3 VSPH 607/2013-B-24
KSPH 40 INS 7490/2012 3 VSPH 607/2013-B-24

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníků: 1) Jiří anonymizovano , anonymizovano a 2) Jana anonymizovano , nar. 14.2.1976, oba bytem, 251 68, Sulice 172, oba zast. Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č.j. KSPH 40 INS 7490/2012-B-16,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č.j. KSPH 40 INS 7490/2012-B-16, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) v bodě I. výroku rozhodl, že se zrušuje schválené oddlužení dlužníka Jiřího anonymizovano (dále jen dlužník) a dlužnice Jany anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku zamítl návrh dlužnice na povolení oddlužení, v bodě III. prohlásil na majetek dlužníka konkurs, v bodě IV. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, v bodě V. výroku vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku a v bodě VI. výroku uložil insolvenčnímu správci ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení předložit soudu zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu.

Soud uvedl, že na základě návrhů dlužníka a dlužnice doručených mu dne 28.3.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení o jejich návrzích na povolení oddlužení ve formě splátkového kalendáře. Usnesením č.j. KSPH 40 INS 7490/2012-A-9 ze dne 25.5.2012 spojil oba návrhy ke společnému řízení dle ust. § 112 odst. 1. o.s.ř. a následně na základě předložených insolvenčních návrhů usnesením č.j. 40 INS 7490/2012-A-14 ze dne 8.8.2012 mimo jiné rozhodl o úpadku obou dlužníků, povolil řešení jejich úpadku oddlužením, ustanovil pro toto řízení insolvenčního správce a současně ve věci nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů.

Dne 10.8.2012 podal věřitel Financial Bohemia Group, s.r.o., IČ: 28454804 (dále jen věřitel č.1) návrh na prohlášení konkursu na osobu dlužníka s odůvodněním, že je fyzickou osobou-podnikatelem, má více věřitelů, peněžité závazky nesplácí po dobu delší 3 měsíců a podáním návrhu na povolení oddlužení je z jeho strany sledován nepoctivý záměr ve smyslu ust. § 395 odst. 1. písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ). Soud tento návrh pak projednal v rámci návrhů na povolení oddlužením podaných oběma dlužníky (návrh nebyl veden pod samostatnou spisovou značkou).

Na přezkumném jednáni a schůzi věřitelů konané dne 10.10.2012 byly přezkoumány přihlášené pohledávky věřitelů, a to v případě dlužníka bylo přihlášeno celkem 4.158.568,-Kč čtyřmi věřiteli, a to věřitelem č. 1) 4.056.338,-Kč jako zajištěná pohledávka (uznána správcem co do pravosti 2.140.137,-Kč jako zajištěná pohledávka, dlužník uznal co do pravosti a výše pouze 2.071.229,-Kč), a dále pohledávky věřitelů č. 2), 3) a 4), jež byly insolvenčním správcem a dlužníkem uznány co do pravosti, stejně jako jediná přihlášená pohledávka u dlužnice ve výši 106.221,39 Kč co do pravosti. Dále uvedl, že při přezkumném jednání zjistil, že pohledávky č. 3 a 4 u dlužníka jsou pohledávkami vzniklými při jeho podnikatelské činnosti, a to konkrétně pohledávka věřitele č. 3)-Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (dále též jen VZP) ve výši 5.448,-Kč, která představuje dlužné pojistné a penále podle zák. č. 592/1992 Sb. v platném znění za období 9.9.2010 až 8.8.2012, a pohledávka věřitele č. 4)-Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) ve výši 85.548,-Kč, jež představuje dlužné pojistné na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti dlužníka dle zák. č. 589/1992 Sb. za období roku 2006 až 2008 a penále z doplatku za stejná období. Konstatoval, že pohledávka věřitele č. 1) vznikla na základě uzavřené smlouvy o úvěru č. 010/2011 (dále jen Smlouva), jež představuje podnikatelský úvěr bez uvedení konkrétního účelu, jak je uvedeno v čl. I této smlouvy; zbývající pohledávky věřitelů nejsou pohledávkami, které vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností. Z výpisu ze živnostenského rejstříku ze dne 9.12.2012 soud zjistil a má za prokázané, že dlužník byl v době uzavření Smlouvy s věřitelem č. 1) podnikatelem ve smyslu živnostenského zákona a dále, že ke dni podání návrhu na povolení oddlužení (návrh ze dne 27.3.2012) měl živnostenské oprávnění pro činnosti pokrývačství, tesařství, výroba, obchod a služby uvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a podnikání bylo přerušeno na jeho žádost od 19.3.2012 do 31.12.2099, tedy přestal být dočasně podnikatelem ve smyslu příslušného zákona.

Na schůzi věřitelů, která následovala po přezkumném jednání, bylo zjištěno, že příjmy dlužnice činí 5.000,-Kč měsíčně, příjem dlužníka činí v jeho zaměstnaneckém poměru cca 10.000,-Kč a další příjmy činí měsíční diety a náhrady ve výši cca 50.000,-Kč. Dále, že oba manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost a vyživovací povinnost ke 2 nezletilým dětem. Na této schůzi pak došlo k platné volbě zástupce věřitelů (věřitele č.1) a dále k odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a současně ustanovení nového insolvenčního správce, a to Mgr. Petra Brože, které soud svým usnesením posoudil jako věcně správné. Na této schůzi nebylo rozhodnuto o formě oddlužení navrženého dlužníky a o návrhu věřitele č. 1) na zrušení povoleného oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků.

Dlužníci vyjádřili nesouhlas s tvrzením věřitele č.1), že Smlouva byla uzavřena s dlužníkem jako podnikatelem a nejedná se tedy o závazek dlužníka z podnikání (namítli neplatnost této smlouvy a zástavní smlouvy ze dne 13.6.2012 dle ust. § 49a a § 40a občanského zákoníku), a to na základě dlužníkem podaného trestního oznámení ze dne 17.4.2012 a na základě sdělení Policie ČR, KŘPS, SKPV, OHK ze dne 12.11.2012. Dále navrhli odvolání zvoleného zástupce věřitelů dle ust. § 63 odst. 3 IZ, a pokud jde o výši finančních prostředků potřebných k povolení jejich společného oddlužení, navrhli, aby byla použita částka, kterou má dlužník měsíčně k dispozici jako nezdanitelné náhrady. Navrhli též zamítnutí návrhu věřitele č.1) na zrušení povoleného oddlužení s tím, že jejich chování nevykazuje znaky nepoctivého jednání.

Z výpovědi dlužníka soud zjistil, že je zaměstnán jako řidič kamionové dopravy s příjmem cca 61.000,-Kč měsíčně s tím, že dle uzavřené pracovní smlouvy má příjem do 10.000,-Kč hrubého měsíčně, že zbývající část příjmu tvoří diety a další náhrady, a že z této částky je schopen použít na oddlužení částku cca 28.000,-Kč měsíčně. Pokud jde o jeho závazky přihlášené do řízení, uznává svůj dluh z podnikání, a to pouze vůči ČSSZ, která byla způsobena jeho dlouhodobou pracovní neschopností. Pokud jde o půjčku poskytnutou věřitelem č.1), uvedl, že se dostal do finančních problémů, hrozilo mu několik exekucí, a proto se rozhodl vstoupit v jednání s věřitelem, který mu poskytl úvěr na úhradu dřívějších dluhů a příslib, že mu bude poskytnut prostřednictvím Českomoravské stavební pojišťovny, a.s., a na úhradu vzniklého dluhu vůči věřiteli č.1). Z poskytnutého úvěru 2.000.000,-Kč byly uhrazeny jeho předchozí dluhy a zbyla mu částka cca 100.000,-Kč. K uzavření úvěrové smlouvy s Českomoravskou stavební pojišťovnou, a.s., však nedošlo, a tak vznikl dluh vůči věřiteli č.1) Takovéto jednání pak hodnotí jako podvod, neboť byl úmyslně uveden v omyl a cílem bylo získání nemovitostí jeho a jeho manželky. V rozhodné době měl přerušeno podnikání, byl zaměstnán a živnost obnovil pouze na základě tvrzení, že v opačném případě mu nebude poskytnut úvěr, takže Smlouvu s věřitelem č.1) uzavřel jako spotřebitel, a proto se nejedná o závazek z podnikání.

Při jednání konaném dne 6.2.2013 se insolvenční správce vyjádřil tak, že příjmy obou dlužníků nesplňují podmínku danou zákonem, tj. že musí minimálně splatit 30 % nezajištěných pohledávek zjištěných při přezkumném jednání s tím, že navržené splátky dlužníkem z jeho příjmů představující diety a cestovní náhrady nelze použít, neboť to není přípustné, a též z důvodu, že se nejedná o částky pevné. Pokud jde o pohledávku věřitele č.1), byla tato půjčka sjednána v době, kdy dlužník byl podnikatelem. S ohledem na datum poskytnutí půjčky a podání návrhu na oddlužení v období necelého roku a při nulové úhradě dluhu lze jednání dlužníka považovat za nepoctivý záměr ve smyslu IZ.

Soud učinil skutkový závěr takový, že v daném případě nejsou dány podmínky pro povolení oddlužení dlužníků. U dlužníka není splněna podmínka daná § 389 IZ, neboť dlužník sice podnikání těsně před podáním návrhu přerušil, ale jeho závazky vzniklé při jeho podnikání dosahují fakticky 100 % přihlášených pohledávek (pouze přihláška věřitele č.2/ není závazkem z podnikání a v procentním vyjádření pak její výše činí 0,27 % všech přihlášených závazků), a dále z důvodu, že jeho příjmy nedosahují takové výše, aby z nich došlo ke splacení částky minimálně 30 % nezajištěných věřitelů (dlužník sám uvedl, že jeho příjem dle uzavřené pracovní smlouvy činí cca 10.000,-Kč s tím, že jeho navrhované řešení nelze dle platné judikatury akceptovat). Protože u dlužníka byl zjištěn úpadek, byl soud nucen postupovat dle ust. § 405 odst. 2 IZ. V případě dlužnice rovněž návrh na povolení oddlužení formou splátkového kalendáře neschválil, avšak z jiného důvodu než u dlužníka, neboť v průběhu řízení nebyl prokázán její úpadek dle ust § 3 odst. 1 písmeno a) IZ (do řízení se přihlásil pouze jeden věřitel), z čehož vyplývá, že není v úpadku dle IZ, a proto jejímu návrhu nelze vyhovět. Další skutečností je i to, že její příjem nezaručuje splnění zákonem dané podmínky, a to splatit minimálně 30 % nezajištěných pohledávek věřitelů (dlužnice uvádí příjem pouze 5.000,-Kč měsíčně), kdy i na základě tohoto zjištění by musel soud postupovat dle ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ.

Soud pokračoval, že právně pak tento případ posoudil takto:

Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo.

Ve věci návrhu dlužníka při zkoumání podmínek pro povolení oddlužení ve věci charakteru jeho závazků vyšel ze zjištění učiněných na přezkumném jednání a z provedeného dokazování, ze kterého zjistil, že přihlášené pohledávky za dlužníkem vzniklé z podnikání činí cca přes 99 % všech přihlášených pohledávek. Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Soudní praxe dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení), je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na níž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele), a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008 či usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008-B ze dne 24.7.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009. Současně ovšem vyslovil, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeného na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikaci zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá.

Soud zdůraznil, že závazky z podnikání, které ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ brání vstupu do oddlužení, samy o sobě (bez ohledu na případný podnikatelský charakter dalších zjištěných pohledávek), dosahují výše cca 4.264.789,39 Kč (z toho uznaných dlužníkem ve výši cca 2.160.000,-Kč). Sám o sobě rozsah těchto závazků představuje z hlediska poznatků soudu z rozhodovací činnosti mnohdy obvyklou výši celkového objemu závazků dlužníků, jež žádají o povolení oddlužení (tzv. zadlužených domácností). Tyto závazky vzhledem k poměru celkových závazků (přes 99 % všech pohledávek) představují nikoli marginální, ale naopak jejich podstatnou část. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že ve smyslu § 389 odst. 1 IZ není dlužník osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením.

Dále soud uvedl, že dalším důvodem, proč nelze vyhovět návrhu dlužníka na povolení oddlužení, je zjištění, že jeho pravidelný příjem zajištěný pracovní smlouvou je cca 10.000,-Kč hrubého měsíčně, což s ohledem na výši jím uznaných pohledávek nezajišťuje zákonem stanovené podmínky pro povolení oddlužení, že hodnota plnění, které při oddlužení musí obdržet nezajištění věřitelé, nebude nižší než 30 % jejich pohledávek s tím, že k této částce musí být ještě připočtena pravidelná měsíční odměna insolvenčního správce. Úhradu pravidelných splátek z příjmu dlužníka spočívajícího v jeho měsíčních náhradách tak, jak bylo navrženo dlužníkem, nelze akceptovat, neboť se jedná o nezabavitelné částky, které nemohou být použity k oddlužení, nehledě na skutečnost, že se nejedná o částky pevné. Dalším důvodem je záporné stanovisko insolvenčního správce k tomuto způsobu, které vyjádřil na schůzi věřitelů dne 6.2.2013, a stanovisko zástupce věřitelů. Soud tento závěr učinil dle ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, kdy po zjištění, že toto plnění, které obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (toto nebylo zjištěno), je povinen návrh na povolení oddlužení zamítnout. Na základě skutečnosti, že toto zjištění soud učinil až následně po rozhodnutí o povolení oddlužení dlužníka již shora citovaným usnesením, byl nucen postupovat, jak uvedeno ve výroku napadeného usnesení. Současně za použití ust. § 405 odst. 1 a ust. § 405 odst. 2 IZ rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

K dalším vzneseným námitkám dlužníka soud uvedl, že v době vydání napadeného usnesení je nepovažuje za důvodné a pro rozhodnutí o způsobu řešení úpadku za podstatné, neboť sám dlužník uznal závazek vůči věřiteli č.1) ve výši 2.071.229,-Kč a soud při posouzení, zda jsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, a i případné zneplatnění úvěrové smlouvy uzavřené s tímto věřitelem z důvodu jeho podvodného jednání (které však dosud nebylo předloženými listinami a výpovědí dlužníka prozatím prokázáno), by nemělo vliv na výši závazku uznaného dlužníkem. Za nedůvodné pak též považuje návrhy na odvolání zástupce věřitelů z téhož důvodu, neboť jeho zvolení proběhlo v souladu s insolvenčním zákonem, bylo potvrzeno soudem a podvodné jednání věřitele č.1) nebylo prokázáno, a proto soud k těmto vzneseným námitkám nepřihlédl.

Pokud jde o návrh na povolení oddlužení podaný dlužnicí, soud uvedl, že postupoval dle ust. § 405 odst. 1 IZ a usnesení č.j. KSPH 40 INS 7490/2012-A-14 ze dne 8.8.2012 zrušil v rozsahu týkajícím se dlužnice, neboť až v průběhu řízení zjistil skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Soud pokračoval, že dle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže a) má více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit, přičemž všechny podmínky musí být splněny současně. Ze seznamu přihlášených pohledávek zjistil, že do řízení ve věci návrhu dlužnice se přihlásil pouze jediný věřitel, tedy že není splněna podmínka daná § 3 odst. 1 písm. a) IZ, tj. četnost věřitelů, a dlužnice tedy nemůže být v úpadku ve smyslu insolvenčního zákona. Protože nezbytným předpokladem pro povolení návrhu na povolení oddlužení je existence úpadku navrhovatele, soud uzavřel, že nezbývá než podaný návrh zamítnout jako celek a nelze návrhu na povolení oddlužení vyhovět a ani postupovat podle ust. § 405 odst. 2 IZ, tedy rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem. Doplnil, že dlužnice nesplňuje ani další podmínku danou ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, a to s ohledem na její příjem ve výši 5.000,-Kč měsíčně, kdy z této částky s ohledem na výši nezabavitelného minima by nebylo možné použít pro potřeby oddlužení ničeho.

S ohledem na shodnou problematiku soud ponechal v platnosti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 7490/2012-A-9 (spojeno s řízením sp.zn. KSPH 40 INS 7494/2012) ze dne 25.5.2012 a ve věci návrhů obou dlužníků rozhodl pod shora uvedeným jednacím číslem.

O nákladech řízení soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žádné náklady řízení (ne)byly účtovány.

Toto usnesení napadli dlužníci v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhli, aby je odvolací soud zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se návrh věřitele č.1) na zrušení schváleného oddlužení dlužníka a dlužnice zamítá a přiznal dlužníkům právo na náhradu nákladů řízení. Uvedli, že dlužník v podání ze 7.12.2012 podrobně vylíčil okolnosti uzavření Smlouvy s věřitelem č.1) a důvody, pro které před jejím uzavřením ukončil přerušení svých živností. K tomu, aby byl dlužník považován za podnikatele nestačí, že má živnostenské oprávnění, ale že musí na jeho základě podnikat. Daňovým přiznáním za rok 2011, v němž vykázal toliko příjmy ze závislé činnosti, prokázal, že nebyl podnikatel, podnikání ukončil v roce 2008. Dále dlužníci zopakovali, co bylo záměrem věřitele č.1) při uzavření Smlouvy, jak vypověděl dlužník, neboť věřiteli č.1) bylo známo, že poskytnutý úvěr nebude použit na podnikatelské účely, přesto záměrně do textu Smlouvy vpravil doložku, že je úvěr poskytnut jako podnikatelský. Dlužník jako laik nevěnoval této okolnosti pozornost a nemohl posoudit důsledky, jež se projeví v jeho právním postavení; naopak věřitel č.1) si toho byl velmi dobře vědom. Zdůraznili, že úvěr podle Smlouvy byl použit k úhradě podnikatelských závazků toliko vůči VZP ve výši 163.330,-Kč, jež přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku 5.448,-Kč, jež je pohledávkou z podnikání, rovněž jako pohledávka ČSSZ ve výši 91.091,-Kč. Z uvedených důvodů proto neobstojí závěr insolvenčního soudu, že podnikatelské pohledávky představují fakticky 100 % všech dlužníkových závazků. Dále pak vyjádřili nesouhlas se závěrem soudu, že dlužníkův příjem v podobě cestovních náhrad, jež pravidelně měsíčně pobírá v průměrné výši 37.000,-Kč nelze použít na uspokojení pohledávek věřitelů, pokud dlužník nabízel použít z této částky 28.000,-Kč na oddlužení. Dále namítli, že soud při hodnocení jejich majetkových poměrů zcela pominul, že mají dvě hodnotné nemovitosti a nevylučují, že věřitelé budou hlasovat pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, případně kombinací obou možných způsobů. Dále uvedli, že soud zcela pomíjí, že mají společné jmění manželů (SJM), a přestože věřitel č.2)-Český inkasní kapitál, a.s., přihlásil svou pohledávku v řízení vedeném na dlužníka, jedná se o závazek ze SJM, čímž je vyvrácen závěr soudu, že dlužnice nesplňuje podmínku mnohosti věřitelů. Doplnil, že o úpadku dlužnice insolvenční soud rozhodl proto, že je měl podle § 132 odst. 1 IZ za osvědčený údaji uvedenými v insolvenčním návrhu, z něhož se podává, že mají více věřitelů; jen ze skutečnosti, že další věřitelé, kteří, ač mohli, svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásili, nelze dovozovat, že již nejsou věřiteli dlužníka. Z uvedených důvodů proto nelze dlužnici upírat možnost řešit úpadek oddlužením. Uzavřeli, že jejich společné příjmy jsou dostatečné pro oddlužení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Insolvenční soud schválí oddlužení, neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405 (§ 406 odst. 1 IZ). Podle § 405 IZ (ve znění účinném do 31.12.2013) insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí (nebo odmítnutí dle znění od 1.1.2014) návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Podle § 418 IZ (ve znění účinném do 31.12.2013) insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže

a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník (odst. 1).

Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c), byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce (odst. 2).

Rozhodnutí podle odstavce 1 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu (odst. 3).

Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou podat odvolání pouze osoby uvedené v odstavci 3 (odst. 4).

Ze spisu plyne, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na příslušném formuláři prostřednictvím kolonky 06 dne 28.3.2012, jenž je veden pod touto spisovou značkou, a že ve stejný den podala shodný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na příslušném formuláři dlužnice a tomuto návrhu byla přidělena spisová značka KSPH 40 INS 7494/2012. Dlužníci shodně navrhli, aby jejich návrhy byly spojeny ke společnému projednání, neboť závazky vznikly za trvání jejich manželství a jedná se tedy o závazky patřící do jejich SJM, ačkoliv je jako dlužník u všech dluhů uveden dlužník (Jiří anonymizovano ), jak uvedli ve svých návrzích. Usnesením ze dne 25.5.2012 soud tedy spojil uvedená řízení ke společnému projednání, jež je vedeno pod sp.zn. KSPH 40 INS 7490/2012. Usnesením č.j. KSPH 40 INS 7490/2012-A-14 ze dne 8.8.2012 (v právní moci 9.8.2012) zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením.

Odvolací soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné. Především je vadný bod I. výroku, jímž insolvenční soud zrušil schválené oddlužení dlužníků, aniž by kdy předtím jejich oddlužení schválil. Zrušení schváleného oddlužení přichází v úvahu jen za podmínek § 418 IZ, podle něhož insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem z důvodů v tomto ustanovení vymezených. Takové důvody se však z napadeného usnesení, jak uvedeno shora, nepodávají. Pokud soud pravomocně povolil dlužníkům oddlužení usnesením z 8.8.2012, mohl ve smyslu § 405 IZ rozhodnout toliko o neschválení (již povoleného) oddlužení a řešení úpadku dlužníků konkursem.

Jiný postup insolvenční zákon neumožňuje, takže v důsledku toho je i věcné nesprávný výrok pod bodem II., v němž byl zamítnut návrh dlužnice na povolení oddlužení, které bylo povoleno pravomocným usnesením z 8.8.2012 (A-14). Samotné odůvodnění napadeného usnesení pak směřuje k tomu, že jím insolvenční soud zřejmě zamýšlel neschválit oddlužení podle § 405 IZ, avšak toliko ve vztahu k dlužníku, ačkoliv se tak mělo stát i ve vztahu k dlužnici. Z odůvodnění rozhodnutí se pak podává, že zamítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení je pak též odůvodněno okolnostmi vedoucími k zamítnutí samotného insolvenčního návrhu, resp. odmítnutí (vedle nesplnění požadavku stanoveného v § 395 odst. 1 písm. b/ IZ, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek).

Odvolací soud dospěl k závěru, že tyto věcné vady rozhodnutí jsou samo o sobě důvodem, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, neboť nápravu takto vadného rozhodnutí nelze v odvolacím řízení provést.

Na základě uvedených zjištění a úvah odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud neopomine, že spojená řízení dlužníků-manželů nemohou být v případě prohlášení konkursu na některého z nich nadále vedena jako jedno (společné) řízení, a že tedy podmínky pro jejich spojení odpadly (§ 112 odst. 2 o.s.ř.). Insolvenční zákon pak ani nevylučuje, aby v případě řešení úpadku jednoho z manželů konkursem, byl řešen úpadek druhého z manželů oddlužením. Není též rozhodné, kolik věřitelů se přihlásilo do insolvenčního řízení jednoho z manželů (v daném případě dlužnice), neboť po spojení věcí obou manželů, jež předcházelo zjištění jejich úpadku, se mohli věřitelé přihlašovat toliko do jediného (spojeného) řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 19. srpna 2014

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení. Andrea Synková