3 VSPH 656/2014-A-12
KSCB 25 INS 2156/2014 3 VSPH 656/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Smeták 43, 397 01 Písek-Hradiště, IČO 70676011, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 2156/2014-A-7 ze dne 14. března 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 2156/2014-A-7 ze dne 14. března 2014, s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soudu v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 25 INS 2156/2014-A-7 ze dne 14.3.2014 zastavil insolvenční řízení dlužníka Miroslava anonymizovano (dále jen dlužník).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem podaným dne 29.1.2014 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Usnesením č.j. KSCB 25 INS 2156/2014-A-6 ze dne 4.2.2014 soud dlužníku uložil, aby do 7 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč. Zároveň ho poučil o následku nezaplacení stanovené zálohy. Usnesení bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 4.2.2014 a právní moci nabylo dne 27.2.2014. Lhůta pro zaplacení zálohy tak začala běžet dne 28.2.2014 a uplynula dne 6.3.2014, záloha však dosud zaplacena nebyla. Z toho důvodu soud podle § 108 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodl o zastavení insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby v řízení pokračoval. Dlužník je přesvědčen o tom, že mu zaplacení zálohy vůbec nemělo být uloženo (jak uvedl již ve svém v návrhu), neboť zpeněžením jeho majetku bude získán dostatek finančních prostředků k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Nyní je dlužník bez příjmů a po zahájení insolvenčního řízení nemůže svůj majetek prodávat. Požadovanou zálohu tudíž zaplatit nemůže. Navíc je vždy na úvaze insolvenčního soudu, zda pro nezaplacené zálohy insolvenční řízení zastaví. Dlužník se domnívá, že soud prvního stupně postupuje příliš přísně a dostává ho tak do bezvýchodné situace.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 a 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud také dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V posuzovaném případě soud prvního stupně usnesením č.j. KSCB 25 INS 2156/2014-A-6 ze dne 4.2.2014 dlužníku uložil, aby do 7 dnů ode dne právní moci usnesení na účet soudu nebo do jeho pokladny zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč; současně ho poučil o možném následku nesplnění povinnosti zaplatit zálohu spočívajícím v zastavení insolvenčního řízení. Usnesení bylo dlužníku řádně zvlášť doručeno na označené adrese jeho bydliště (podle § 50 odst. 1 občanského soudního řádu) vhozením do jeho domovní schránky, a to dnem 11.2.2014, takže konec patnáctidenní odvolací lhůty běžící od následujícího dne připadl na 26.2.2014. Protože dlužník toto usnesení odvoláním nenapadl, nabylo dne 27.2.2014 právní moci. V určené osmidenní lhůtě, jež skončila dne 6.3.2014, dlužník stanovenou zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatil a nesplnil tak povinnost, jež mu byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena, přestože o možném následku nezaplacení zálohy dle § 108 odst. 3 IZ byl soudem poučen.

Jestliže dlužník-jak plyne z jeho odvolání-je přesvědčen o tom, že byly dány důvody, pro které po něm zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení nemělo být požadováno, měl tuto argumentaci uplatnit odvoláním podaným proti usnesení, jímž mu byla k povinnost k zaplacení zálohy uložena. To ovšem neučinil.

V dané věci tak dlužník ve stanovené lhůtě pravomocně uloženou povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nesplnil, a potom nedošlo-li v mezidobí k rozhodné změně dlužníkových poměrů, z nichž insolvenční soud při svém rozhodnutí o záloze vycházel (a o ničem takovém obsah spisu ani odvolání nesvědčí), může úvaha soudu záležet jen v tom, zda pro nesplnění této povinnosti je namístě insolvenční řízení zastavit, anebo přikročit k vymáhání zálohy.

Vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může být soud s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Je-li však insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ zjištění jeho úpadku, jehož řešení-jako v daném případě-lze očekávat jedině konkursem, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání dlužníku uložené zálohy v průběhu řízení. Trvá totiž účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení, jenž spočívá v zákazu provedení výkonu rozhodnutí či exekuce postihující majetek dlužníka, či jiný majetek náležející do majetkové podstaty (§ 109 odst. 1 písm. c/ IZ). Provedení takového výkonu rozhodnutí a exekuce je (i za trvání konkursu dlužníka) umožněno toliko pro pohledávky v režimu za podstatou, a to na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného dle § 203 odst. 5 IZ (§ 109 odst. 1 písm. c/ IZ); to ovšem není případ nároku z titulu povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Za této situace tedy soud prvního stupně postupoval správně, když insolvenční řízení dlužníka zastavil. Protože k žádné změně stavu věci nedošlo ani v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

Současně považoval odvolací soud za vhodné poučit dlužníka o tom, že pravomocné zastavení insolvenčního řízení, jímž se řízení končí, nebrání tomu, aby insolvenční návrh znovu podal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 26. srpna 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová