3 VSPH 646/2013-A-23
KSCB 28 INS 28990/2012 3 VSPH 646/2013-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Jarmily anonymizovano , anonymizovano , bytem Žár 19, 374 01 Trhové Sviny, zahájeném na návrh věřitele PRIVATE CAPITAL INVEST, a.s. se sídlem Štěpánská 539/9, Praha-Nové Město, IČO 24784877, zast. JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou se sídlem Tomkova 57/27, Olomouc, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 28990/2012-A-16 ze dne 25. března 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 28990/2012-A-16 ze dne 25. března 2013 se v bodech I. až X. výroku z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 28 INS 28990/2012-A-16 ze dne 25.3.2013 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužnice Jarmily anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Ing. Miroslava Kořenáře a v bodě III. výroku vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech IV. až X. výroku soud vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách, a též vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužnici, ale insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů na den 4.6.2013, stanovil insolvenčnímu správci lhůtu pro předložení seznamu přihlášených pohledávek a konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku. V bodě XI. výroku uložil insolvenčnímu navrhovateli PRIVATE CAPITAL INVEST, a.s., aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil soudní poplatek z návrhu ve výši 2.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužnice insolvenčním návrhem doručeným soudu 21.11.2012. V tomto návrhu tvrdil, že na základě smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou uzavřel dne 30.6.2011 s Karlem Kubíčkem jako dlužníkem, poskytl úvěr ve výši 300.000,-Kč. V článku VIII. smlouvy se strany dohodly, že nedodržením splátkového kalendáře se stává splatným celý závazek dlužníka. Dlužnice dne 30.6.2011 přistoupila podle § 533 občanského zákoníku k závazku Karla Kubíčka a stala se tak vedle něj dalším dlužníkem s tím, že oba jsou tak ze smlouvy zavázáni společně a nerozdílně. Protože se dlužník neuhrazením 6. splátky úvěru ocitl v prodlení s úhradou svého peněžitého závazku ze smlouvy, došlo k automatickému zesplatnění celého tohoto závazku k datu 31.12.2011. Na pohledávku ze smlouvy byla zaplacena pouze částka 66.500,-Kč: do dne zesplatnění úvěru uhradili 23.750,-Kč a poté

42.750,-Kč. Ke dni podání návrhu tak má navrhovatel za dlužnicí déle než 3 měsíce splatnou a zajištěnou pohledávku ve výši 361.000,-Kč a pohledávku smluvní pokuty ve výši 183.000,-Kč a 45.000,-Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí a z exekučních příkazů k provedení exekuce prodejem nemovitostí navrhovatel zjistil, že dlužnice má i další věřitele, a to Ladislava Zourka, bytem Žižkova 219/12, Šestajovice, s pohledávkou ve výši 102.812,-Kč s příslušenstvím a společnost Allambie, s.r.o., Praha-Kbely, s pohledávkou ve výši 73.000,-Kč s příslušenstvím. Z toho navrhovatel dovozoval, že dlužnice má více věřitelů, kterým neplní své peněžité závazky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a že tudíž lze předpokládat, že je v úpadku.

Dlužnice ve vyjádření z 28.11.2012 k podanému návrhu uvedla, že nárok věřitele uznává v plné výši, tj. ve výši 613.250,27 Kč. K tomuto vyjádření připojila soupis závazků a věřitelů, ze kterého je zřejmé, že má i další věřitele se splatnými pohledávkami. Současně dlužnice uvedla, že žádá o rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání.

V posuzované věci soud shledal, že insolvenční návrh věřitele obsahuje náležitosti předepsané v § 103 insolvenčního zákona (dále jen IZ), a že navrhovatel doložil, že má proti dlužnici splatnou pohledávku, jejíž existence je navíc mezi účastníky nesporná. Soud vzal rovněž za osvědčený úpadek dlužnice ve smyslu § 3 odst. 1 IZ. Dlužnice má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a současně není schopna tyto závazky hradit, neboť je ve smyslu § 3 odst. 2 písm. b) IZ zřejmé, že některé z těchto závazků neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Tyto skutečnosti lze také dovodit ze seznamů předložených samotnou dlužnicí.

Soud podle § 133 odst. 1 písm. a) IZ rozhodl o návrhu bez jednání, když mu plně vyhověl a nikdo tomuto návrhu neodporoval, přičemž dlužnice navíc výslovně požádala o rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Z těchto důvodů soud rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil. Uvedla, že svůj závazek vůči navrhovateli nepopírá (jak uvedla i ve svém vyjádření ze 6.12.2012), nesouhlasí však s jeho uplatněným rozsahem ani s tím, že byly dány podmínky pro zesplatnění celého úvěru. Proto má za to, že ani pro podání insolvenčního návrhu nebyly dány podmínky.

Dlužnice vysvětlila, že vskutku jako spoludlužnice přistoupila ke smlouvě o úvěru, kterou navrhovatel dne 30.6.2011 uzavřel s jejím manželem K. Kubíčkem. Ten pracuje jako zedník na základě živnostenského oprávnění, má především sezónní zakázky. Dlužnice nikdy nepodnikala. Navrhovatel ve smlouvě uvedl, že se jedná o podnikatelský úvěr, ačkoli před uzavřením smlouvy tvrdil, že půjde o spotřebitelský úvěr. Pro podnikatelské účely také úvěr použit nebyl. Dohodnuté splátky s manželem vždy řádně plnili, maximálně s dvoudenním zpožděním, když manžel často dostával platby za práci opožděně. Řádně přitom navrhovateli uhradili i vyměřené smluvní pokuty. Před zesplatněním úvěru navrhovatel opožděné platby vždy bez dalších námitek akceptoval, na prodlení si nestěžoval.

Dlužnice nesouhlasí s uplatněnou výší navrhovatelovy pohledávky, neboť smlouva o úvěru je v rozporu s dobrými mravy. To především co do smluvní pokuty účtované ve výši 600,-Kč za každý den prodlení, která je zjevně neadekvátní výši jistiny, k jejímuž zajištění má smluvní pokuta sloužit. Přitom navrhovatel účtuje i úrok za poskytnutí úvěru ve výši 90.000,-Kč, a to vedle obchodního úroku, který měl celkově činit 750.000,-Kč. Původně tak navrhovatel po dlužnici požadoval vrátit částku v celkové výši 1.140.000,-Kč. Protože dlužnice není zběhlá v podnikatelském prostředí, nerozpoznala rozpory ve smlouvě a její nevýhodná ujednání. Navrhovatel jí před podpisem smlouvy tvrdil naprosto jiné skutečnosti.

Dlužnice uzavřela, že nikdy nepodnikala ani nemá dluhy z podnikání, a je přesvědčena o tom, že není v úpadku, neboť své další závazky řádně splácí. Nesplňuje proto zákonnou podmínku vícerých závazků, s jejichž splácením by byla v prodlení nejméně 30 dnů. Dodala, že pokud již soud dovodil její insolvenci, měl rozhodnout o řešení úpadku nikoli konkursem, jak navrhovatel požadoval, ale o jeho řešení oddlužením, a to ve formě zpeněžení majetkové podstaty.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B ze dne 21.1.2009 nebo usnesení sp.zn. KSHK 41 INS 1042/2009, 1 VSPH 269/2009-A ze dne 19.6.2009) vyslovil, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V jeho odůvodnění se fakticky omezil jen na stručnou reprodukci obsahu insolvenčního návrhu navrhovatele a stanoviska dlužnice k tomuto návrhu, neuvedl ale skutkové a právní závěry, jež jsou pro věc rozhodné. Soud předně neozřejmil dostatečně svůj závěr, že navrhovatel osvědčil existenci své splatné pohledávky za dlužnicí, a že mu tedy svědčí aktivní legitimace jakožto základní předpoklad úspěchu jeho insolvenčního návrhu ve smyslu § 105 IZ. V tom směru odkázal jen na nespornost existence navrhovatelovy uplatněné pohledávky (kterou dlužnice ve svém vyjádření v celkové výši 613.250,27 Kč uznala), aniž by současně vysvětlil, zda je tato pohledávka-či v jaké výši-vskutku splatná (od kterého data) a z jakých zjištění takový závěr vyplývá. Stejně tak soud neuvedl, které pohledávky dalších věřitelů má za prokázané, tj. o které další věřitele se jedná, jaké jejich konkrétní pohledávky za dlužnicí (identifikované důvodem a výší) byly zjištěny, kdy nastala jejich splatnost a z jakých listinných důkazů tato zjištění vyplývají. Soud tak nenabídl úplná skutková zjištění ohledně závěru o aktivní legitimaci navrhovatele, přičemž vůbec žádná konkrétní skutková zjištění nenabídl ohledně naplnění zákonných podmínek úpadku ve formě insolvence, jejž shledal prokázaným, tedy stran osvědčení existence vícerých věřitelů dlužnice s pohledávkami nejméně 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) a dlužníkovy platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ (případně ve spojení s některou domněnkou stanovenou v § 3 odst. 2 IZ).

K tomu považoval odvolací soud za potřebné zdůraznit, že i pokud dlužník souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 133 odst. 1 písm. b/ IZ), a tudíž pro věc rozhodná zjištění nevzejdou z dokazování provedeného dle § 122 a násl. o.s.ř., musí soud tato zjištění (a jejich podklad) v usnesení o úpadku dlužníka uvést. Musí tak učinit-jak již vysvětleno shora-dokonce i kdyby z dlužníkova stanoviska k věci bylo zřejmé, že je s insolvenčním návrhem srozuměn (§ 133 odst. 1 písm. a/ IZ); to ale v případě dlužnice z jejího vyjádření na A-6 nebylo možno bez dalšího dovozovat, přičemž její současné stanovisko k věci vyjevené v odvolání je již zcela zjevně odmítavé.

Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nezpůsobilé přezkoumání. Při takovýchto (shora popsaných) nedostatcích odůvodnění bylo samozřejmě vyloučeno, aby dlužnice seznala, na jakých zjištěních (skutečnostech) soud závěr o splnění podmínek pro rozhodnutí o jejím úpadku vlastně staví, a aby mohla tomuto rozhodnutí odvoláním konkrétně věcně oponovat. Pokud dlužnice v odvolání mylně dovozovala, že soud současně rozhodl o řešení jejího úpadku konkursem, stalo se tak patrně v důsledku chybného znění bodu III. výroku, ve kterém soud konstatoval, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu, ač takové (ani jiné) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice s rozhodnutím o zjištění jejího úpadku nespojil.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadené usnesení v odvoláním dotčeném bodě I. výroku, jakož i v souvisejících bodech II. až X. výroku, zrušil a v tomto rozsahu věc podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 28. května 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová