3 VSPH 654/2014-A-15
KSPH 71 INS 5840/2014 3 VSPH 654/2014-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Ing. Miroslava anonymizovano , anonymizovano , a dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Průhon 403/36, 250 01 Brandýs nad Labem, zahájeném na návrh dlužníků, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 5840/2014-A-8 ze dne 6. března 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 5840/2014-A-8 ze dne 6. března 2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 71 INS 5840/2014-A-8 ze dne 6.3.2014 uložil dlužníkům Ing. Miroslavu anonymizovano a Evě anonymizovano (dále společně jen dlužníci), aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužníci insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 4.3.2014 domáhali zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Při stanovení výše zálohy se přihlíží rovněž k předpokládanému způsobu řešení úpadku.

Dále soud uvedl, že podle § 389 odst. 1 písm. a) IZ lze oddlužením řešit úpadek dlužníka-právnické osoby, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, a že podle § 389 odst. 2 IZ oddlužení nebrání dluhy z podnikání, pokud s oddlužením souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (písmeno a), nebo dluhy z podnikání, kterým odpovídá pohledávka neuspokojená po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs prohlášený na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ (písmeno b).

Podle § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se za podnikatele považuje osoba, která vykonává samostatně na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Podle § 421 téhož zákona se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku (odst. 1), a má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (odst. 2).

Dále soud vysvětloval, že pro povolení oddlužení je třeba zvážit dobu vzniku dlužníkových dluhů z podnikání a jejich četnost a výši v poměru k celkové výši všech jeho dluhů, jakož i to, kdy dlužník s podnikáním skončil. Zvláštní povaha oddlužení-oproti jiným způsobům řešení úpadku-spočívá v tom, že je určitým dobrodiním, při kterém se uspokojení věřitelů omezuje zájmem na tom, aby se dlužník navrátil do ekonomického života oproštěný od dluhů. Oddlužení proto nelze zneužívat ke snaze zbavit se dluhů vzešlých z podnikatelského rizika, které má nést dlužník a nikoliv jeho smluvní partneři či zákazníci. Pokud by byl návrh na povolení oddlužení subjektivně přípustný i pro dlužníky s dluhy z podnikání, bylo by dlužníkovo podnikatelské riziko nepřípustně přenášeno na jeho věřitele.

Na to soud uzavřel, že v daném případě nebude možno úpadek-bude-li zjištěn-řešit oddlužením, nýbrž konkursem. Dlužníci totiž ve svém návrhu uvedli, že mají nezajištěné závazky v celkové výše 3.852.667,-Kč a zajištěné závazky v celkové výši 5.247.978,-Kč, a dluhy pocházejí z podnikání.

Protože je nutné zajistit insolvenčnímu správci dostatek finančních prostředků a umožnit mu výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady alespoň části odměny a hotových výdajů, vyměřil zálohu ve výši 30.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník Ing. Miroslav Veškrna včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně v dané věci posoudil splnění zákonných podmínek pro oddlužení. Dlužník je přesvědčen o tom, že všichni věřitelé, vůči kterým má závazky z podnikání, vyjádří s jeho oddlužením souhlas. I když někteří ještě svoje stanovisko v tom směru nesdělili, zákon umožňuje, aby souhlas vyslovili i v průběhu insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ ve znění účinném od 1.1.2014). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit, pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat (a zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli již nadále nelze zaplacení zálohy žádat), jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění náležitě nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí právě ve stanovené výši.

Soud vycházel z předpokladu, že úpadek dlužníků nebude možno řešit navrženým oddlužením, ale jedině konkursem. Neuvedl však žádná konkrétní zjištění ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníků, tj. o rozsahu, složení a výhledu zpeněžitelnosti majetku dlužníků a výši jejich příjmů postižitelných dle § 207 odst. 2 IZ. Při absenci takových zjištění pak samozřejmě postrádá odůvodnění rozhodný předpoklad, že náklady insolvenčního řízení-očekávaného konkursu-nebude možno uhradit z majetkové podstaty a že jejich úhradu je tudíž nutno dle § 108 odst. 1 IZ zajistit zálohou. Soud ostatně blíže nekonkretizoval ani ony předpokládané náklady konkursu, jejichž úhrada má být zálohou zajištěna. Soud tak neobjasnil, jakou výši nákladů pro případ konkursu předpokládá a zda a v jakém rozsahu lze očekávat jejich uspokojení z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníků.

Náležité odůvodnění však postrádá i závěr soudu, že v případě zjištění úpadku dlužníků nelze uvažovat o současném povolení oddlužení (jež by je podle § 108 odst. 1 IZ z povinnosti zaplacení zálohy vylučovalo). Ač to soud vůbec nevyslovil, lze usuzovat, že měl oddlužení dlužníků za subjektivně nepřípustné pro existenci jejich dluhů z podnikání dle § 389 odst. 1 písm. b) IZ (které ani necitoval), a že tedy patrně předpokládal, že společný návrh dlužníků na povolení oddlužení (podaný dle § 394a IZ) bude nutno dle § 390 odst. 3 IZ odmítnout a rozhodnout o řešení jejich úpadku konkursem (§ 396 IZ).

Soud však v napadeném usnesení žádné konkrétní dluhy dlužníků, jež pocházejí z podnikání, neidentifikoval. Ponechal stranou též okolnosti, za nichž dle § 389 odst. 2 IZ dluhy z podnikání řešení dlužníkova úpadku oddlužením nebrání, tj. zda jde o dluhy nezajištěné (když podle písmene c/u zajištěných závazků jejich případná podnikatelská povaha není relevantní, stejně jako u pohledávek uvedených pod písmenem b/), a zda věřitelé nezajištěných dluhů z podnikání vyslovili s oddlužením dlužníků souhlas či zda se tak zatím nestalo (písmeno a/). Nadto ale soud-jak se podává z východisek, jež k tomu v napadeném usnesení vytkl-z hlediska podmínky subjektivní přípustnosti nahlížel na dluhy z podnikání (nesprávně) v intencích původní úpravy § 389 IZ platné do 31.12.2013 (a k tomu se vztahující judikatury).

Jak Vrchní soud v Praze vysvětlil např. v usnesení č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-14 ze dne 18.7.2014, úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně nové znění § 397 odst. 1 stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Z uvedeného předně plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze-jak soud prvního stupně evidentně dovozoval-aplikovat závěry publikovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 (R 79/2009) ohledně dalších kriterií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Současně však ustanovení § 389 odst. 2 IZ ve spojení s úpravou § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ nelze interpretovat tak, že (ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a/ IZ) předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Takový jejich souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Jinak řečeno, i kdyby věřitelé dlužníkových závazků z podnikání, jež v návrhu označil, zatím aktivní souhlas s jeho oddlužením neprojevili, není opodstatněné dovozovat, že pro tuto okolnost musí být jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut.

Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky. Z obsahu spisu totiž plyne, že společný insolvenční návrh dlužníků, který dle § 394a IZ spojili s návrhem na povolení oddlužení, není opatřen řádnými povinnými přílohami-seznamy předepsanými § 104 IZ, a pro tuto vadu, k jejímuž odstranění soud prvního stupně dlužníky zatím nevedl, jejich insolvenční návrh (stejně jako návrh na povolení oddlužení-§ 392 odst. 1 písm. a/ IZ) doposud není způsobilý projednání.

V předloženém seznamu svých závazků dlužníků u závazků označených jako zajištěné v rozporu s § 104 odst. 3 IZ absentuje náležitá specifikace jejich zajištění, a také tu není uvedeno, zda vykázané závazky (či které z nich) náležejí do společného jmění manželů-dlužníků (když výčet závazků uvedený v insolvenčním návrhu a v seznamu ani není zcela shodný). Seznamy majetku vyhotovili dlužníci každý zvlášť s tím, že u svých vykázaných pohledávek náležitě neoznačili zavázanou osobu a neuvedli ničeho o dobytnosti těchto svých pohledávek, jak vyžaduje § 104 odst. 2 IZ; navíc tyto údaje nekorespondují s připojeným separátním seznamem jejich dlužníků (pohledávek). V seznamech majetku také dlužníci nijak nekonkretizovali zmíněné osobní věci a neuvedli vybavení domácnosti, na které odkázali v insolvenčním návrhu. V seznamu majetku však je dlužník povinen specifikovat veškerý svůj majetek, tedy i takový, který sám považuje za málo hodnotný nebo nezpeněžitelný (pokud nejde o věci nejnutnější denní potřeby, jako je ošacení, hygienické potřeby apod.).

Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve poté, co bude tímto postupem (výzvou k doplnění návrhu dle § 128 odst. 2 IZ) společný insolvenční návrh dlužníků (a též jejich návrh na povolení oddlužení) potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 26. srpna 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková