3 VSPH 671/2010-A-12
KSUL 77 INS 7895/2010 3 VSPH 671/2010-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužnice Šárky anonymizovano , anonymizovano , bytem Arnoltice 70, 407 14 Arnoltice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2010, č.j. KSUL 77 INS 7895/2010-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2010, č.j. KSUL 77 INS 7895/2010-A-6, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. července 2010, č.j. KSUL 77 INS 7895/2010-A-6, uložil Šárce anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, neboť je nutné v průběhu oddlužení hradit i odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Při výpočtu soud vycházel z čistého měsíčního příjmu dlužnice v celkové výši 7.860,-Kč (6.060,-Kč plný invalidní důchod, 1.800,-Kč smlouva o důchodu). Zabavitelná část příjmu rozvedené dlužnice, jež má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, při tomto příjmu činí měsíčně 90,-Kč; její celkové závazky odpovídají částce 122.231,-Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem a vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení je nutné zajistit prostředky na hotové výdaje insolvenčního správce, stanovil zálohu v maximální výši.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a tvrdila, že vzhledem k jejímu příjmu, je pro ni zaplacení zálohy ve stanovené výši nemožné. V odvolání uvedla, že pokud soud trvá na doplnění stávajícího příjmu pro potřebu splnění podmínky povolení oddlužení, je schopna svůj příjem navýšit o částku 2.500,-Kč měsíčně formou uzavření další smlouvy o důchodu .

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy dle § 108 IZ je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje, jen pokud jde o insolvenčního navrhovatele odlišného od dlužníka, který je jeho zaměstnancem a jehož pohledávka uplatněná v návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z obsahu spisu plyne, že se dlužnice v insolvenčním návrhu ze dne 15.7.2010 domáhala rozhodnutí o zjištění úpadku a jeho řešení povolením oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tvrdila, že je rozvedená, má vyživovací povinnost vůči dvěma nezletilým dětem, má závazky vůči 4 věřitelům v celkové výši 122.231,-Kč, přičemž nemá kromě obvyklého vybavení domácnosti žádný majetek. Dlužnice pobírá plný invalidní důchod ve výši 6.060,-Kč měsíčně. Jako přílohu k insolvenčnímu návrhu dlužnice připojila smlouvu o důchodu s p. Františkem Winterem, v níž se plátce zavázal, že bude po dobu trvání oddlužení vyplácet dlužnici důchod v částce 1.800,-Kč měsíčně.

Na základě těchto zjištění nelze předpokládat, že v rámci oddlužení provedeného plněním splátkového kalendáře dle § 398 odst. 3 IZ bude dlužnice (současně při zohlednění přednostních nároků insolvenčního správce-jeho odměny a hotových výdajů dle § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb., jež činí měsíčně celkem 900,-Kč) schopna ze svých příjmů nabídnout nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek v minimálním třicetiprocentním rozsahu (§ 395 odst. 1 písm. b) IZ). Ke splnění této podmínky podle předloženého seznamu majetku nemůže dojít ani při oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty dle § 398 odst. 2 IZ.

Dlužnice v odvolání namítla, že pokud soud trvá na doplnění stávajícího příjmu pro potřebu splnění podmínky povolení oddlužení, je schopna svůj příjem navýšit o částku 2.500,-Kč měsíčně formou uzavření další smlouvy o důchodu , avšak že by jí takový nárok vznikl, nikterak nedoložila.

Odvolací námitka dlužnice postrádá opodstatnění.

Ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení soud zkoumá podmínky přípustnosti oddlužení stanovené v § 395 IZ zásadně jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v insolvenčním návrhu a v návrhu na povolení oddlužení. Jestliže soud neshledá důvody pro odmítnutí návrhu, zabývá se tím, zda oddlužení lze povolit, tj. zda dlužníkův záměr je poctivý, přičemž hodnotí dosavadní chování dlužníka v insolvenčním řízení, a zda je jeho nabídka částečného plnění nezajištěným věřitelům ekonomicky dostatečná. Z hlediska ekonomického musí stav dlužníkova majetku, resp. stávajících a očekávaných příjmů umožňovat-v relaci k výši zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů-závěr, že těmto věřitelům se dostane alespoň 30% jejich pohledávek. V daném případě dlužnice zjevně formuluje výši své nabídky tak, aby odpovídala jen minimální hranici-se zřetelem k předpokladům, na kterých soud prvního stupně založil své rozhodnutí-ekonomické podmínky oddlužení. Kromě toho dlužnice tuto nabídku formulovala jen na základě nedoloženého příslibu plnění třetí osobou.

Z uvedeného je zřejmé, že úpadek dlužnice nebude možné řešit jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ). V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která při výpočtu dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. dosahuje nejméně 45 tis. Kč. S ohledem na rozsah majetku dlužnice nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším přínosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužnice (§ 207 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, jestliže dlužnici uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24. března 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová