově nad Desnou 85, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2012, č.j. MSPH 78 INS 31007/2012-A-5, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2012, č.j. MSPH 78 INS 31007/2012-A-5, s e p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.12.2012, č.j. MSPH 78 INS 31007/2012-A-5 odmítl insolvenční návrh věřitelky Dany anonymizovano (dále jen navrhovatelka) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatelka se insolvenčním návrhem zřejmě domáhala, aby insolvenční soud s dlužníkem zahájil insolvenční řízení. Dle návrhu měla být navrhovatelka zaměstnancem dlužníka, který jí od července 2012 přestal pravidelně platit mzdu.

Soud cituje ustanovení § 3, 97, 103 odst. 1 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zdůraznil, že v insolvenčním návrhu věřitele musí být kromě obecných náležitostí podání uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Insolvenční návrh proto musí obsahovat vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit.

Insolvenční návrh podle soudu prvního stupně postrádá zákonem vyžadované náležitosti, neboť navrhovatelka v něm jednak neuvedla, čeho se insolvenčním návrhem vůbec domáhá a jednak nedostatečně vylíčila okolnosti, z nichž by vyplýval závěr, že dlužník je v úpadku. U své vlastní pohledávky navrhovatelka neuvedla datum její splatnosti, ohledně dalších věřitelů uvedla jen to, že dlužník nevyplatil mzdu taktéž ostatním zaměstnancům, aniž by je a jejich pohledávky blíže identifikovala. Proto soud prvního stupně insolvenční návrh odmítl s tím, že navrhovatelce nic nebrání v tom, aby po právní moci usnesení podala nový řádný insolvenční návrh obsahující veškeré náležitosti. Výrok o nákladech soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly a ostatní věřitelé nemají s ohledem na výsledek řízení právo na náhradu jeho nákladů.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a rozhodl o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V odvolání doplňuje svůj insolvenčním návrh o bližší údaje ohledně důvodu, výše a splatnosti své přihlášené pohledávky a rovněž označuje dalšího jí známého věřitele dlužníka, který by měl mít za dlužníkem pohledávku vzniklou ze stejného důvodu jako navrhovatelka.

Vrchní soud v Praze, aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Soud prvního stupně správně vycházel z judikatorních závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutích publikovaných pod č. R 88/2010 a R 26/2011 a správně dovodil, že ve věřitelském insolvenčním návrhu musí dle § 103 odst. 2 IZ být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. V případě předlužení jsou to konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá mnohost věřitelů a ze kterých je zřejmé, že souhrn závazků dlužníka převyšuje hodnotu jeho majetku.

Odvolatelka ve svém insolvenčním návrhu uvedla skutečnosti vztahující se pouze k její pohledávce vzniklé z titulu neuhrazené mzdy od jejího zaměstnavatele-dlužníka. Ohledně posouzení splnění podmínek mnohosti věřitelů a platební neschopnosti dlužníka neuvedla žádné skutečnosti; pouze na okraj zmínila, že dlužník rovněž nevyplatil mzdu za měsíc září ostatním (blíže neurčeným) zaměstnancům.

Na základě takovýchto tvrzení nelze přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů, vůči nimž má závazek splatný déle než 30 dnů [§ 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ]. Pak je ovšem pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Navrhovatelka rovněž neuvedla žádná tvrzení, ze kterých by bylo možno dovodit úpadek dlužníka předlužením podle § 3 odst. 3 IZ (tj. údaje o dalších věřitelích, souhrnu závazků a hodnotě majetku dlužníka).

Pro úplnost odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení (jde-li o dlužníka podnikatele) svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [§ 1 písm. a) IZ].

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Jelikož může navrhovatel odstranit vady insolvenčního návrhu, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemůže mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, které navrhovatelka učinila k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008, sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008, uveřejněné pod č. 11/2009 Sb. NS).

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to i v akcesorickém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhovatelčin insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči ní právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, jak je uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 26. srpna 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová