3 VSPH 665/2014-A-14
KSPH 61 INS 3056/2014 3 VSPH 665/2014-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem v Libčici nad Vltavou, Pod Kameníčkem 636, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 3056/2014-A-7 ze dne 12.února 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 3056/2014-A-7 ze dne 12.února 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) uložil navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč ve lhůtě 10 dnů od právní moci rozhodnutí bezhotovostně na uvedený bankovní účet soudu k označenému variabilnímu symbolu, nebo hotově v pokladně v sídle soudu.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl doručen 6.2.2014 insolvenční návrh dlužníka s návrhem na povolení oddlužení. Vyšel z dlužníkových tvrzení, podle kterých má 22 závazků vůči 22 věřitelům, celková výše nezajištěných závazků je 907.131,50 Kč, všechny jsou po lhůtě splatnosti, kterou uvedl u každého z tvrzených závazků. Dlužník v době podání insolvenčního návrhu je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem v průměru 16.500,--Kč, který doložil svými daňovými přiznáními za předchozí roky; je schopen za 5 let splatit svým nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v rozsahu vyšším než 30 %. Cituje ustanovení § 3, § 108 a § 389 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), insolvenční soud dospěl k závěru, podle kterého není oddlužení dlužníka přípustné, neboť je podnikatelem a jeho závazky pocházejí z jeho podnikání. Dovozoval tak, že přichází v úvahu jen řešení dlužníkova úpadku konkursem a že je třeba uložit dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. K výši zálohy uvedl, že nemá dostatek informací o pohotových finančních prostředcích dlužníka a o reálné zpeněžitelnosti jeho majetku, dobytnosti jeho pohledávek, tj. k posouzení nákladů, jež si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá. S ohledem na to, že minimální výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem podle vyhl.č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů činí 45.000,--Kč a s přihlédnutím k tomu, že v průběhu dalšího řízení lze důvodně očekávat další náklady, uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení na horní hranici, tj. 50.000,--Kč.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž se omezil jen na sdělení, že navrhl své oddlužení proto, aby se zlepšila jeho životní situace, a že nemá finanční prostředky na úhradu uložené zálohy.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno, byť z jiných než odvolatelem tvrzených skutečností.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z ust. § 108 odst. 1 InsZ, podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle ust. § 389 InsZ může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání, přičemž dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 396 odst. 1 InsZ rozhodne insolvenční soud současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne.

Podle ust. § 397 odst. 1 InsZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ust. § 403 odst. 2 a 3 InsZ mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

Z obsahu ustanovení citovaných shora odvolací soud dovodil, že v InsZ ve znění účinném od 1.1.2014 akcentoval zákonodárce závěry soudní praxe vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2009. Podle platné úpravy proto již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 InsZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení by proto měl soud vzít v úvahu znění ust. § 397 InsZ a v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je podle názoru odvolacího soudu vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. Kromě toho si nelze nepovšimnout, že na rozdíl od požadavku, aby dlužník připojil k návrhu na povolení oddlužení písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se s dlužníkem dohodl na tom, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky (viz ust. § 392 odst. 1 písm. c/ InsZ), obdobný požadavek, pokud jde o souhlas věřitele (věřitelů) pohledávky pocházející z podnikání dlužníka, InsZ neobsahuje.

Na základě uvedeného shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodné, byť z jiných než odvolatelem uváděných důvodů, neboť dle jeho názoru je závěr, k němuž dospěl insolvenční soud, nesprávný, poněvadž řešení úpadku dlužníka oddlužením není z důvodů, o něž opřel své rozhodnutí, vyloučeno. Vzhledem k tomu, že se za situace popsané shora nezabýval tím, zda dlužník splňuje další zákonem stanovené požadavky podmiňující povolení oddlužení, zrušil odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 29. srpna 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová