3 VSPH 66/2013-A-13
KSCB 26 INS 32193/2012 3 VSPH 66/2013-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenčním řízení dlužníka Bohumila anonymizovano , anonymizovano , bytem Chlumec 17, 373 41 Olešník, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 26 INS 32193/2012-A-8 ze dne 7. ledna 2013, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 26 INS 32193/2012-A-8 ze dne 7. ledna 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 26 INS 32193/2012-A-8 ze dne 7.1.2013 uložil dlužníku Bohumilu Kodušovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že účelem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nešlo uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Bude-li dlužníkův úpadek řešen konkursem, pak odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) bude činit minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Ten ale správce v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a nemůže ho použít.

Dlužník podal návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení, jež navrhl provést plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že do května 2012 aktivně podnikal, nyní je zaměstnán. Hlavní část jeho dluhů (85,9 %) pochází z podnikání v oboru zedník. Soud citoval § 389 odst. 1 IZ a poukázal při tom na judikaturu Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, z níž vyplývá, že za dlužníka-podnikatele je možné považovat i osobu, která má závazky vzešlé z podnikání, ačkoli sama statut podnikatele podle hmotného práva v době podání insolvenčního návrhu nemá. Jednou z podmínek, za kterých lze takovéto osobě oddlužení povolit, a kterou musí insolvenční soud při posuzování přípustnosti takového návrhu zkoumat, je porovnání výše závazků z podnikání s celkovým objemem závazků dlužníka, které chce uspokojit v oddlužení. V případě, že by se jednalo o zanedbatelnou část závazků, bylo by možné uvažovat i u této osoby o splnění dalších podmínek rozhodných pro povolení oddlužení.

V daném případě je nepochybné, že dlužník je podnikatelským subjektem, má závazky vzniklé v souvislosti s jeho podnikáním, a to v nezanedbatelné výši. Oddlužení tak nelze povolit, protože by byl popřen smysl institutu oddlužení, jež je primárně určen dlužníkovi nepodnikateli a ne ke krytí podnikatelského rizika a ztrát.

Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužníkův návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout dle § 390 odst. 3 IZ, a že pak v případě zjištění úpadku dlužníka bude na jeho majetek prohlášen konkurs dle § 396 odst. 1 IZ (správně § 396 IZ). S ohledem na stav majetkové podstaty dlužníka mu soud uložil povinnost zaplatit zálohu v uvedené výši, která alespoň částečně zajistí úhradu odměny insolvenčního správce v konkursu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zejména namítal, že dle § 108 odst. 1 IZ sice soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli zaplatit přiměřenou zálohu na náklady insolvenčního řízení, při rozhodování o této povinnosti však má postupovat v intencích rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 119/2008-A. Z něj plyne, že potřeba složení zálohy vyvstane zejména v situacích, kdy s ohledem na výši dlužníkových závazků, hodnotu jeho majetku a výši příjmů by v případě rozhodnutí o dlužníkově úpadku byl návrh na povolení oddlužení zamítnut dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ a dle § 396 odst. 1 IZ bylo rozhodnuto o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Jinak je tomu ale u dlužníka, který spluje podmínky pro povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, při kterém se odměna a hotové výdaje správce hradí cestou pravidelných měsíčních splátek. Tomu má odpovídat i odlišná výše požadované zálohy, shledá-li soud její zaplacení potřebným. Při rozhodování o této povinnosti má soud také přihlédnout k momentálním poměrům dlužníka. To však soud neučinil a proto zatížil své rozhodnutí vadou, která může mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci. Závěrem dlužník dodal, že pokud navrhuje zahájit insolvenční řízení a soud neshledal jeho majetkové poměry dostatečné pro povolení oddlužení, je kontraproduktivní požadovat po něm zálohu, na jejíž složení logicky nemá prostředky a hodnota majetku převyšuje jeho závazky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010 nebo

(k očekávanému oddlužení ve formě splátkového kalendáře) usnesení sp. zn. KSLB 76 INS 6489/2012, 3 VSPH 615/2012-A ze dne 10.12.2012.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

V posuzované věci však těmto požadavkům soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál.

Soud vycházel z předpokladu, že úpadek dlužníka bude řešen nikoli jím navrženým oddlužením (které soud shledal pro nezanedbatelné dluhy vzniklé v souvislosti s dřívějším podnikáním dlužníka ve smyslu § 389 odst. 1 IZ subjektivně nepřípustným), nýbrž konkursem (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ). Neuvedl však žádné konkrétní poznatky o rozsahu, skladbě a výhledu zpeněžitelnosti dlužníkova majetku a o výši jeho příjmů, které jsou (v rozsahu vymezeném v § 207 odst. 2 IZ) při konkursu dalším potencionálním zdrojem placení nákladů insolvenčního řízení, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit. Místo toho se omezil toliko na nekonkrétní závěr, že s ohledem na stav majetkové podstaty dlužníka nutno uložil zálohu ve výši, která alespoň částečně pokryje odměnu insolvenčního správce. Přitom soud nesprávně vycházel z toho, že odměna insolvenční správce při konkursu činí podle § 1 odst. 5 vyhlášky vždy nejméně 45 tis. Kč. Tak je tomu ovšem jen pokud odměnu správce lze určit podle § 1 odst. 2 až 4 vyhlášky, tj. bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele; jinak se tato odměna určí úvahou soudu dle § 5 vyhlášky. V tom směru ale soud žádné přezkoumatelné závěry nenabídl.

Nadto ovšem soud ani onen-pro věc podstatný-závěr o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dlužníka s podnikatelskými dluhy a o očekávaném řešení jeho úpadku konkursem ve skutečnosti řádně neodůvodnil. Správně v tom směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež vymezuje okolnosti významné pro posouzení, zda neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání je třeba pokládat za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení. Z těchto rozhodných kriterií však soud prvního stupně považoval za podstatnou jen četnost dlužníkových závazků pocházejících z podnikání oproti jeho závazkům ostatním, k níž ani žádné konkrétní skutkové a právní závěry nenabídl. Místo toho pouze konstatoval, že zadluženost dlužníka je z hlavní částí (85,9 %) způsobena jeho podnikáním, aniž by uvedl, které konkrétní závazky dlužníka pocházejí z jeho předchozího podnikání a z čeho závěr o takovéto jejich povaze vyplývá. Nadto soud nevzal v úvahu ani další pro věc rozhodná kriteria vymezená v cit. R 79/2009, tedy např. to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Celkově vzato tedy soud nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí ve stanovené výši.

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 9. července 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová