3 VSPH 694/2014-A-13
MSPH 77 INS 1203/2014 3 VSPH 694/2014-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Vacínova 420, Praha 8, IČO 69628220, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 1203/2014-A-8 ze dne 11. března 2014,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 1203/2014-A-8 ze dne 11. března 2014 se m ě n í tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníku neukládá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 77 INS 1203/2014-A-8 ze dne 11.3.2014 uložil dlužníku Tomáši Vylíčilovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně odkázal na § 108 odst. 1 a 2 a § 389 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že zálohu na náklady insolvenčního řízení soud navrhovateli ukládá zaplatit vždy, považuje-li to vzhledem k povaze dané věci za nezbytné ve výši odpovídající jejímu účelu, tj. k zajištění proveditelnosti insolvenčního řízení a úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení.

Dlužník je fyzickou osobou (nezapsanou v obchodním rejstříku) podnikající podle živnostenského zákona, jehož živnostenské oprávnění vzniklo dne 29.8.1999 a bylo přerušeno dne 2.1.2013. Dlužník má tři nezajištěné závazky vzniklé v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a to vůči České správě sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ), Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra (dále jen ZPMV) a Fio bance, které dosahují celkové výše 83.311,-Kč. Na výzvu soudu, aby předložil souhlasy těchto věřitelů s tím, že jejich pohledávky budou v insolvenčním řízení uspokojovány v režimu oddlužení plněním splátkového kalendáře, dlužník sdělil a doložil (A-7), že tyto souhlasy mu nebyly uděleny.

Jelikož dlužník má též dluhy z podnikání a se svým návrhem na povolení oddlužení nedoložil souhlasy dotčených věřitelů, nelze jeho úpadek řešit navrženým oddlužením podle § 389 a násl. IZ, ale jedině konkursem, v němž odměna insolvenčního správce činí nejméně 45 tis. Kč (plus 21% DPH). Podle seznamu majetku dlužník vlastní pouze obvyklé vybavení domácnosti v odhadované hodnotě 3.300,-Kč a finanční hotovost 7.000,-Kč.

Proto soud podle § 108 odst. 1 a 2 IZ uložil dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž výše má sloužit jako test , zda dlužník bude na svém insolvenčním návrhu trvat i za situace, kdy místo jím navrženého oddlužení je jediným možným způsobem řešení jeho úpadku konkurs.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že k doplnění svého insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (A-7) předložil vyjádření věřitelů s pohledávkami z podnikání. ZPMV sdělila, že není oprávněna udělit souhlas, protože by tím údajně porušila příslušná ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., ČSSZ uvedla, že se nemůže konkrétně vyjádřit, když nemá k dispozici všechny rozhodné informace k úpadku dlužníka a k okruhu věřitelů a jejich pohledávek, a že shledá-li soud podmínky pro rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku oddlužením, bude takové rozhodnutí respektovat. Fio banka, a.s. se dosud nevyjádřila.

Dále dlužník argumentoval tím, že z celkové sumy všech jeho závazků ve výši 720.940,34 Kč činí závazky z podnikání pouze 11.56 % (83.311,-Kč). Ve smyslu znění příslušné úpravy IZ účinné do 31.12.2013 by šlo o dluhy z podnikání v zanedbatelné výši. ZPMV sice-kvůli obavě z porušení zákona-souhlas s oddlužením neudělila, nicméně nelze vyloučit, že tak učiní poté, co ustanovený insolvenční správce posoudí majetkovou situaci dlužníka a pohledávky přihlášených věřitelů a po první schůzi věřitelů se ukáže, že pohledávky všech věřitelů dlužník nebude schopen splatit alespoň z části jinak než v oddlužení splátkovým kalendářem. ČSSZ si toho evidentně je vědoma a proto rozhodnutí ponechala soudu, když zatím je předčasné předjímat rozhodnutí věřitelů, pokud ani není jasné, kdo a s jakými pohledávkami se do insolvenčního řízení přihlásí.

Podle dlužníkova názoru soud prvního stupně předčasně posoudil jeho návrhy, aniž mohl domyslet důsledky tohoto rozhodnutí; fakticky se bez dalšího omezil na citaci zákona. Je přitom zřejmé, že v konkursu (a už vůbec ne v nepatrném konkursu) dlužník nebude schopen svým majetkem (v hodnotě 10.300,-Kč) věřitele uspokojit. Zaplacením zálohy (na kterou ovšem nemá finanční prostředky) by byla zjištěna jen úhrada minimální odměny insolvenčního správce, kterou by pak dlužník v případě skončení insolvenčního řízení zrušení konkursu pro nedostatek majetku zaplatil opětovně, jestliže by na základě jeho nového insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení bylo oddlužení schváleno. Jelikož se dlužník obává, že by věřitelé z podnikání proti němu mohli uplatnit nároky z titulu nepodání insolvenčního návrhu, na podaném návrhu trvá a žádá, aby bylo přihlédnuto k okolnostem svědčícím o tom, že svoji úpadkovou situaci (platební neschopnost) není schopen řešit jinak než oddlužením. Konkurs by ho uvrhnul do patové situace, a navíc by nevedl k lepšímu uspokojení věřitelů oproti navrženému oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč (odstavec 2).

Podle § 389 odst. 1 IZ může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne. V takovém případě soud podle § 396 IZ rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Návrh na povolení oddlužení lze podle § 391 odst. 3 IZ podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis (§ 23 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení) a jehož podoba je bezplatně zveřejněna Ministerstvem spravedlnosti na adrese www.insolvencni-zakon.cz. Z hlediska ustanovení § 41 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), jež se tu užije přiměřeně (§ 7 IZ), jde o zvláštní právní úpravu předepsané formy procesního úkonu, která je výjimkou ze zásady, že účastníci mohou provádět své procesní úkony jakoukoliv formou. Formulář návrhu na povolení oddlužení pak ve smyslu § 390 odst. 1 IZ umožňuje, aby byl využit k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím jeho stávající kolonky č. 7 (do 31.12.2013 šlo o kolonku č. 6). Podoba tohoto formuláře totiž byla se současnou novelou vyhlášky č. 311/2007 Sb. (provedenou vyhláškou č. 397/2013 Sb.) s účinností od 1.1.2014 změněna a takto ministerstvem zveřejněna. Obsahové náležitosti návrhu na povolení oddlužení stanoví § 391 IZ (ve spojení s § 23 cit. vyhlášky), jeho povinné přílohy vymezuje § 392 IZ (ve spojení s § 24 cit. vyhlášky).

Nejsou-li nedostatky návrhu na povolení oddlužení co do jeho předepsané formy, obsahu a příloh dlužníkem odstraněny ani přes výzvu soudu dle § 393 odst. 1 a 2 IZ, musí být takový návrh odmítnut (§ 393 odst. 3 IZ). S tím je opět spojeno rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 IZ), stejně jako v případě zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 IZ.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 20.1.2014 byl soudu prvního stupně doručen dlužníkův insolvenční návrh, který spojil se svým návrhem na povolení oddlužení podaným na formuláři, avšak na formuláři v té době již neplatném. Dlužníkův návrh na povolení oddlužení je tak vadný již pro nedostatek předepsané formy; takové podání má zákonem předvídané účinky (ke dni, kdy bylo vůči soudu učiněno) jen za předpokladu, že bylo této své vadnosti zbaveno. K odstranění tohoto nedostatku měl soud prvního stupně dlužníka vést postupem podle § 393 odst. 1 IZ, což ovšem neučinil. Proto zatím nepřichází v úvahu zkoumání podmínek přípustnosti oddlužení dlužníka ani ve smyslu jeho věcné legitimace dle § 389 IZ, ani z hlediska podmínek stanovených v § 395 IZ, a tudíž jsou nutně předčasné i úvahy o předpokládaném způsobu řešení dlužníkova úpadku, tedy o tom, zda v případě zjištění úpadku lze očekávat jeho řešení oddlužením (jež by dlužníka podle § 108 odst. 1 IZ z povinnosti zaplacení zálohy vylučovalo), nebo konkursem (§ 396 IZ).

Pro úplnost však budiž řečeno, že odvolací soud nesdílí závěry soudu prvního stupně o tom, že pro existenci dlužníkových dluhů z podnikání a absenci souhlasu dotčených věřitelů s oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ) by jeho návrh na povolení oddlužení (jestliže bude zbaven své vadnosti) musel podle § 390 odst. 3 IZ odmítnout (a pak rozhodnout o řešení jeho úpadku konkursem).

Jak Vrchní soud v Praze vysvětlil např. v usnesení č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-14 ze dne 18.7.2014, úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně nové znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Z uvedeného předně plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry publikovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 (R 79/2009) ohledně dalších kriterií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Současně však ustanovení § 389 odst. 2 IZ ve spojení s úpravou § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ nelze interpretovat tak, že (ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a/ IZ) předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Takový jejich souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Jinak řečeno, i kdyby věřitelé dlužníkových závazků z podnikání, jež v návrhu označil, ve fázi řízení o povolení oddlužení zatím aktivní souhlas s jeho oddlužením neprojevili, není opodstatněné dovozovat, že pro tuto okolnost musí být jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut.

Protože úvahy soudu prvního stupně o subjektivní nepřípustnosti dlužníkova oddlužení pokládá odvolací soud za nesprávné, a protože kvůli dosud neodstraňované vadnosti jeho návrhu na povolení oddlužení zatím nelze předvídat procesní osud tohoto návrhu a tedy ani to, zda z hlediska § 108 odst. 1 poslední věty IZ bude možno po dlužníku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil tak, že se dlužníku povinnost k zaplacení této zálohy neukládá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o.s.ř.].

V Praze dne 11. září 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková