3 VSPH 588/2012-A-19
MSPH 59 INS 24164/2011 3 VSPH 588/2012-A-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Ing. Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Mírová 38/53, Praha 10, vedeném k návrhu a) dlužníka a b) věřitele MAGUS ENERGO, s.r.o. se sídlem Pohankova 34/8, Brno, Líšeň, IČO 60320028, zast. JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem Smetanovo nábř. 6, Břeclav, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 24164/2011-A-14 ze dne 30. března 2012,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 24164/2011-A-14 ze dne 30. března 2012 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 59 INS 24164/2011-A-14 ze dne 30.3.2012 uložil dlužníku Ing. Karlu Čvančarovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně odkázal na § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména poskytnout insolvenčnímu správci prostředky nezbytné k výkonu jeho funkce. Navrhovatelem uvedené skutečnosti ovšem nesvědčí tomu, že zálohu není třeba požadovat. Z předložených dokladů není zřejmá skladba a hodnota dlužníkova majetku a výhled jeho zpeněžitelnosti. Zálohu soud vyměřil s přihlédnutím k žádosti navrhovatele částkou 40.000,-Kč, aby tak byly zajištěny prostředky nutné pro výkon správcovy funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a aby bylo z čeho hradit náklady řízení, protože bezpochyby nebude možné tak činit jiným způsobem . Touto zálohou bude zajištěna proveditelnost insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl, že se mu povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá. Namítal, že v dané věci není požadavek zaplacení zálohy opodstatněný, neboť nejde o situaci, kdy úhradu nákladů insolvenčního řízení jiným způsobem nelze zajistit, jak § 108 odst. 1 IZ předpokládá. V seznamu majetku připojeném k insolvenčnímu návrhu totiž dlužník uvedl, že vlastní majetek v celkové hodnotě cca 6,6 mil. Kč, a že navíc má na bankovních účtech finanční prostředky v celkové výši 116.000,-Kč, o jejichž okamžité likviditě není pochyb. Dle označených exekučních příkazů ze dne 9.2.2011 a 28.6.2011 dlužník ztratil právo se svými prostředky na účtech nakládat, tyto nicméně do zahájení insolvenčního řízení zůstaly na účtech nepostiženy a jsou k dispozici v uvedené výši. Jde tedy o okamžitě použitelné finanční zdroje, které jsou podle dlužníka zajisté postačující k zajištění výkonu funkce insolvenčního správce po rozhodnutí o úpadku a k úhradě dalších nákladů insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit. Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění se soud v zásadě omezil jen na neúplnou citaci § 108 odst. 1 a 2 IZ s poukazem na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, neuvedl však žádná skutková zjištění a právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné. Soud nejenže neuvedl ničeho o majetkových a příjmových poměrech dlužníka, ale zjevně ani nepovažoval za podstatné, jakým způsobem bude úpadek dlužníka řešen (a zda v tom směru dlužník nějaký návrh podal). Podle všeho soud-ovšem neopodstatněně-vycházel z toho, že při každém ze způsobů řešení úpadku budou sledované náklady insolvenčního řízení v zásadě stejné, aniž by se k jejich očekávané výši jakkoli vyslovil. Jestliže měl soud za to, že z předložených dokladů není zřejmá skladba a hodnota dlužníkova majetku , a že tedy dlužník nepředložil řádný seznam svého majetku dle § 104 odst. 2 a 4 IZ, měl namísto rozhodování o záloze vést dlužníka k odstranění takového nedostatku jeho insolvenčního návrhu postupem dle § 128 odst. 2 IZ, aby tak byl zajištěn řádný podklad pro pokračování v řízení.

Lze tedy uzavřít, že soud řádně neobjasnil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí právě ve stanovené výši. Přitom soud zjevně přehlédl, že insolvenčním navrhovatelem je vedle dlužníka i věřitel MAGNUS ENERGO, s.r.o., který k řízení (před vydáním napadeného usnesení) přistoupil, a že v tom případě-dle § 108 odst. 2 IZ-musí být povinnost k zaplacení zálohy uložena solidárně oběma navrhovatelům, nikoli jen navrhujícímu dlužníku, jak soud napadeným usnesením učinil.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 10. prosince 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva