3 VSPH 596/2014-A-11
MSPH 91 INS 5874/2014 3 VSPH 596/2014-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Praze 4, Proutěná 411/23, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 5874/2014-A-6 ze dne 7. března 2014

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 5874/2014-A-6 ze dne 7. března 2014 se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě pěti dnů od jeho právní moci bezhotovostně na uvedený účet soudu k označenému variabilnímu symbolu nebo hotově do pokladny soudu na pracovišti v Praze 2, Slezská 9.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení. Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužník podniká v oborech taxislužby a pronájmu osobních vozů s řidičem a zprostředkovatelské činnosti realitních agentur a že podle přiznání daně z příjmů za rok 2013 činí 163.445,-Kč, zatímco uplatněné výdaje činí 98.067,-Kč (paušál ve výši 60%) a dále k dlužníkovým majetkovým poměrům uvedl, že dlužník je vlastníkem bytové jednotky, jež spadá do společného majetku manželů (Růženou Fišerovou), nemá však žádnou finanční hotovost ani peněžní prostředky na bankovních účtech. Cituje § 108, § 395 odst. 1 písm. b) a § 396 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož příjem dlužníka činil za rok 2013 65.378,-Kč, přičemž z měsíční částky (5.448,-Kč) by nebylo lze ve prospěch nezajištěných věřitelů splatit ničeho bez ohledu na výši dlužníkových závazků. Dovozoval tak, že lze předpokládat řešení dlužníkova úpadku prohlášením konkursem. Konstatoval, že při uvedené majetkové situaci dlužníka třeba vyměřit zálohu na náklady insolvenčního řízení přičemž při stanovení výše zálohy přihlédl k tomu, že spoluvlastníkem bytové jednotky a za přiměřenou poměrům dlužníka shledal zálohu ve výši 30.000,-Kč. K žádosti dlužníka, aby jeho insolvenční návrh byl spojen ke společnému projednání s jeho manželkou, která také podala insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení

(projednávaný pod sp. zn. MSPH 91 INS 29455/2013) insolvenční soud konstatoval, že právní úprava InsZ účinná od 1.1.2014 vylučuje spojování insolvenčních návrhů ke společnému projednávání (§ 83a InsZ) a že lze žádost dlužníka realizovat jen podáním společného návrhu na povolení oddlužení podle § 394a InsZ.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá. Zdůraznil, že 1.11.2013 uzavřel smlouvu o zprostředkování přepravy se společností Castell CZ, spol. s r.o. a že většina jeho příjmů je generována plněním podle této smlouvy od listopadu 2013. Zopakoval, že provozuje taxi a ze sjetin z taxametru je zřejmé, že výše jeho čistého měsíčního příjmu po odečtení provize pro zprostředkovatele ve výši 25% (podle uvedené smlouvy), nákladů na naftu činící 25% z tržeb a záloh na veřejné zdravotní pojištění a státní příspěvek zaměstnanosti ve výši cca 3.000,-Kč, bude vždy jeho příjem alespoň 16.000,-Kč, z něhož bude schopen nabídnou svým nezajištěným věřitelům minimálně 38% jejich pohledávek. Z tohoto důvodů shledává zálohu uloženou ve výši 30.000,-Kč za nepřiměřenou a za odpovídající naopak zálohu ve výši 5.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost insolvenčního navrhovatele-dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je upravena v ustanovení § 108 odst. 1 a 2 InsZ, jež pro tyto případy nedoznalo rozhodné změny ani po jeho novelizaci provedené s účinností ode dne 1.1.2014 zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela InsZ). Z uvedených ustanovení plyne, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Podle § 108 odst. 3 InsZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Z insolvenčního spisu plyne, že dlužník podal k insolvenčnímu soudu insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři návrhu na povolení oddlužení, v jehož kolonce č. 7 určené pro uvedení rozhodných skutečností, z nichž plyne jeho úpadek, uvedl, že dosahuje příjmu 16.000,-Kč měsíčně, k návrhu připojil přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2013, z něhož plynou jeho příjmy za tento rok 65.378,-Kč a že náklady činí 9.765,-Kč (paušál ve výši 60%) a daň z částky 65.378,-Kč činí 9.795,-Kč.

Insolvenční soud postavil svůj závěr, že lze očekávat, že dlužníkův úpadek bude řešen konkursem, na údajích uvedených v dlužníkově daňovém přiznání za rok 2013, avšak nikterak se nevypořádal s tvrzením dlužníka, že počínaje listopadu 2013 dosahuje příjmy vždy alespoň 16.000,-Kč. Insolvenční soud veden svými závěry pak dovodil, vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka k potřebu uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení, avšak při stanovení její výše se nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení jak vysoké náklady si insolvenční řízení fakticky vyžádá, a to na základě posouzení počtu dlužníkových věřitelů a výše jejich pohledávek. Insolvenční soud sice správně uvedl při formulací svých závěrů o očekávaném způsobu řešení jeho úpadku, že výše závazků není rozhodující; opomněl však, že je namístě je posoudit z hlediska stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Výše uvedeným požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí u uložení zálohy insolvenční soud nedostál, neboť v něm jednak neformuloval své konkrétní skutkové závěry, jež by se týkaly nejen majetkových poměrů dlužníka, pokud jde o jeho aktiva, nýbrž také jeho konkrétních dluhů, tj. co do jejich výše a četnosti, z čehož by bylo možné dovodit, jaké náklady si řešení dlužníkova úpadku konkursem pravděpodobně vyžádá. Nevypořádal se s rozporem v dlužníkově tvrzení o výši jeho příjmů a daňovým přiznáním za rok 2013, které vzal za rozhodující pro závěr o očekávaném způsobu řešení dlužníkova úpadku.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení insolvenčního soudu je nepřezkoumatelné.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. září 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková