3 VSPH 583/2014-A-25
KSLB 82 INS 4525/2014 3 VSPH 583/2014-A-25

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka BWS Liberec, s.r.o., se sídlem 464 01 Raspenava 706, IČO 47306831, zahájeném na návrh věřitelů a) Miluše anonymizovano , anonymizovano , bytem Luhová 190, 463 61 Raspenava, a b) METAL TRADE COMAX, a.s., se sídlem 273 24 Velvary 420, zast. JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. KSLB 82 INS 4525/2014-A-6 ze dne 27. února 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j.

KSLB 82 INS 4525/2014-A-6 ze dne 27. února 2014 se m ě n í tak, že insolvenční návrh navrhovatelky a) se neodmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením č. j. KSLB 82 INS 4525/2014-A-6 ze dne 27.2.2014 odmítl insolvenční návrh navrhovatelky a) Miluše anonymizovano (dále jen navrhovatelka a).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dne 20.2.2014 bylo na základě insolvenčního návrhu navrhovatelky a) zahájeno insolvenční řízení dlužníka BWS Liberec, s.r.o. (dále jen dlužník), k němuž pak insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 21.2.2014 přistoupila METAL TRADE COMAX, a.s. jako další navrhovatel (dále jen navrhovatel b).

Soud citoval § 3 odst. 1 až 2, § 103 odst. 1 a 2 IZ a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 14/2011-A-20 ze dne 21.12.2011, podle nichž věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů (s výjimkou výše jednotlivých pohledávek) a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.

Navrhovatelka a) ve svém insolvenčním návrhu sice řádně označila dalších pět věřitelů dlužníka i výši jejich pohledávek za dlužníkem, ale o splatnosti těchto pohledávek netvrdila ničeho.

Soud prvního stupně vycházel z toho, že základem pro rozhodnutí o úpadku dlužníka je pouze srozumitelný a určitý insolvenční návrh opatřený náležitostmi dle § 103 IZ a zákonem požadovanými přílohami obsahujícími údaje uvedené v § 104 IZ. Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 IZ), tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku a konkrétní údaje o těchto tvrzených pohledávkách, je nutno trvat.

Protože insolvenční návrh navrhovatelky a) nemá náležitosti dle § 103 odst. 2 IZ, neboť v něm nejsou uvedeny rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, soud tento její návrh dle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelka a) včas odvolala. K doplnění svého insolvenčního návrhu uvedla, že její pohledávky i pohledávky dalších 5 věřitelům, které v insolvenčním návrhu uvedla (a které znovu identifikovala) představují dlužníkem neuhrazené mzdy za prosinec 2013, jejich splatnost nastala ve výplatním termínu stanoveném (dle pracovní smlouvy a firemní směrnice) na poslední den následujícího měsíce, a tudíž jsou všechny splatné ke dni 31.1.2014. Tyto pohledávky se v mezidobí navýšily o nevyplacené mzdy za leden 2014 a odstupné vyplývající z ukončení pracovních poměrů dlužníkem-zaměstnavatelem, takže činí celkem cca 260.000,-Kč. Dalšími věřiteli dlužníka jsou zdravotní pojišťovny a správa sociálního zabezpečení, kterým nebyly zaplaceny zákonné odvody od května 2013, úvěrující Československá obchodní banka a řada dodavatelů. Dále navrhovatelka a) uvedla, že dlužník se zjevně nachází v insolvenci, a k tomu vysvětlovala, že u něj pracovala jako účetní a již v srpnu 2013 upozorňovala jednatele na neudržitelnou situaci firmy: od jara 2013 dlužník neplatil mzdy, daně a zákonné odvody a tyto nedoplatky činily v lednu 2014 cca 600.000,-Kč, od léta 2013 dluží odběratelům na vybraných zálohách cca 1,2 mil. Kč, dodavatelům pak více než 3 mil. Kč a většina závazků je již po splatnosti, neuhrazený kontokorent Československé obchodní banky ke konci doku 2013 činil 1,8 mil. Kč. Dále navrhovatelka líčila, jak ani neměla náležité podklady k vedení účetnictví a k účetní závěrce za 2013, na což v lednu 2014 upozornila jednatele dlužníka. Ten pak z iniciativy navrhovatelky vzápětí svolal poradu 5 zaměstnanců, kde jim oznámil změnu vlastníka firmy a rozvázání jejich pracovních poměrů ke dni 31.1.2014, které pak podepsal nový jednatel. Bývalí i noví majitelé dlužníka pak přestali s navrhovatelkou a ostatními bývalými zaměstnanci komunikovat a dlužné pracovní nároky jim nezaplatili.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012), jehož závěry soud prvního stupně v napadeném usnesení citoval.

Judikaturou formulovaná rozhodná východiska lze shrnout tak, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

V posuzované věci soud prvního stupně správně dovodil, že navrhovatelka a) nesplnila svoji povinnost konkrétních tvrzení svědčících o úpadku dlužníka, který dovozovala ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ. Ve svém insolvenčním návrhu podaném dne 20.2.2014 totiž vskutku neuvedla žádné údaje o splatnosti pohledávek dalších 5 označených věřitelů dlužníka (dokonce tyto pohledávky neidentifikovala ani jejich důvodem), a taková tvrzení zjevně neumožňují přijmout závěr, že dlužník má vůči vícerým věřitelů pohledávky splatné déle než 30 dnů, tedy že jsou u dlužníka naplněny podmínky úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, k nimž teprve se může poslední kumulativní podmínka dle písmene c) spočívající v platební neschopnosti dlužníka připínat. Tvrzení navrhovatelky nemohla být podkladem ani pro závěr o dlužníkově úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, pro který sice nejsou splatnosti závazků významné, nicméně vyžaduje tvrzení o výši závazků dlužníka převyšující hodnotu jeho majetku, a o té navrhovatelka neuvedla ničeho.

Soud prvního stupně však nevzal v potaz, že ještě předtím, než napadeným usnesením insolvenční návrh navrhovatelky a) odmítl, k řízení podle § 107 odst. 1 věty první IZ přistoupil navrhovatel b) podáním svého insolvenčního návrhu, došlého soudu dne 21.2.2014. V tomto dalším návrhu jsou náležitě identifikovány pohledávky navrhovatele b) i dalšího označeného věřitele dlužníka splatné déle než 3 měsíce, takže tento návrh zjevně obsahuje dostatečná skutková tvrzení svědčící jak o aktivní legitimaci navrhovatele b), tak i o úpadku dlužníka ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ (ve spojení s domněnkou platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. b/ IZ).

Takovouto situaci bylo třeba hodnotit ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 20/2012 ze dne 28.3.2012, uveřejněného pod č. 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Považuje-li se další insolvenční návrh (v intencích § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, další insolvenční návrh , který se podle § 107 odst. 1 věty první IZ považuje za přistoupení k řízení (o původním insolvenčním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§ 107 odst. 2 IZ), a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal. Z toho, že se další insolvenční návrh považuje jen za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu, však neplyne, že by insolvenční soud neměl při rozhodování o původním insolvenčním návrhu přihlížet k jeho obsahu. ( ) Zjednodušeně řečeno lze říci, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (§ 107 odst. 1 věty první IZ), se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem i dalším insolvenčním navrhovatelem. Jinak řečeno, jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny.

Lze tedy shrnout, že původní insolvenční návrh navrhovatelky a) sice požadavkům formulovaným v § 103 odst. 2 IZ nedostál a v době, kdy byl podán, proto nebyl projednatelný, nicméně tyto jeho vady byly zhojeny dalším (z hlediska předepsaných obsahových náležitostí řádným) insolvenčním návrhem navrhovatele b), který se považuje za přistoupení k řízení a který došel soudu prvního stupně před vydáním napadeného usnesení, jíž původní insolvenční návrh odmítl.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se insolvenční návrh navrhovatelky a) neodmítá.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

V Praze dne 20. srpna 2014

Mgr. Ivana M l e j n k o v á, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová