3 VSPH 62/2015-B-18
KSPA 53 INS 23886/2014 3 VSPH 62/2015-B-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Moniky Senetové, nar. 29. ledna 1966, bytem v Litomyšli-Městě, Dukelská 978, zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třeboni, Čechova 396, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 53 INS 23886/2014-B-6 ze dne 12. prosince 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 53 INS 23886/2014-B-6 ze dne 12. prosince 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (insolvenční soud) neschválil oddlužení dlužnice (bod I. výroku), na majetek dlužnice prohlásil konkurs (bod II. výroku) a vyslovil, že účinky konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že dlužnice k němu podala 2.9.2014 insolvenční návrh, s nímž spojila i návrh na povolení oddlužení. Uvedla, že má 3 věřitele se čtyřmi pohledávkami o celkové výši 1.900.440,-Kč, přičemž z toho pohledávka ve výši 1.707.179,--Kč zajištěna. Uvedla, že její dluhy pohledávkám odpovídající souvisí s dříve neúspěšně vykonávanou podnikatelskou činností. Své dluhy se marně snaží splácet, a proto věřitelé přistupují k vymáhání svých pohledávek k exekucím. V seznamu závazků definovala jednotlivé své závazky a v seznamu majetku uvedla, že vlastní pouze oblečení, běžné osobní věci a hygienické potřeby a je vlastnicí bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku v katastrálním území a obci Litomyšl (bytová jednotka). Jako způsob oddlužení navrhla plnění splátkového kalendáře.

Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením č.j. KSPA 53 INS 23886/2014-A-8 ze 6.10.2014 zjistil dlužničin úpadek a povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil dlužnici insolvenčního správce.

Insolvenční soud zjistil: -ze zprávy insolvenčního správce ze 14.11.2014 a jejího doplnění, že dlužničiným příjmem je mzda ve výši 8.308,-Kč měsíčně čistého a dále příjem na základě smlouvy o důchodu uzavřené s třetí osobou ve výši 2.200,-Kč. Dlužnice je vlastnicí bytové jednotky a dále vlastní pouze věci osobní potřeby a obvyklé vybavení domácnosti. Je vdaná a má nezletilého syna, k manželovi a synovi, s nimiž žije ve společné domácnosti má vyživovací povinnosti. Do insolvenčního řízení se přihlásili dva věřitelé s nezajištěnými pohledávkami o celkové výši 1.993.568,63 Kč. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře by předpokládané uspokojení věřitelů dosáhlo jen 3,23 %, zatímco při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by míra uspokojení nezajištěných věřitelů dosáhla 47,26 %; doporučil tak schválit oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty a důvody pro zamítnutí povolení oddlužení neshledal, -z protokolu o přezkumném jednání konaném 1.12.2014, že přihlášené pohledávky P-1 a P-2 byla přezkoumány a v insolvenčním řízení zjištěny, přičemž P-2 věřitele Finančního úřadu pro Pardubický kraj (Věřitel), byla jeho pohledávka ve výši 1.937.994,05 zjištěna jako vykonatelná, -z protokolu o schůzi věřitelů, že Věřitel hlasoval pro schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, avšak zároveň vznesl ve smyslu § 403 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) námitku, že jsou zde skutečnosti, které jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, jež shledal v tom, že dlužnice má dluhy z podnikání, kdy právě jeho pohledávka za dlužnicí má v ně svůj původ; nakonec navrhl, že nesouhlasí se schválením oddlužením a navrhl, aby dlužničin úpadek byl řešen konkursem, -z výpisu z živnostenského rejstříku, že dlužnici živnostenské oprávnění vzniklo v červnu 1992, -z prohlášení dlužnice z 29.8.2014, že dlužnice již nepodniká a že její dluhy pochází z předchozího podnikání.

Dlužnice ke vznesené námitce uvedla, že ji považuje za jsoucí v rozporu s dobrými mravy maje za to, že námitka ve smyslu § 403 odst. 2 InsZ má sloužit k ochraně podnikatelských subjektů, které by mohly být ohroženy druhotnou platební neschopností, nikoliv však ochraně pohledávek státu, tj. penále 5 let starého. Navrhl proto, aby insolvenční soud ke vznesené námitce nepřihlížel a schválil dlužničino oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Insolvenční správce se ztotožnil se stanoviskem dlužnice.

Insolvenční soud cituje ustanovení § 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), § 405 odst. 1 a 2 InsZ uvedl, že citovaná ustanovení třeba vykládat v kontextu s dalšími ustanoveními, tj. § 397 odst. 12 a § 403 odst. 2 InsZ a tím, že nelze bez dalšího návrh na povolení oddlužení odmítnout jen s odůvodněním, že fyzická osoba má dluhy z podnikání a nedoložila souhlas věřitelů s pohledávkami odpovídajícími těmto dluhům. Je třeba v pochybnostech oddlužení povolit a vyčkat s konečným řešením na schůzi věřitelů. Uzavřel, že na schůzi věřitelů vyšly najevo skutečnosti, jež by jinak odůvodňovaly odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro existenci dluhů dlužnice z podnikání, s jejichž uspokojením v režimu oddlužení Věřitel vyjádřil nesouhlas. Konstatoval, že nelze přehlédnout, že Věřitel má za dlužnicí pohledávku, jež přestavuje takřka 100% přihlášených pohledávek.

Na základě výše uvedeného proto insolvenční soud povolené oddlužení dlužnice neschválil a prohlásil na její majetek konkurs.

Toto usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenčnímu soudu vytkla, že přehlédl rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/96 z 21.5.1996, v němž soud dovodil, že Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi zněním zákonem a jeho smyslem a účelem důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, v případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti, umožňující např. více interpretací, jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výše uvedený výklad před výkladem jazykovým. Zopakovala, že se vyjádřila k námitce Věřitele tak, že je v rozporu s dobrými mravy, neboť dikce ustanovení § 403 odst. 2 InsZ slouží primárně k ochraně věřitelů-podnikatelů-před druhotnou platební neschopností a nikoliv k ochraně pohledávek státu. Upozornil nato, že přihlášená pohledávka představuje příslušenství daní, jež byly splatné před více než patnácti lety a které byly již uhrazeny, nadto jsou zajištěny zástavním právem k jejímu majetku. Zjevně jeho neuhrazením nedošlo k ohrožení Věřitele 2 druhotnou platební neschopností. Skutečnost, že Věřitel 2 neuplatnil svou pohledávku jako zajištěnou, jistě neznamená, že by se na něho mělo pohlížet jako na nezajištěného věřitele, jemuž přísluší námitky ve smyslu § 403 odst. 2 InsZ, neboť fakticky zajištěným věřitelem je ve smyslu § 2 písm. g) InsZ. Podle § 389 odst. 2 písm. c) InsZ přitom dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením jen proto, že jde mimo jiné o pohledávku zajištěného věřitele. Z tohoto důvodu nelze námitce Věřitelovi 2 poskytnout soudní ochrnu, když jeho postup je jednoznačně šikanózní s cílem ji poškodit a pokud pohledávku jako zajištěnou nepřihlásil s tímto cílem a své zajištění neuplatnil jen omylem, nelze to přičítat k tíži dlužnice. Označil další rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž plyne závěr, že nad každým utvářením soudního rozhodnutí se klene dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé a úkolem soudu je právě rozpoznat skrze zákon spravedlnost (nález sp. zn. Pl. ÚS 34/2009, II.ÚS 3168/2009, I. ÚS 643/2004). Doplnil, že se může jen domnívat, že postup Věřitele je odezvou na podané odvolání, které podala do usnesení o příklepu ze 17.7.2014 v rámci daňové exekuce a že byl motivován osobním zájmem konkrétních fyzických osob než skutečnou vůlí Věřitele 2 jako právnické osoby.

Věřitel navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. K argumentaci dlužnice, že nebyl oprávněn vznést námitku podle § 403 odst. 1 InsZ, neboť je zajištěným věřitelem přihlášených pohledávek konstatoval, že ustanovení § 389 odst. 2 písm. c) InsZ nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, neboť v takovém případě se zajištěný věřitel uspokojuje odděleně pouze ze zajištění. Namítl, že právní úprava neukládá zajištěnému věřiteli ve smyslu § 2 písm. g) InsZ povinnost své zajištění v insolvenčním řízení uplatnit a ustanovení § 166 InsZ neznamená nic jiného, že chce-li získat věřitel v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, musí své zajištění přihláškou pohledávky uplatnit. Právní úprava tak nebrání zajištěnému věřiteli toto zajištění nepřihlásit do insolvenčního řízení a vystupovat v insolvenčním řízení jako věřitel nezajištěný, nebo do insolvenčního řízení pohledávku vůbec nepřihlásit. Důvody pro řešení dlužničina úpadku oddlužením podle § 389 odst. 2 písm. c) InsZ naplněny nejsou. Není však pro takový postup naplněna ani podmínka podle § 389 odst. 2 písm. a) InsZ, neboť vyjádřil jako věřitel s pohledávkou mající původ v podnikání dlužnice nesouhlas s takovým řešením, když jeho pohledávka jako nezajištěná byla při přezkumném jednání zjištěna a právem hlasoval o způsobu oddlužení (projevil nesouhlas s řešení úpadku dlužnice oddlužením); insolvenčnímu soudu pak nenáleželo hodnoty důvody, pro něž tento souhlas s oddlužením nevyjádřil a pohledávku ze zajištění neuplatnil. Pokud by insolvenční soud nahlížel na něho jako na věřitele zajištěného, byť se zjištěnou nezajištěnou pohledávkou, pak by tak mohl činit jen v případě, že by byla jeho pohledávka uspokojena v rozsahu 100%, neboť nelze si představit, že by takto hodnotil věřitele proti jeho vůli tam, kde by se mu ze zajištění žádného plnění nedostalo, přičemž samotnou míru uspokojení nelze předem určit, neboť ta je závislá na způsobu řešení úpadku dlužníka. S ohledem na to, že přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku (jež je v insolvenčním řízení zjištěna) ve výši 2.003.842,05 Kč, pak zjevně přesahuje hodnotu zajištění. Zdůraznil, že odvolání neobsahuje jediný argument, jímž by bylo možné dlužnicí uváděný rozpor překlenout a z jeho pohledu správce daně povahu pohledávky určuje pouze vůle věřitele ověřená výsledkem přezkumného jednání. Smyslem § 389 odst. 1 písm. b) InsZ je neumožnit současným či bývalým podnikatelům, aby dosáhli osvobození od placení dluhu z podnikání způsobem příslušejícím pouze nepodnikatelským subjektům, ledaže by s tím souhlasili věřitelé pohledávek z podnikání.

Dále Věřitel obhajoval povahu pohledávky, byť to nebylo předmětem sporu, jako pohledávky mající původ v podnikání dlužnice s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 publikované pod číslem 113/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož dluhy vzešlé z podnikání dlužníka mohou mít původ nejen v obchodních závazkových vztazích, nýbrž i občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstoupil jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy, měly-li původ v dlužníkově podnikání, přičemž není podstatné, zda vyšly najevo až poté, co dlužník přestal být zákonem pokládán za podnikatele. Nebyl srozuměn s tím, že by jeho pohledávky za dlužnicí měly být podrobeny oddlužení, neboť insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podala dlužnice s cílem zmařit probíhající daňovou exekuci, v níž podala odvolání proti usnesení o příklepu. Doplnil, že námitku vznesl o své vůli a představy dlužnice, že tak učinil veden zájmy určitých fyzických osob vyjadřují jen ničím nepodložené domněnky vztahující se k dosud neukončenému daňovému řízení a nemající žádný význam pro odvolací řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) InsZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 165 InsZ věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku.

Podle § 166 InsZ zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají.

Podle § 405 InsZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Podle § 389 InsZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání (odst. 1 písm. a/) nebo fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1 písm. b/). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jeho pohledávku jde (odst. 2 písm. a/), nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) (odst. 2 písm. b/), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2 písm. c/).

Ustanovení § 395 InsZ vymezuje podmínky, za nichž lze dlužníkovi (subjektivně k tomu legitimovanému podle § 389 InsZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fází insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. Insolvenční soud povoluje oddlužení bez ingerence věřitelů, a proto jejím současně garantem, že nepřipustí takové oddlužení, které nemělo být ani povoleno.; v tomto směru z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Proto dospěje-li soud po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení z podnětu přihlášených věřitelů, insolvenčního správce nebo z vlastní činnosti k poznatku, že je dána některá ze zákonných překážek, jež povolení oddlužení brání, oddlužení neschválí (§ 405 odst. 1).

Zajištěný věřitel uspokojuje svou pohledávku v rozsahu zajištění se zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jeho pohledávka zajištěna (§ 167 InsZ), a to i v průběhu insolvenčního řízení v režimu podle § 298 InsZ, zatímco pohledávka přihlášená jako nezajištěná se uspokojuje poměrně až z výtěžku zpeněžení dlužníkova majetku, který zbyl po uspokojení zajištěných věřitelů a dále pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168 a § 169 InsZ) na základě rozvrhového usnesení (§ 305 a § 306 InsZ). Obecně vzato je-li hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou; pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím se v takovém případě považují za nezajištěné v plném rozsahu (§ 167 odst. 3 InsZ). V případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením platí zvláštní právní úprava, podle které zajištěný věřitel, který přihlásí svou pohledávku a uplatní i její zajištění, není účasten samotného oddlužení plněním splátkového kalendáře (jeho schválení nelze vyloučit ani tam, kde je navrhováno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) a úprava § 167 odst. 3 InsZ se neuplatní, takže v případě, že zajištění jeho pohledávky není dostatečné, resp. se vztahuje na zajištění pohledávek i dalších věřitelů s dřívějším pořadím, pak zůstane v insolvenčním řízení neuspokojena. Z výše uvedeného plyne, že nelze věřiteli se zajištěnou pohledávkou nepřiznat právo, aby zvolil svůj postup v insolvenčním řízení tak, aby dosáhl co nejvyššího uspokojení své pohledávky. Úvahy dlužníka o šikanózním postupu věřitelů se zajištěnými pohledávkami, kteří jejich zajištění svých pohledávek neuplatnili, tak není namístě.

Z insolvenčního spisu plyne, že Věřitel přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku o celkové výši 2.003.842,05 (přihláška pohledávka a její doplnění) jako nezajištěnou a vykonatelnou. Z protokolu o přezkumném jednání z 1.12.2014 (dok. B-5) a upravenému seznamu přihlášek pohledávek plyne, že při přezkumném jednání přezkoumány pohledávky P-1 a P-2-pohledávka Věřitele se závěrem, že je zjištěna jako nezajištěná a vykonatelná, neboť nebyla popřena insolvenčním správcem ani dlužnicí. Při schůzi věřitelů, následující po přezkumném jednání a jíž se zúčastnil, Věřitel namítl, že nesouhlasí s uspokojením své pohledávky v režimu oddlužení.

Pro posouzení odvolání je zásadní vyřešení otázky, zda věřitel, který má svou pohledávku za dlužníkem zajištěnu, je povinen toto zajištění v insolvenčním řízení uplatnit. Věřiteli nelze upřít právo, aby zvolil způsob uplatnění svých práv v insolvenčním řízení, neboť při opačném závěru by mohla nastat vzhledem k odlišnému režimu uspokojování zajištěných a nezajištěných pohledávek (§ 167 a § 306 InsZ) a v závislosti na způsobu řešení dlužníkova úpadku situace, kdy zajištěný věřitel, který pečoval o svou pohledávku a opatřil si její zajištění, by byl uspokojen v insolvenčním řízení v menším rozsahu než jiný věřitel s nezajištěnou pohledávkou. Právo této volby pak nabývá na významu v případě věřitele s veřejnoprávní pohledávkou (otázka osvobození dlužníka v rozsahu 70% přihlášené pohledávky). Nehledě na uvedené pak věřitel neuplatní své zajištění jen proto, že si není jist, zda zjištění platně vzniklo. Uvedený závěr pak není v rozporu s ustanovením § 2 písm. g) InsZ, jež nemá normativní obsah, nýbrž se jedná jen o vymezení pojmu zajištěný věřitel v insolvenčním řízení, tedy účastníka insolvenčního řízení, jehož pohledávka je zajištěna majetkem náležejícím do majetkové podstaty. Z tohoto ustanovení tak nelze dovozovat závěry, jež činí dlužnice (zajištěný věřitel je povinen své zajištění uplatnit). Dlužničin odkaz v odvolání na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/1996 není případný, neboť se týká odměn a náhrad hotových výdajů advokátů podle vyhl. č. 270/1990 ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. Nadto dlužnice v odvolání cituje pasáž z odůvodnění tohoto rozhodnutí, podle níž v případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění a výklad e ratione legis (smysl zákona) lze upřednostnit jen tam, kde právní úprava je nejasná a nesrozumitelná, umožňující např. více interpretací, jakož i tam, kde doslovné znění zákona je v rozporu s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybností. K tomu odvolací soud konstatuje, že dikce ustanovení § 403 odst. 2 InsZ je jednoznačná, nerozděluje věřitele na ty, kteří námitku podle tohoto ustanovení vznést mohou a ty, kteří námitku vznést nemohou, a formulace tohoto ustanovení nikterak není v rozporu s cílem a smyslem přípustnosti oddlužení, jež v zásadě slouží k řešení úpadku právnických osob, jež nejsou považovány za podnikatele bez závazku z podnikání a fyzických osob nepodnikatelů, a lze je připustit jen výjimečně i v případě dlužníků se závazky pocházejícími z podnikání, avšak jen za podmínek upravených zákonem, tj. za souhlasu věřitelů jim odpovídajících pohledávek, jimž oddlužení proti jejich souhlasu vnutit nelze na rozdíl od případů, kdy je oddlužení přípustné bez dalšího.

Odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud správně neschválil oddlužení dlužnice a prohlásil na její majetek konkurs, neboť za situace, když Věřitel s pohledávkou mající původ v jejím podnikání nedal souhlas s řešením úpadku oddlužením, stal se tento způsob nepřípustným.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 InsZ potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10. prosince 2015

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková