3 VSPH 557/2013-A-50
KSLB 76 INS 5998/2012 3 VSPH 557/2013-A-50

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Vlastimila anonymizovano , anonymizovano , bytem a místem podnikání Krkonošská 603, 468 41 Tanvald-Šumburk nad Desnou, IČO 47773146, zast. Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou, zahájeném na návrh České spořitelny, a.s. se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, IČO 45244782, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 76 INS 5998/2012-A-43 ze dne 13. února 2013,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 76 INS 5998/2012-A-43 ze dne 13. února 2013 se v bodě II. výroku mění tak, že navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení 11.627,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám dlužníkova zástupce advokátky Mgr. Ivety Čaňkové.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.114,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám dlužníkova zástupce advokátky Mgr. Ivety Čaňkové.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 76 INS 5998/2012-A-43 ze dne 13.2.2013 v bodě I. výroku zastavil insolvenční řízení dlužníka Vlastimila anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku navrhovateli České spořitelně, a.s. (dále jen navrhovatel) uložil zaplatit dlužníku 4.003,89 Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce advokátky Mgr. Ivety Čaňkové, v bodě III. výroku určil insolvenčnímu správci REVITALA, v.o.s. odměnu ve výši 18.000,-Kč a přiznal mu náhradu hotových výdajů ve výši 3.132,-Kč s tím, že budou v celkové výši 21.132,-Kč po právní moci tohoto usnesení uhrazeny ze složené zálohy na náklady insolvenčního řízení, a v bodě IV. výroku rozhodl, že po právní moci usnesení bude navrhovateli vrácena část zaplacené zálohy ve výši 28.868,-Kč.

Rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele, a že poté, co bylo odvolacím soudem zrušeno usnesení ze dne 24.5.2012, jímž soud rozhodl o úpadku dlužníka, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, navrhovatel podáním ze dne 11.1.2013 vzal svůj insolvenční návrh zpět. Proto soud podle § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 insolvenčního zákona

(dále jen IZ) insolvenční řízení zastavil. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) tak, že dlužníku přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů právního zastoupení v dlužníkem požadovaném rozsahu, a to paušální náhradu za tři úkony právní služby ve výši 900,-Kč, cestovné za cestu z Jablonce nad Nisou do Prahy a zpět ve výši 1.609,-Kč dle zvláštního právního předpisu a ztrátu času za každou započatou půlhodinu v celkové výši 800,-Kč, tedy celkem 3.309,-Kč s DPH ve výši 694,89 Kč, což činí celkem 4.003,89 Kč.

Jen proti bodu II. výroku tohoto usnesení se dlužník včas odvolal. Požadoval, aby odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení změnil tak, že mu přizná jejich náhradu ve správné výši, totiž i s paušální odměnou dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 10.000,-Kč, kterou ve vyúčtování svých nákladů řízení ze dne 11.10.2012 (vedle ostatních soudem akceptovaných nákladů) rovněž uplatnil a kterou mu soud v napadeném výroku (s 21% DPH) opomenul přiznat.

Navrhovatel ve vyjádření k odvolání namítal, že jednou z podmínek zpětvzetí jeho insolvenčního návrhu (a následného mimosoudního řešení navrhovatelovy pohledávky) bylo podle dohody s dlužníkem i to, že se dlužník vzdá náhrady nákladů řízení (že náklady na své zastupování uhradí ze svého). Zástupkyně dlužníka proto požaduje náhradu nákladů v rozporu s touto dohodou stran. Navrhovatel v dané věci svůj důvodně podaný insolvenční návrh vzal zpět pro chování dlužníka, a to s tím, že si každý z účastníků uhradí vlastní náklady řízení ze svého. Proto požadoval změnit napadený bod II. výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze napadené usnesení v odvoláním dotčeném bodu II. výroku přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno, byť v zásadě z jiných než v něm uplatněných důvodů.

Dlužník se odvolal pouze proti výroku o nákladech řízení; výrok o zastavení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení, navrhovatel odvoláním nenapadl a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.).

Jelikož důvodem zastavení insolvenčního řízení bylo to, že navrhovatel podáním ze dne 11.1.2013 vzal svůj insolvenční návrh zpět, náleželo (ve smyslu § 7 odst. 1 IZ) užít k rozhodování o nákladech řízení úpravu obsaženou v § 146 odst. 2 o.s.ř., a to ve spojení s ustanovením § 130 odst. 5 IZ (účinným od 1.11.2012).

Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. soud v případě zastavení řízení rozhoduje o náhradě nákladů řízení s ohledem na to, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění se tu posuzuje výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. Jestliže došlo k zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, pak-ve smyslu věty druhé cit. ustanovení-insolvenční navrhovatel (věřitel) nezavinil zastavení tohoto řízení-a tudíž má vůči dlužníku právo na náhradu nákladů řízení-jen pokud vzal zpět insolvenční návrh, který podal důvodně, a ke zpětvzetí došlo pro chování dlužníka. K tomu ovšem § 130 odst. 5 ZKV stanoví speciální domněnku zavinění dlužníka tak, že byl-li insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, má se při rozhodování o náhradě nákladů insolvenčního řízení v pochybnostech za to, že dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení. V takovém případě se tudíž nezkoumá, zda insolvenční návrh byl vskutku podán důvodně.

V dané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení neprezentoval žádné okolnosti, které by ve smyslu výše uvedeného mohly vést k závěru, že vinu na zastavení řízení je třeba přičíst nikoli navrhovateli, ale dlužníku, a takové okolnosti se z obsahu spisu vskutku nepodávají, a to ani z navrhovatelova zpětvzetí. V něm totiž neuvedl nic jiného, než že svůj insolvenční návrh bere zpět v návaznosti na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 816/2012-A-34 ze dne 15.10.2012 (jímž zrušil rozhodnutí o úpadku dlužníka a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a na základě dnešního návrhu dlužníka , o němž ovšem navrhovatel nic bližšího neuvedl a nijak ho nedokládal. To ostatně neučinil ani ve vyjádření k odvolání, ve kterém opět jen zmiňoval jakousi dohodu s dlužníkem o následném mimosoudním vyrovnání své pohledávky (a o úhradě nákladů řízení). Svůj nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení nicméně navrhovatel měl a mohl prosazovat cestou odvolání proti tomuto rozhodnutí, které ale nepodal.

Soud prvního stupně tudíž postupoval správně, když podle § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř. navrhovatele zavázal uhradit dlužníku náklady řízení. Dlužník brojí proti tomuto výroku jen požadavkem přiznání paušální odměny za své zastupování advokátem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou soud-ač ji dlužník uplatnil-v přiznané náhradě pominul. Takový požadavek ovšem (již) není možno považovat za opodstatněný s ohledem na skutečnost, že vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v mezidobí jako neústavní zrušil Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17.1.2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. (s účinností od 7.5.2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů). S přihlédnutím ke zrušení této vyhlášky a ke sdělení Ústavního soudu k onomu nálezu č. Org. 23/13 ze dne 30.4.2013, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř., tedy užití ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, jímž je vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif)-k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 31 Cdo 3043/2010 ze dne 15.5.2013.

Proto odvolací soud výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. tak, že dlužníku přiznal právo na náhradu nákladů za jeho zastupování advokátem, která náleží za 3 úkony právní služby (převzetí věci a odvolání z 8.6.2012 a účast na odvolacím jednání konaném dne 11.10.2012) po 2.100,-Kč podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012, a dále-v nezměněném rozsahu, podle dlužníkova vyúčtování-tří paušálních náhrad hotových výdajů po 300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady cestovních výdajů vynaložených na přepravu k odvolacímu jednání a zpět na trase Jablonec nad Nisou

-Praha ve výši 1.609,-Kč a s tím související náhrady za promeškaný čas za 8 započatých půlhodin po 100,-Kč dle § 14 advokátního tarifu, celkem 9.609,-Kč, což se zvýšením o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.018,-Kč činí celkem 11.627,-Kč.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně úspěšnému dlužníku přiznal vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů za zastoupení advokátem v odvolacím řízení v rozsahu jednoho úkonu právní služby (odvolání) v sazbě 3.100,-Kč podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013 a jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 3.400,-Kč, což se zvýšením o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714,-Kč činí celkem 4.114,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci.

V Praze dne 9. října 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová