3 VSPH 626/2012-A-50
MSPH 95 INS 10273/2010 3 VSPH 626/2012-A-50

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Č E S R E A, spol. s r.o. se sídlem v Praze 2, Francouzská 11, IČO 41194098, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č.j. MSPH 95 INS 10273/2010-A-45,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č.j. MSPH 95 INS 10273/2010-A-45, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) zastavil insolvenční řízení zahájené k návrhu dlužníka a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že se dlužník v insolvenčním návrhu domáhal, aby byl zjištěn jeho úpadek a aby byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Uvedl, že usnesením č.j. MSPH 95 INS 10273/2010-A-32 z 31.1.2012 vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí a zároveň ho poučil ve smyslu § 108 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) o tom, že nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví nebo přikročí k jejímu vymáhání; toto rozhodnutí bylo k odvolání dlužníka potvrzeno odvolacím soudem v jeho usnesení č.j. MSPH 95 INS 10273/2010, 1 VSPH 305/2012-A-40 z 12.3.2012 (právní moc 31.3.2012). Vyšel ze zjištění, že ačkoliv lhůta k zaplacení zálohy uplynula 3.4.2012 (úterý), dlužník zálohu soudu nezaplatil. Cituje ustanovení § 108 InsZ insolvenční soud dospěl k závěru, že tu jsou naplněny podmínky pro zastavení řízení podle § 108 odst. 3 InsZ. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že dlužníku dosud žádné náklady řízení nevznikly.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční řízení nezastavuje, neboť napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci na základě nesprávných skutkových zjištění. Zdůraznil, že podle § 98 odst. 1 InsZ je osobou, která je povinna k podání insolvenčního návrhu, jakmile se dozví o svém úpadku, a že vzhledem ke své nepříznivé finanční situaci, u níž není pravděpodobné, že by se zlepšila, není schopen dalšího podnikání, a proto insolvenční návrh podal. Zopakoval, že poté, co mu bylo uloženo zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč, opakovaně insolvenčnímu soudu sdělil, že takovou částkou nedisponuje, avšak složil alespoň částku 20.000,--Kč prostřednictvím třetí osoby (15.2.2012). Poukázal na to, že ustanovení § 108 InsZ ponechává na úvaze insolvenčního soudu, zda v případě nezaplacení zálohy bude v řízení pokračovat a zálohu vymáhat nebo řízení zastaví. Na podporu svých závěrů odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. Cpjn 19/1998, podle něhož povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu má ve smyslu ustanovení § 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ZKV), především navrhující věřitel a podá-li návrh na prohlášení konkursu dlužník, lze po něm sice podle okolností zaplacení zálohy požadovat také, avšak jeho neschopnost okamžitě ji složit nemůže vést k zastavení konkursního řízení, a nálezy Ústavního soudu pod sp.zn. I. ÚS 654/1999, podle něhož je plně v dispozici konkursního soudu, zda konkursní řízení pro nezaplacení zálohy zastaví nebo nikoliv, sp.zn. II. ÚS 266/2005, podle něhož nezaplacení zálohy na náklady konkursu nebrání, aby dlužníkovu návrhu bylo věcně vyhověno, neboť tato povinnost zatěžuje především navrhovatele-věřitele, a sp.zn. II. ÚS 330/2006, v němž Ústavní soud dovodil, že účelem institutu zálohy není a nemůže bránit tomu, aby konkursní řízení proběhlo tam, kde zákon přímo ukládá příslušným subjektům jej iniciovat, a že v InsZ prostor pro uvážení soudu, zda řízení zastavit, je ještě více rozšířeno tím, že nechává na úvaze soudce již to, zda má být záloha uložena. Zopakoval, že není s to zaplatit uloženou mu zálohu a že ji složil ve výši 20.000,--Kč, tj. v rámci svých možností.

Vrchní soud v Praze, bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 InsZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost insolvenčního navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 InsZ, podle něhož insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu mu uložit, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,--Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník byl vyzván insolvenčním soudem usnesením č.j. MSPH 95 INS 10273/2010-A-32 z 31.1.2012 k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč a že usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 10273/2010, 1 VSPH 305/2012-A-40 z 12.3.2012 bylo toto usnesení z důvodu jeho věcné správnosti potvrzeno, rozhodnutí insolvenčního soudu nabylo právní moci 31.3.2012 a že dlužník na zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil 20.000,--Kč.

Třeba zdůraznit, že v tomto odvolacím řízení se nelze zabývat otázkou důvodů pro uložení zálohy, neboť ta byla již pravomocně vyřešena.

Jestliže není ve stanovené lhůtě splněna povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je na úvaze soudu, zda před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastaví, anebo přikročí k jejímu vymáhání. Vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Je-li však insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ zjištění jeho úpadku, ať již lze očekávat jeho řešení oddlužením (jehož se v daném případě dlužnice domáhá), anebo konkursem, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání dlužníku uložené zálohy v průběhu řízení. Trvá totiž účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení, jenž spočívá v zákazu provedení výkonu rozhodnutí či exekuce postihující majetek dlužníka, či jiný majetek náležející do majetkové podstaty (§ 109 odst. 1 písm. c/ InsZ). Za trvání konkursu dlužníka je podle § 267 InsZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Za této situace soud prvního stupně postupoval správně, když řízení o insolvenčním návrhu dlužnice zastavil, a proto je odvolací soud z důvodu věcné správnosti v bodu I. výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za potřebné upozornit na to, že výrok o nákladech řízení za situace, kdy účastníkem insolvenčního řízení byl pouze dlužník, je nadbytečný, což však nic nemění na věcné správnosti napadeného usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 15. května 2012

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová