3 VSPH 689/2010-B-17
KSPL 20 INS 2534/2010 3 VSPH 689/2010-B-17

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 2534/2010-B-11 ze dne 1. července 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 2534/2010-B-11 ze dne 1. července 2010 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 20 INS 2534/2010-B-11 ze dne 1.7.2010 v bodě I. výroku neschválil oddlužení Tomáše anonymizovano (dále jen dlužník) a rozhodl, že jeho úpadek bude řešen konkursem, který bude projednáván jako nepatrný. V bodě II. výroku stanovil, kdy nastávají účinky tohoto rozhodnutí, a v bodě III. uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 10 dnů od právní moci usnesení předložil zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník současně s insolvenčním návrhem podal i návrh na povolení oddlužení. O úpadku dlužníka soud neměl pochybnost, a proto jeho insolvenčnímu návrhu vyhověl. Návrhu na oddlužení však vyhovět nemohl, neboť téměř všechny závazky dlužníka pocházejí z doby, kdy podnikal. V takovém případě podle ustálené judikatury vrchních soudů a Nejvyššího soudu ČR není dlužník k podání návrhu na oddlužení legitimován. S rozhodnutím o neschválení oddlužení soud dle § 405 insolvenčního zákona (dále jen IZ) současně rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se dlužník včas odvolal. Uvedl, že je si vědom toho, že převážná část jeho závazků pochází z doby kdy podnikal, že tyto dluhy si zavinil sám a že soudní judikatura u dlužníků, kteří v minulosti podnikali, neumožňuje řešit jejich úpadek jinak než konkursem. Přesto žádá odvolací soud o zvážení, zda i pro jeho věřitele nebude lepším řešením oddlužení formou splátkového kalendáře s třicetiprocentním uspokojením nezajištěných věřitelů, než uspokojení z výtěžku prodeje majetku, který by takovou míru jejich uspokojení neumožnil. Důvodem dlužníkovy současné situace je především okolnost, že leasingová společnost ČSOB mu odebrala a nevýhodně prodala automobil. S touto společností dlužník komunikoval, překlenout kritickou finanční situaci mu však nepomohla, a neměl ani nikoho jiného, kdo by mu mohl vypomoci. Proto dlužník znovu žádá o šanci, aby mohl své dluhy řešit splátkovým kalendářem. Je mladý, chce založit rodinu, ovšem v případě konkursu by vůči němu mohli věřitelé uplatňovat své pohledávky i v budoucnu, a vzhledem k jejich výši by je nebyl schopen zaplatit ani do konce života. Takové řešení by tedy pro něj bylo zcela likvidační. Je přesvědčen o tom, že smyslem insolvenčního zákona je dělat určité kompromisy mezi dlužníkem a věřiteli, aby došlo k oboustranně přijatelnému řešení. Tím je podle dlužníkova mínění navržené oddlužení splátkovým kalendářem, které nabízí nezajištěným věřitelům uspokojení více než 30%.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 405 odst. 1 IZ neschválí insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 405 odst. 2 IZ).

Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Soudní judikatura dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele) a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008 či usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008 ze dne 24.7.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009. Současně ovšem vyslovil, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovodil, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, k době ukončení dlužníkova podnikání, k četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, k výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (to může vyplynout např. z toho, že věřitel nejpozději při projednání způsobu oddlužení neuplatní výhradu proti schválení oddlužení založenou na argumentu, že jeho pohledávka je dlužníkovým dluhem z podnikání). Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo, a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ. Je-li zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení učiněno až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ spojenému dle § 405 odst. 2 téhož zákona s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem (viz závěry výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008 ze dne 24.7.2008).

V daném případě obsah spisu potvrzuje správnost zjištění soudu prvního stupně o tom, že ačkoli již dlužník není podnikatelem (jeho živnostenské oprávnění k provozování silniční motorové dopravy nákladní vzniklo dne 13.6.2002, od 11.8.2008 bylo přerušeno a ke dni 1.3.2010 zaniklo), převážnou část jeho závazků představují dluhy vzešlé z této jeho předchozí podnikatelské činnosti. To ostatně v odvolání potvrdil i sám dlužník.

Již před vydáním rozhodnutí o úpadku a o povolení oddlužení (usnesení ze dne 14.5.2010) dlužník při jednání konaném dne 11.5.2010 uvedl, že pohledávky vyznačené v jeho návrhu na povolení oddlužení v kolonce 16-nezajištěné vykonatelné závazky vůči Finančnímu úřadu ve Stříbře, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení-pocházejí z doby, kdy podnikal, a kdy po určitou dobu neplatil daně a pojistné na sociální a zdravotní pojištění, a že také další pohledávky souvisejí s jeho podnikáním-zejména pohledávky ČSOB Leasing, a.s. (leasing automobilu vedeného pro firmu a používaného k podnikání), ČSAD Stříbro, Libora Štolcparta a Servisu chlazení. Do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky 16 nezajištěných věřitelů v celkové výši 1.066.137,36 Kč, které všechny byly při přezkumném jednání konaném dne 24.6.2010 zcela zjištěny, když je nepopřel ani insolvenční správce, ani dlužník. Mezi zjištěnými pohledávkami jsou i dlužníkem zmíněné pohledávky Finančního úřadu ve Stříbře ve výši 85.574,-Kč, České správy sociálního zabezpečení ve výši 109.609,09 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ve výši 13.188,-Kč, jež se váží k předchozí podnikatelské činnosti dlužníka, a také pohledávka ČSOB Leasing, a.s. ve výši 415.418,-Kč, která rovněž představuje dlužníkův podnikatelský závazek. Tyto dluhy z podnikání, jež ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužníkovu vstupu do oddlužení brání, samy o sobě (bez ohledu na případný podnikatelský charakter dalších zjištěných pohledávek) dosahují celkové výše 623.789,-Kč, a tudíž představují v porovnání s celkovou výší všech nezajištěných pohledávek nikoli marginální, ale naopak jejich podstatnou část. Protože věřitelé těchto pohledávek nedali najevo, že jsou s jejich podrobením režimu oddlužení srozuměni, nelze dospět k jinému závěru, než že ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužník není osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením. Taková okolnost dle § 405 odst. 1 IZ bez dalšího vylučuje, aby soud povolené oddlužení schválil.

Soud prvního stupně proto postupoval správně, když oddlužení neschválil a současně dle § 405 odst. 2 IZ prohlásil na majetek dlužníka konkurs s tím, že s ohledem na osobu dlužníka, jenž je fyzickou osobou-nepodnikatelem, bude konkurs dle § 314 odst. 1 písm. a) IZ projednáván jako nepatrný. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné dle § 219 občanského soudního řádu potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 13. září 2010

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová