3 VSPH 585/2014-A-23
KSUL 77 INS 27584/2013 3 VSPH 585/2014-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Nový Svět 500/30, 735 64 Havířov-Prostřední Suchá, korespondenční adresa Moskevské náměstí 2171/5, 415 01 Teplice, zast. obecným zmocněncem Jiřím Hospodkou, Školní 2, 415 01 Teplice, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 27584/2013-A-10 ze dne 5. prosince 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 27584/2013-A-10 ze dne 5. prosince 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 77 INS 27584/2013-A-10 ze dne 5.12.2013 uložil dlužníku Pavlu Novákovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 4.10.2013 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka, který ve svém insolvenčním návrhu navrhnul, aby soud rozhodl o jeho úpadku a o povolení oddlužení formou splátkového kalendáře.

Z listin předložených dlužníkem soud zjistil, že pobírá čistou měsíční mzdu ve výši cca 9.000,-Kč. Jelikož ale dlužník má dvě vyživovací povinnosti a jeho závazky dosahují výše 698.338,-Kč, jeho příjmy nepostačují k úhradě minimálně 30% celkové výše závazků nezajištěných věřitelů. Soud proto dlužníka usnesením č.j. KSUL 77 INS 27584/2013-A-7 ze dne 14.11.2013 vyzval mimo jiné k tomu, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení doplnil svůj návrh na povolení oddlužení o smlouvu o důchodu (popř. darovací smlouvu) s úředně ověřenými podpisy, na základě které by došlo k navýšení příjmů dlužníka po dobu trvání oddlužení. Dlužník ve svém doplnění sice uvedl jméno dárce, žádnou darovací smlouvu s konkrétní částkou a s úředně ověřeným podpisem dárce ale nepředložil. Oddlužení proto nelze povolit a úpadek dlužníka bude řešen konkursem.

Na to soud odkázal na § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uzavřel, že v insolvenčním řízení je nutné zajistit prostředky na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (příp. předběžného správce) a že není možné zatížit těmito výdaji pouze státní rozpočet. Proto soud rozhodl o povinnosti dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval , aby je odvolací soud zrušil. Uvedl, že darovací smlouvu dodá okamžitě poté, co se on i dárce vrátí do České republiky (po dni 23.12.2013), a že se omlouvá za to, že smlouvu neposlal včas. Žádal, aby byl povinnosti zaplatit zálohu zbaven, neboť jednak nedisponuje tak vysokou hotovostí, a navíc s darovanou částkou již bude jeho příjem dostačující.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ ve znění účinném od 1.1.2014). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit, pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat (a zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli již nadále nelze zaplacení zálohy žádat), jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál když v jeho odůvodnění náležitě nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši.

Soud vycházel z předpokladu, že dlužník pro svoje nedostatečné příjmy nesplňuje podmínky přípustnosti oddlužení (co do požadavku minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ) a že tedy jeho úpadek nebude možno řešit navrženým oddlužením, ale jedině konkursem (§ 396 IZ). Již tento závěr je zjevně neúplný, neboť uvedenou podmínku přípustnosti oddlužení soud zjevně zkoumal jen pro případ oddlužení plněním splátkového kalendáře (§ 398 odst. 3 IZ) a nikterak se nevyslovil k tomu, zda tato podmínka nemůže být u dlužníka splněna v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (§ 398 odst. 2 IZ). Soud totiž neuvedl žádná konkrétní rozhodná zjištění ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, tj. o rozsahu, složení a výhledu zpeněžitelnosti dlužníkova majetku; zmínil pouze jeho příjmy. Při absenci takových zjištění pak samozřejmě postrádá odůvodnění závěr, že náklady insolvenčního řízení-očekávaného konkursu-nebude možno uhradit z majetkové podstaty a že jejich úhradu je tudíž nutno zajistit zálohou dle § 108 IZ. Soud ostatně blíže nekonkretizoval ani ony předpokládané náklady konkursu, jejichž úhrada má zálohou zajištěna. Soud tak neobjasnil, jakou výši nákladů pro případ konkursu předpokládá a zda a v jakém rozsahu lze očekávat jejich uspokojení z majetku náležejícího do majetkové podstaty.

Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky, neboť insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž není způsobilý projednání.

Základem pro rozhodnutí o úpadku dlužníka je pouze insolvenční návrh opatřený obsahovými náležitostmi dle § 103 IZ a zákonem požadovanými přílohami, jimiž jsou v případě insolvenčního návrhu podaného dlužníkem zejména seznamy jeho majetku, závazků a zaměstnanců sestavené v souladu s požadavky vymezenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ. Jen za předpokladu, že insolvenční návrh, na jehož základě bylo insolvenční řízení zahájeno, má všechny tyto zákonem předepsané náležitosti, a je tedy způsobilý projednání, může insolvenční soud přistoupit k rozhodnutí o povinnosti navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Nezbytnou obsahovou náležitostí insolvenčního návrhu (ať již je podáván dlužníkem nebo jeho věřitelem) je přitom podle § 103 odst. 2 IZ vždy též uvedení konkrétních rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek dl § 3 IZ. To znamená, že insolvenční návrh musí ve smyslu cit. ustanovení obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je úpadku (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011, uveřejněné pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jakkoli podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněného pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník spojil svůj insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným dne 4.10.2013 na předepsaném formuláři. V kolonce č. 6 formuláře určené pro podání insolvenčního návrhu vyznačil, že se tímto návrhem domáhá rozhodnutí o svém úpadku. V rámci popisu rozhodujících skutečností, které jeho úpadek osvědčují, dlužník vylíčil okolnosti, pro něž se drobnými spotřebitelskými úvěry zadlužil (rozchod s manželkou a náhlá ztráta zaměstnání, v důsledku níž se ocitl bez příjmů), s tím, že není schopen uhradit své závazky řádně a včas; neustále přebírá upomínky, čímž se jistina závazků navyšuje. Dále uvedl, že má čistý příjem 9.000,-Kč měsíčně ze současného zaměstnání (do nějž nastoupil jako řidič dne 17.5.2013), že nemá nemovitý majetek, jen movitý majetek v hodnotě 149.700,-Kč, a že celková výše jeho závazků vůči 5 nezajištěným věřitelům činí 698.338,-Kč. Tyto věřitele dlužník v návrhu jednotlivě označil a vyčíslil i výši jejich pohledávky, neuvedl však ničeho o jejich splatnosti.

Dlužník podle čestného prohlášení, které připojil ke svému doplňujícímu podání ze dne 6.11.2013 (A-6), nikdy nevyžil svého živnostenské oprávnění (o němž myslel, že už dávno neplatí); toto jeho (poslední) živnostenské oprávnění pak ke dni 20.11.2013 zaniklo. Na dlužníka proto v době podání návrhů nebylo možno hledět jako na podnikatele. Z toho plyne, že u dlužníka nepřichází v úvahu úpadek ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, ale jedině úpadek ve formě insolvence, který je v § 3 odst. 1 IZ vymezen tak, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva) s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit. Dlužník však dostatečná skutková tvrzení svědčící o naplnění jeho úpadku insolvencí v insolvenčním návrhu nevylíčil, neboť neuvedl ničeho o splatnosti svých závazků. Takové údaje (rozhodné skutečnosti) neuvedl ani v připojeném seznamu závazků, který je již z toho důvodu vadný, neboť údaje o splatnosti pohledávek v seznamu uvedených jsou jeho nezbytnou náležitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012, uveřejněné pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dlužníkův seznam závazků navíc v rozporu dle § 104 odst. 3 IZ neobsahuje údaj o zajištění pohledávky věřitel SMART Capital, a.s., ačkoli z příloh návrhu se podává její zajištění zajišťovacím převodem práva.

Za této situace, kdy dlužníkův insolvenční návrh postrádal povinná skutková tvrzení svědčící o jeho tvrzeném úpadku, bez nichž nelze v řízení pokračovat, byly dány podmínky jedině k tomu, aby soud prvního stupně tento návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Nebylo tedy důvodu, aby soud dlužníka usnesením ze dne 14.10.2013 (A-5) podle vyzýval k doplnění insolvenčního návrhu (dle § 128 odst. 2 IZ) i návrhu na povolení oddlužení (dle § 393 odst. 2 IZ) o jejich absentující předepsané přílohy; soud navíc namísto řádného seznamu závazků žádal po dlužníku jen předložení nového seznamu jeho pohledávek, jež má svými dlužníky. Dlužník nicméně ani poté řádný seznam závazků nepředložil a insolvenční návrh co do tvrzení o svém úpadku potřebným způsobem nedoplnil.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 22. srpna 2014

Mgr. Ivana M l e j n k o v á , v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková