3 VSPH 657/2010-A-19
KSPL 27 INS 5993/2010 3 VSPH 657/2010-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Žanety anonymizovano , anonymizovano , bytem v Sokolově, Slavíčkova 1677, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5993/2010-A-7 ze dne 25. června 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5993/2010-A-7 ze dne 25. června 2010 se v bodech II., IV. a V. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 27 INS 5993/2010-A-7 ze dne 25.6.2010 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek Žanety anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku zamítl návrh dlužnice na povolení oddlužení, v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem AGENTURU PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ-ARES, v.o.s., v bodě IV. výroku prohlásil na majetek dlužnice konkurs, v bodě V. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodě VI. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Současně vyzval věřitele, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky podáním učiněném na předepsaném formuláři, aby neprodleně sdělili insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkově majetku, a poučil je o následcích nesplnění těchto povinností, a osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby již plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod VII. až IX. výroku). V bodě X. a XI. výroku soud nařídil na den 24.8.2010, 9,15 hodin, přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, jež se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání, a stanovil předmět jednání této schůze.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 31.5.2010 doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z příloh návrhu soud zjistil, že dlužnice má živnostenský list a má dluhy z podnikatelské činnosti. Z toho důvodu nelze oddlužení povolit. Dále soud jen na okraj dodal, že v insolvenčním návrhu dlužnice uvedla seznam svých závazků vůči nezajištěným věřitelům, jež dosahují celkové výše 1.124.799,68 Kč. Soud zjistil, že v daném případě hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, když z výpočtu vyplývá, že tyto pohledávky by mohly být uspokojeny jen v rozsahu 20,87%.

Z insolvenčního návrhu soud zjistil, že dlužnice je v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť má splatné závazky vůči vícerým věřitelům, a sama uvedla, že je není schopna plnit.

Z uvedených důvodů soud rozhodl o zjištění úpadku dlužnice a v souladu s § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení úpadku dlužnice konkursem, který bude projednáván jako nepatrný podle § 314 odst. 1 písm. a) IZ. Na základě opatření dle § 25 odst. 1 IZ ustanovil insolvenčního správce.

Toto usnesení Krajského soudu v Plzni napadla dlužnice co do bodu II., IV. a V. výroku včasným odvoláním. Namítala, že soud prvního stupně svůj závěr, že oddlužení nelze povolit, odůvodnil bez bližšího vysvětlení jen tím, že má živnostenský list a má dluhy z podnikání, a nesprávně zjistil, že hodnota plnění pro nezajištěné věřitele by při oddlužení činila méně než 30% jejich pohledávek.

Dlužnice v řízení předložila vyrozumění o zápisu do živnostenského rejstříku ze dne 16.4.2010, ze kterého je zřejmé, že provozování její živnosti je od 14.4.1010 přerušeno. Proto by na ni soud neměl nahlížet jako na podnikatele. V minulosti (ve snaze získat prostředky pro splácení svých závazků) vykonávala souběžně se zaměstnáním zprostředkovatelskou činnost, kterou i fakticky ukončila. Zdůraznila, že žádné dluhy z podnikání nikdy neměla a nemá, žádný důkaz svědčící o opaku se ve spise nenachází.

Pokud jde o míru uspokojení nezajištěných věřitelů při oddlužení, soud sice žádný výpočet, na nějž odkazoval, neuvedl, rozhodně však dlužnice považuje za nesprávný jeho závěr, že by tato míra uspokojení mohla činit jen 20,87 %. Soudu bylo předloženo potvrzení zaměstnavatele dlužnice, dle kterého její průměrný čistý měsíční příjem za rok 2007 činil 16.014,-Kč, za rok 2008 činil 19.008,-Kč a za rok 2009 činil 20.755,-Kč. Její plat z pracovního poměru trvajícího od 1.12.2004 má tedy trvale vzestupnou tendenci, a není důvodu, aby soud při výpočtu splátky pro oddlužení splátkovým kalendářem vycházel z jiného čistého měsíčního příjmu než z toho dosahovaného v roce 2009. Protože dlužnice má dvě děti, při čistém příjmu ve výši 20.755,-Kč dosahuje podle kalkulátoru splátek celková výše splátek za dobu splátkového kalendáře částky 690.000,-Kč, z níž po odečtení odměny a výdajů insolvenčního správce ve výši 54.000,-Kč zbývá 636.900,-Kč. Tomu odpovídá předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu 56%. Tento výpočet však bude nutno do budoucna upravit, neboť dlužnice je vdaná za Martina Homolu, se kterým žije ve společné domácnosti. Při podání návrhu na oddlužení vycházela z domněnky, že souhlasu manžela s oddlužením není potřeba, neboť oddlužením nemůže být dotčen majetek z jejich nevypořádaného společného jmění manželů-nemají majetek, který by mohl podléhat zpeněžení v insolvenčním řízení, a naprostá většina závazků představuje výlučné závazky dlužnice. Manžel sám opakovaně podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ani on však v něm nikdy neuvedl dlužnici jako svoji manželku.

Zpětně si dlužnice uvědomuje řadu nedostatků svého návrhu, jež možná také vedly k napadenému rozhodnutí, ale návrh psala sama, bez odborné pomoci a v tíživé situaci. Předpokládala, že soud pochopí, že jako dělnice možná zpracovala návrh s určitými nedostatky, k jejichž odstranění ji navede. Finanční situace dlužnice je dlouhodobě nepříznivá, na své dvě nezletilé děti již 5 let nedostává výživné. Proto by chtěla dostat šanci prostřednictvím oddlužení, jehož podmínky je schopna splnit a jež je i pro její věřitele výhodnější, neboť tak bude motivována i nadále oficiálně pracovat a své příjmy ke splácení závazků nabídnout.

Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Dle § 398 IZ lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.

Dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Soudní judikatura dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele), a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 s tím, že definoval možné mimořádné okolnosti, za nichž by nebylo opodstatněné považovat neuhrazený dluh z předchozího dlužníkova podnikání za překážku bránící jeho vstupu do oddlužení. Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě-jestliže jsou k dispozici-se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 45 INS 5443/2009, 1 VSPH 730/2009-B ze dne 15.1.2010).

Jak plyne z § 389 odst. 1 IZ, o řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku oddlužením (o povolení oddlužení dle § 397 odst. 1 IZ) lze rozhodnout jedině na základě jeho návrhu na povolení oddlužení, a to návrhu, který byl dle § 390 odst. 1 IZ podán včas a zákonem stanovenou formou (na předepsaném formuláři-§ 391 odst. 3 IZ), a který je opatřen všemi předepsanými náležitostmi: obsahovými náležitostmi stanovenými v § 391 odst. 1 a § 392 odst. 3 a 4 IZ i přílohami předepsanými v § 392 odst. 1 a 2 IZ, jež všechny dále rozvádí vyhláška č. 311/2007 Sb. Mezi povinné přílohy návrhu na oddlužení patří i seznamy majetku a závazků dlužníka zpracované podle § 104 odst. 2 až 4 IZ, které jsou též povinnou přílohou návrhu insolvenčního, při podání návrhu na oddlužení však musí dlužník dle § 392 odst. 2 IZ v seznamu majetku uvést navíc u každé položky tohoto seznamu i údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad jeho obvyklé ceny ke dni pořízení seznamu, který musí být v případě nemovitosti a každého majetku, který slouží k zajištění, podložen znaleckým oceněním.

Nesplnění požadavků kladených zákonem na formu, obsah a přílohy návrhu na povolení oddlužení brání jeho věcnému projednání, a proto nejsou-li takové nedostatky dlužníkem odstraněny ani přes výzvu soudu dle § 393 odst. 1 a 2 IZ, musí být takový návrh odmítnut (§ 393 odst. 3 IZ).

Věcné podmínky, za nichž lze dlužníku (subjektivně legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ, nabídnuvšímu včasný a řádný návrh) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 odst. 1 IZ), tedy jak zamítnutí návrhu, tak i rozhodnutí, jímž soud takový návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění usnesení soud neuvedl, jakou právní úpravu při svém rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení aplikoval, v tom směru se omezil jen na závěr, že oddlužení nelze povolit. S ohledem na důvody, s nimiž tento závěr spojil, lze usuzovat, že v případě dlužnice měl za nesplněné subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ. Nejenže však takovému poznatku-jak vysvětleno shora-odpovídá odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ, nikoli jeho zamítnutí, ale navíc soud pro závěr o nedostatku věcné legitimace dlužnice nenabídl prakticky žádná skutková a právní zjištění. Z pouhého konstatování, že dlužnice má živnostenský list , nelze bez dalšího usuzovat, že na ni lze nahlížet jako na podnikatele dle § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, tedy jako na osobu, která na základě živnostenského oprávnění je k podnikání oprávněna (provozování živnosti nebylo přerušeno nebo pozastaveno nebo soudem zakázáno) a také tuto podnikatelskou činnost definovanou v § 2 odst. 1 obchodního zákoníku provádí. Stejně tak soud nijak neozřejmil svůj závěr, že dlužnice má dluhy z podnikání. Neuvedl, o které konkrétní dluhy se má jednat a z čeho dovodil, že mají podnikatelský charakter (tedy že pocházejí ze závazkového vztahu založeného mezi dlužnicí a věřitelem jako podnikateli při provozování jejich podnikání, anebo jde o dluhy z neuhrazených zákonných odvodů vázaných svým vznikem k období jejího podnikání). Svůj poznatek o existenci dluhů z podnikání soud nijak nekonfrontoval ani se závěry zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009, žádné skutečnosti z toho hlediska podstatné (zejména údaj o rozsahu podnikatelských dluhů v porovnání s ostatními závazky dlužnice) neuvedl.

Pokud se soud v další části odůvodnění hodlal-nad rámec merita svého rozhodnutí-vyslovit k přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ (tedy k podmínce, jejíž nesplnění-na rozdíl od absence dlužníkovy věcné legitimace-důvod pro zamítnutí návrhu skutečně zakládá), nutno konstatovat, že tak učinil opět způsobem zcela nedostatečným. Předně nevzal zřetel na to, že závěr o nedosažitelnosti minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů (či jimi odsouhlaseného nižšího plnění) při oddlužení může být založen jen na zjištění, že takové minimální plnění nelze předpokládat ani v případě oddlužení splátkovým kalendářem, ani v případě oddlužení provedeného zpeněžením majetkové podstaty. V tom směru není podstatné, jaký způsob oddlužení navrhl dlužník, neboť o něm rozhodují na schůzi svým hlasováním nezajištění věřitelé, popř. insolvenční soud (§ 402 odst. 3 a 5 IZ). Do té doby je třeba zkoumat předpoklad potřebné minimální ekonomické nabídky dlužníka z hlediska obou možných způsobů oddlužení. Soud prvního stupně však svůj závěr o nedosažitelnosti oddlužení zjevně vztáhl jen k navrženému splátkovému kalendáři, přičemž navíc ani neuvedl skutečnosti rozhodné pro výpočet zákonné měsíční splátky dlužnice, a bez dalšího vysvětlení dovodil, že nezajištěné pohledávky v celkové výši 1.124.799,68 Kč by byly uspokojeny jen v rozsahu 20,87 %.

Pro popsané nedostatky odůvodnění je napadené usnesení nepřezkoumatelné, a jako takové musí být dle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušeno.

Pro úplnost budiž řečeno, že pro jakékoli věcné rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení (pro jeho zamítnutí nebo pro povolení oddlužení) nejsou v daném případě splněny procesní podmínky, neboť tento návrh vykazuje vady, k jejichž odstranění zatím dlužnice nebyla soudem prvního stupně vyzvána, ač se tak stát mělo.

Předně dlužnice nepředložila předepsané seznamy majetku a závazků dle § 104 IZ, jež ve vztahu k návrhu na oddlužení musejí být doplněny ještě náležitostmi dle § 392 odst. 2 IZ, a soud po ní takové doplnění návrhu dosud nežádal. Nutno zdůraznit, že ke splnění povinnosti předložit předepsané seznamy neslouží údaje o majetku a závazcích obsažené v kolonkách 12-17 formuláře návrhu na povolení oddlužení-jejich vyplněním dlužník naplňuje jen obsahové požadavky tohoto návrhu. Proto formulář v předmětných kolonkách splnění shora popsaných speciálních náležitostí, jež příslušejí seznamům, nepředepisuje, a údaje vyplněné zde dlužnicí náležitosti seznamů také nemají. Při absenci řádných seznamů majetku a závazků, pro něž zůstává návrh na oddlužení neprojednatelný (a pro něž byl ovšem neprojednatelný i návrh insolvenční), nemohl soud prvního stupně činit žádné závěry o majetkových poměrech dlužnice, tedy ani o rozsahu a charakteru jejích závazků, ani o rozsahu a složení jejího majetku, a jeho úvahy v napadeném usnesení tak nutně postrádají potřebný skutkový podklad. I přes tyto nedostatky je z návrhu na oddlužení již nyní zřejmé, že dlužnice je vdaná, a její manžel v kolonce č. 18 formuláře návrhu nepřipojil dle § 392 odst. 3 IZ svůj souhlas s oddlužením, přestože-jak dlužnice potvrdila v odvolání-jejich společné jmění manželů v nezměněném rozsahu trvá, a náleží do něj i některé závazky (jejich společné závazky). Nutno vyjít z toho, že pokud je tu majetek a závazky dlužnice a jejího manžela, které tvoří jejich společné jmění manželů (§ 143 a násl. občanského zákoníku), nemůže žádný z nich dosáhnout osvobození od placení zbytku společných dluhů dle § 414 a násl. IZ jinak než tak, že procesu oddlužení bude účasten (na plnění společných závazků se bude obdobně podílet) i manžel dlužnice. To buď prostřednictvím samostatného insolvenčního řízení tohoto manžela co dlužníka, jež bude s řízením dlužnice spojeno (k tomu v daném případě nedošlo), anebo na základě souhlasu manžela dlužnice s jejím oddlužením vyjádřeného v jejím návrhu výše uvedeným způsobem. K této problematice se Vrchní soud v Praze již opakovaně vyslovil, viz např. závěry jeho usnesení sp.zn. KSPL 54 INS 4966/2009, 1 VSPH 669/2009-A ze dne 15.12.2009 či usnesení sp.zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24.8.2010. Za popsaných okolností-pokud nedoznají relevantní změny-tedy představuje absence souhlasu manžela dlužnice s oddlužením vadu jejího návrhu na povolení oddlužení, která-nebude-li ani přes výzvu soudu (§ 392 odst. 1 IZ) odstraněna-má za následek odmítnutí tohoto návrhu dle § 393 odst. 3 IZ.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval dle § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadený výrok o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, včetně akcesorických výroků o prohlášení konkursu a o tom, že bude projednáván jako konkurs nepatrný, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. srpna 2010

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová