3 VSPH 678/2016-A-11
KSCB 41 INS 1780/2016 3 VSPH 678/2016-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužníka Filipa anonymizovano , anonymizovano , bytem Kreuzelderstrasse 32, 4060 Leonding, Rakousko, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 41 INS 1780/2016-A-6 ze dne 3. března 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 41 INS 1780/2016-A-6 ze dne 3. března 2016, se zr u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 41 INS 1780/2016-A-6 ze dne 3.3.2016 zastavil insolvenční řízení dlužníka Filipa anonymizovano (dále jen dlužník ).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dne 26.1.2016 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z návrhu vyplývá, že dlužník je sice občanem České republiky, avšak bydlí na adrese Kreuzelderstrassse 32, 4060 Leonding, Rakousko. Soud prvního stupně ověřil z výpisu z technologického centra MV ČR, že pobyt dlužníka na území České republiky byl ukončen dne 6. 2. 2014. Dlužník není podnikatelem a je zaměstnán u společnosti ProAudit Gmbh s příjmem ve výši 405,98 EUR.

Cituje § 427 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a s odkazem na nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení ), soud prvního stupně uvedl, že hlavní úpadkové řízení je možné zahájit ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Dospěl k závěru, že jelikož dlužník nemá na území ČR bydliště, provozovnu, ani jakýkoliv majetek, nemohou být jeho hlavní zájmy soustředěny na území ČR. Naopak hlavní zájmy dlužníka v době zahájení řízení byly soustředěny na území Rakouska, kde bydlí a je zaměstnán.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a aby insolvenční řízení bylo obnoveno. Domnívá se, že rozhodujícím by měl být stát, ve kterém dluhy (nebo alespoň jejich podstatná část) vznikly a kde také věřitelé předpokládají, že budou případné sporné situace řešeny. Uvedl, že v jeho případě mají všichni věřitelé sídlo nebo trvalé bydliště na území České republiky. Smluvní závazky vznikly rovněž v době, kdy měl trvalý pobyt na území České republiky. Věřitelé tudíž mohou očekávat, že případné insolvenční řízení bude probíhat právě u místního soudu. K tomu doplnil, že případné zahájení insolvenčního řízení u příslušného soudu v Rakousku by znamenalo pro věřitele vynaložení dalších nákladů spojených s uplatněním jejich práv. Nadto výnos z insolvenčního řízení podle rakouského práva by mohl být nižší oproti výnosu insolvenčního řízení u soudu v České republice.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 427 IZ vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství byly ke dni zahájení insolvenčního řízení hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, a že dlužník k tomuto dni neměl ani provozovnu na území České republiky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví. Tímto přímo použitelným právním předpisem je shora uvedené Nařízení.

Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení jsou soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

Podle čl. 2 písm. h) Nařízení se pro účely tohoto nařízení rozumí provozovnou jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.

Z uvedených ustanovení tak vyplývá, že proti dlužníkovi, který je fyzickou nepodnikající osobou (nevykonává hospodářskou činnost nikoli přechodnou), lze vést pouze jedno insolvenční řízení, a to v členském státě, na jehož území jsou soustředěny jeho hlavní zájmy. Pokud insolvenční soud zjistí, že ke dni zahájení insolvenčního řízení byly hlavní zájmy dlužníka soustředěny v jiném členském státě EU (vyjma Dánského království), musí insolvenční řízení zastavit.

Z čl. 3 Nařízení (a z preambule Nařízení bodu 4 a 12 obsahující výkladová ustanovení) vyplývá, že v určitém okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, a tedy pouze soudy jednoho z členských států Evropské unie jsou příslušné zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 Nařízení. Nařízení se přitom nevztahuje pouze na úpadková řízení podnikatelských subjektů, ale i na úpadky fyzických osob nepodnikatelů (bod 9 preambule). Podle bodu 13 preambule Nařízení u dlužníka fyzické osoby nepodnikatele je místem jeho hlavního zájmu místo, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.

Z obsahu spisu se podává, že dlužník, jenž je fyzickou osobou, má více věřitelů se závazky o celkové výši 163.059,-Kč. Všichni věřitelé, které dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, mají sídlo v České republice. Jako adresu bydliště označil Rakousko, Kreuzelderstrasse 32, Leonding 4060. Uvedl, že je zaměstnán u společnosti ProAudit Gmbh, kde pobírá měsíční mzdu ve výši 405,98 EUR (10.969,80 Kč) s tím, že od července 2016 předpokládá navýšení mzdy na cca 1.200,-EUR (32.462,-Kč). Pracovní smlouvu však v přílohách nedoložil.

Soud prvního stupně vyzval dlužníka přípisem ze dne 4.2.2016 (A-4), aby s ohledem na to, že není evidován v Centrální evidenci obyvatel sdělil, na základě čeho dovozuje, že Krajský soud v Českých Budějovicích je věcně a místně příslušným soudem k rozhodnutí o jeho návrhu. K tomu dlužník uvedl, že je občanem České republiky, avšak bez adresy trvalého pobytu na území České republiky, což doložil kopií občanského průkazu. K místní příslušnosti soudu uvedl, že jej zvolil jako nejvhodnější z hlediska možné osobní účasti na jednáních soudu.

Soud prvního stupně, aniž by řádně vymezil podmínky posouzení hlavních zájmů dlužníka-fyzické osoby ve smyslu Nařízení, uzavřel, že hlavní zájmy dlužníka byly v době zahájení řízení soustředěny v Rakousku. To dovodil z pouhého tvrzení dlužníka, že v Rakousku bydlí a je zaměstnán, aniž by provedl v dané věci potřebná zjištění. Jediným zjištěním soudu prvního stupně byla skutečnost, že pobyt dlužníka na území České republiky byl ukončen dne 6.2.2014, jak zjistil z výpisu z technologického centra MV ČR. V daném případě však bylo dále namístě žádat po dlužníku vyjádření k okolnostem rozhodným pro posouzení, kde má-měl ke dni zahájení insolvenčního řízení-soustředěny hlavní zájmy (či zda a kde má provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h/ Nařízení, pokud je podle práva jiného státu podnikatelem). Soud prvního stupně měl po dlužníku žádat základní informace o jeho osobních a majetkových poměrech, výdělečné činnosti (zda a kde je zaměstnán nebo provozuje podnikatelskou činnost), o jeho jiných významných osobních aktivitách, o jeho závazcích a o tom, zda již není na území jiného členského státu Evropské unie vedeno jeho úpadkové řízení. Takový postup samozřejmě předpokládal nejprve vyšetřit, zda dlužník toho času má v Rakousku (či jinde) evidován trvalý či jiný pobyt. To však soud prvního stupně neučinil a bez dalšího insolvenční řízení dle § 427 IZ zastavil.

Pro úplnost nutno poukázat i na argumentaci dlužníka, že hlavní zájmy dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 Nařízení je třeba zkoumat i z hlediska jeho věřitelů tedy, které místo oni sami mají důvodně považovat za místo, k němuž má dlužník nejužší vztah a ze kterého své záležitosti obvykle spravuje.

Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně se řádně nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení jeho mezinárodní příslušnosti k vedení insolvenčního řízení dlužníka.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. května 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková