3 VSPH 65/2011-A-26
KSUL 45 INS 12367/2010 3 VSPH 65/2011-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem a místem podnikání Chomutov, Na Průhoně 3810, IČ: 46735119, zahájeném na návrh věřitele Československé obchodní banky, a.s., IČ 00001350, Praha 5, Radlická 333/150, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.listopadu 2010, č.j. KSUL 45 INS 12367/2010-A-17,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.listopadu 2010, č.j. KSUL 45 INS 12367/2010-A-17, se bodech II. a III. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. listopadu 2010, č.j. KSUL 45 INS 12367/2010-A-17, v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka Josefa anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku na jeho majetek prohlásil konkurs, v bodě III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, v bodě IV. výroku ustanovil insolvenčního správce a v bodě V. výroku vyslovil, že účinky rozhodnutí nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Současně vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě do 20.12.2010. V dalších bodech výroku usnesení soud promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 3.1.2011 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku a na jeho úřední desce.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že Československá obchodní banka, a.s. (dále jen věřitel) se návrhem z 21.10.2010 domáhala zjištění dlužníkova úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek. Listinnými důkazy věřitel doložil svá skutková tvrzení ohledně úpadku dlužníka spolu s tvrzením o četnosti dlužníkových věřitelů, jež osvědčili, že mají pohledávky vůči dlužníku, na náklady insolvenčního řízení věřitel pak složil zálohu 50 tis. Kč. K datu rozhodnutí přihlásilo do insolvenčního řízení sedm věřitelů své pohledávky, o nichž dlužník prohlásil, že je uznává včetně pohledávky věřitele. Mezi těmito věřiteli jsou Česká správa sociálního zabezpečení, jež sdělila výši splatné pohledávky 289 tis. Kč, Všeobecná zdravotní pojišťovna, jež sdělila výši splatné a vykonatelné pohledávky 115 tis. Kč. Dlužník neuznal pouze pohledávku ČSOB leasing, a.s., která je předmětem řízení před Městským soudem v Praze. Z uvedených důvodů proto soud spojil usnesení o zjištění úpadku podle § 148 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), s rozhodnutím o prohlášení konkursu, neboť dlužník neuvedl, že je schopen reorganizace a řešení jeho úpadku oddlužením nepřichází v úvahu, když jeho dluh má původ v podnikatelské činnosti. Uzavřel, že dlužník nemá více než 50 zaměstnanců a nedoložil, že by jeho obrat za poslední účetní období přesáhl 2 mil. Kč , proto rozhodl o tom, že dlužníkův úpadek bude řešen podle § 314 IZ jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal proti bodu II. výroku s tím, že nečiní sporným, že se nachází v úpadku, avšak nesouhlasí se způsobem jeho řešení formou konkursu, neboť jeho dluhy nepocházejí výhradně z jeho podnikatelské činnosti, naopak je nabyl z valné části jako osoba fyzická, mimo jeho podnikatelskou činnost . Uzavřel, že mu rozhodnutím soudu byla upřena možnost řešit jeho úpadek oddlužením, při němž by se dostalo věřitelům vyšší míry uspokojení jejich pohledávek než v případě konkursu, neboť věřitelé při něm budou uspokojeni pouze z jeho nemovitého majetku, jenž pokryje pouze nepatrnou část dluhů, nehledě na skutečnost, že je pro něj řešení formou konkursu likvidační.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 148 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odst. 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odst. 2). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem podá návrh na povolení oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odst. 3).

Podle § 316 IZ reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odst. 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odst. 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odst. 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,--Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odst. 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odst. 5).

Podle § 318 IZ dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku (odst. 1). Opožděně podaný návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která opožděný návrh podala (odst. 2).

Insolvenční zákon umožňuje řešit úpadek podnikatele, u něhož nepřichází v úvahu oddlužení (§ 389 IZ), reorganizací. K uvedenému zaujal stanovisko Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze 20.1.2011, sp.zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B-34, v němž mimo jiné uvedl, že je-li dlužník podnikatelem, u něhož reorganizace podle insolvenčního zákona není vyloučena podle § 316 odst. 3 IZ, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 IZ, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 IZ reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. S rozhodnutím o úpadku proto nelze spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 IZ marně uplyne ještě před konáním první schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka; případné usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydaná poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné.

Podle § 314 odst. 1 o nepatrný konkurs jde, jestliže a) dlužníkem je fyzická osoba, která není podnikatelem, nebo b) celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesahuje 2.000.000,--Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů.

Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat. Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne (§ 390 odst. 3).

Podle § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

K subjektivní podmínce přípustnosti oddlužení vymezené v § 389 odst. 1 IZ se vyslovil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ze dne 21.4.2009, sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 79/2010), podle něhož dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:

1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

K povaze závazků z titulu zákonných odvodů (vůči správě sociálního zabezpečení či finančnímu úřadu) za dobu dlužníkovy podnikatelské činnosti se Vrchní soud v Praze vyjádřil v usnesení ze dne 15.1.2010, sp.zn. KSUL 45 INS 5443/2009, 1 VSPH 730/2009-B tak, že tyto závazky představují dluhy z podnikání, jež ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužníkovu vstupu do oddlužení brání. V případě, že předmětné dluhy představují v porovnání s celkovou výší všech nezajištěných pohledávek dlužníka nikoli marginální, ale naopak jejich podstatnou část, a protože přihlašovatelé těchto pohledávek nedali najevo, že jsou s jejich podrobením režimu oddlužení srozuměni (či s tím na schůzi věřitelů dokonce výslovně nesouhlasili), nelze dospět k jinému závěru, než že ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužník není osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením.

Z insolvenčního návrhu věřitele se podává, že má za dlužníkem pohledávku vyplývající z úvěrové smlouvy ze 13.7.2006, na jejímž základě poskytl dlužníku úvěr pro podnikatele ve výši 2 mil. Kč, jehož aktuální zůstatek činí 848 tis. Kč. Dále věřitel v návrhu označil osm dalších dlužníkových věřitelů s pohledávkami po splatnosti, jež jsou ve čtyřech případech předmětem exekuce. V návrhu označil též dlužníkův majetek, a to nemovitost nacházející se v kat. území a obci Chomutov, jejíž výtěžek zpeněžení by podle jeho názoru stačil na pokrytí nákladů insolvenčního řízení. Uzavřel, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit, takže se nachází v úpadku.

Dlužníku byl insolvenční návrh doručen do vlastních rukou 1.11.2010, a to spolu s výzvou k vyjádření a k předložení seznamu majetku a závazků dle § 104 IZ. V této výzvě byl poučen, že může do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu podat návrh na oddlužení (ust. § 390 a násl. IZ). Dlužník návrh na oddlužení ve stanovené lhůtě nepodal.

Dlužník se k návrhu písemně vyjádřil podáním ze dne 15.11.2010 a uvedl v něm, že věřitelovu pohledávku uznává, nijak nezpochybňoval splatné pohledávky dalších označených věřitelů ani nenabídl argumenty, jimiž by domněnku své platební neschopnosti vyvrátil, brojil pouze proti pohledávce ČSOB leasing, a.s. ve výši 647 tis. Kč, o níž je veden spor. Nutno poznamenat, že taková námitka by z hlediska přezkoumání správnosti rozhodnutí o úpadku-dlužníkem ovšem nenapadeného-byla se zřetelem k vymezení odvolacích důvodů v § 141 odst. 2 IZ irelevantní za situace, kdy i bez této pohledávky byl na základě pohledávek věřitele a dalších věřitelů dlužníkův úpadek osvědčen. Z dlužníkem předloženého seznamu závazků bylo zjištěno, že má cca 45 věřitelů s pohledávkami ve výši 4.467.749,74 Kč, mezi nimi i pohledávky vůči VZP ve výši 153 tis. Kč, vůči České správě sociálního zabezpečení 320 tis. Kč, vůči Finančnímu úřadu v Chomutově 179 tis. Kč, jež pocházejí z roku 2008 a spadají do období dlužníkovy podnikatelské činnosti. Ze seznamu zaměstnanců pak bylo zjištěno, že dlužník má dva zaměstnance, ze seznamu majetku a pohledávek bylo zjištěno, že má ve společném jmění manželů ve spoluvlastnictví polovinu nemovitostí, a to budovu č. p. 3810 na pozemku parc. č. 3033 a pozemek parc. č. 3032/2 nacházejících se v kat. území a obci Chomutov, a že má pohledávky vůči třem dlužníkům v celkové hodnotě 675 tis. Kč.

Z výpisu ze živnostenského rejstříku se podává, že dlužník podniká na základě živnostenského oprávnění od 8.12.1992, aniž by živnost jakkoliv přerušil či ukončil, a jeho předmětem podnikání je zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod, zastavárenská činnost a maloobchod s použitým zbožím, hostinská činnost a silniční motorová doprava-nákladní.

Z uvedených zjištění vyplývá, že dlužníka je třeba považovat za podnikatele, jenž navíc má dluhy z podnikání, a to nikoliv v marginální výši, ale naopak tyto podnikatelské dluhy tvoří podstatnou část dlužníkových závazků. Protože tyto okolnosti ve smyslu § 389 odst. 1 IZ vstupu do oddlužení brání, nebylo důvodu, aby soud prvního stupně vyčkával, až dlužníku uplyne zákonná lhůta k podání návrhu na oddlužení podle § 390 odst. 1 IZ, neboť u něj tento způsob řešení dlužníkova úpadku nepřichází vůbec v úvahu.

Za takové situace lze s rozhodnutím o úpadku dle § 148 odst. 1 IZ spojit prohlášení konkursu na majetek dlužníka jen za předpokladu, že tak jako oddlužení, je vyloučeno i řešení dlužníkova úpadku reorganizací. Tak tomu je (jak plyne z citovaného R 79/2010) v zásadě jen v případě osob uvedených v § 316 odst. 3 IZ. Takovou osobou ovšem dlužník není, a v tom případě nemohl mít soud prvního stupně za splněné podmínky k tomu, aby s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojil i rozhodnutí o způsobu jeho řešení.

Z obsahu spisu se nicméně podává, že dlužník zjevně nesplňuje kvantitativní kriteria přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 IZ (tj. stanovený obrat nebo počet zaměstnanců), ostatně nic takového ani netvrdil, řešení úpadku reorganizací se nedožadoval a nijak o ní neuvažoval. Jestliže je reorganizace objektivně nepřípustná, může být tato překážka jejího povolení prolomena jen tím, že dlužník dle § 316 odst. 5 IZ využije možnosti tzv. předjednané reorganizace, tj. nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku podá návrh na povolení reorganizace, s níž předloží reorganizační plán schválený zde stanovenou kvalifikovanou většinou svých zajištěných a nezajištěných věřitelů. To však dlužník neučinil, a tím (marným uplynutím lhůty 15 dnů po rozhodnutí o úpadku) se stalo řešení jeho úpadku reorganizací definitivně nepřípustným. To znamená, že za popsané situace by nebylo možno vyhovět případnému pozdějšímu návrhu na povolení reorganizace podanému dlužníkem či věřitelem ve lhůtě dle § 318 odst. 1 IZ (do 10 dnů před konáním schůze věřitelů svolané v rozhodnutí o úpadku), a bylo by bez významu stanovisko schůze věřitelů ke způsobu řešení dlužníkova úpadku (nebylo by vůbec důvodu je žádat), neboť překonat překážku nepřípustnosti reorganizace dle 316 odst. 4 IZ lze jen výše zmíněným postupem dlužníka dle § 316 odst. 5 IZ, jež ovšem dlužník nevyužil.

Protože je tak již nezvratný závěr, že v dlužníkově případě je vyloučeno oddlužení i reorganizace, a že tudíž v daném insolvenčním řízení jiný způsob řešení jeho úpadku než konkursem nepřichází v úvahu, postupoval odvolací soud dle § 219 občanského soudního řádu a usnesení ze dne 18.11.2010 jako věcně správné potvrdil jak v napadeném bodě II. výroku, tak i v souvisejícím bodu III. výroku o nepatrném konkursu, neboť dlužník podnikatel nemá více než 50 věřitelů (nikoliv zaměstnanců, jak chybně uvedl soud prvního stupně).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného proti tomuto usnesení do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 7.března 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová