3 VSPH 542/2015-A-30
KSUL 69 INS 11490/2014 3 VSPH 542/2015-A-30

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Oldřichova 49, 439 07 Peruc, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j KSUL 69 INS 11490/2014-A-24 ze dne 27. února 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j KSUL 69 INS 11490/2014-A-24 ze dne 27. února 2015 se m ě n í tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníkovi neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 69 INS 11490/2014-A-24 ze dne 27. února 2015 (dále jen usnesení ) uložil dlužníkovi Martinu Vidímovi (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 10 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že dne 24.4.2014 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka, se kterým spojil návrh na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Soud prvního stupně konstatoval, že dlužník má vůči věřitelům 21 závazků v celkové výši 2.079.761,-Kč, které s ohledem na své příjmy není schopen plnit. Dlužník je zaměstnán jako jednatel společnosti ADVM s.r.o., kde pobírá mzdu v průměrné měsíční výši 4.300,-Kč, je ženatý a má vyživovací povinnost vůči dvěma nezletilým dětem. Na výzvu soudu dlužník doložil nový seznam závazků, ze kterého je patrné, že většina jeho závazků pochází z podnikání. V seznamu majetku dlužník uvedl pouze běžné vybavení domácnosti.

Cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ), soud prvního stupně uvedl, že jelikož věřitel závazku z podnikání s formou oddlužení nesouhlasí (Pavel Rejman ve sdělení ze dne 6.8.2014) a vzhledem k případnému nepoctivému záměru dlužníka při podání insolvenčního návrhu, nebude možno úpadek řešit jinak než konkursem. Současně tento věřitel upozornil, že jediný společník ADVM s.r.o., je ochoten dlužníku poskytnout dar na plnění oddlužení ve výši 12.000,-Kč.

S přihlédnutím k výši odměny insolvenčního správce a majetku dlužníka uložil soud prvního stupně povinnost zaplatit zálohu na insolvenční řízení v maximální výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník řádně a včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, neboť není v současné situaci schopen takovouto částku zaplatit. Uvádí, že návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr a vysvětluje, že pracuje pouze na částečný úvazek, neboť v jeho oboru nebylo dostatek práce odpovídající plnému úvazku. Vzhledem ke svému psychickému stavu a situaci na trhu byl vděčný i za poloviční úvazek. Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) souhlasí s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné. Podle § 403 odst. 2 a 3 IZ mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky. Vrchní soud v Praze se již opakovaně vyjadřoval k otázce subjektivní přípustnosti oddlužení dle úpravy v § 389 odst. 2 v účinném znění od 1.1.2014 (viz např. usnesení č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-14 ze dne 18.7.2014, nebo usnesení č.j. KSPH 71 INS 5840/2014, 3 VSPH 654/2014-A-15 ze dne 26.8.2014). V těchto rozhodnutích vysvětlil, do jaké míry jsou nadále použitelné závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 (R 79/2009) ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Nelze však ani ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ interpretovat tak, že předpokladem pro povolení oddlužení musí být doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením.

Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu současné právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ, kde přítomní věřitelé mohou vyslovit své stanovisko k případnému oddlužení. Z této konstrukce vychází i § 397 odst. 1 IZ, který stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí . Pokud věřitelé podají na schůzi věřitelů námitky, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud je projedná a následně může rozhodnout o neschválení oddlužení a o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle § 405 odst. 2 IZ.

Z výše uvedeného tedy plyne, že i v případě, pokud věřitelé, které v návrhu dlužník označil, neprojevili souhlas s jejich oddlužením, nelze dovozovat, že pro tuto okolnost bude muset být návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut dle § 390 odst. 3 IZ, jak učinil soud prvního stupně.

Soud prvního stupně dále uvedl pochybnosti o poctivosti záměru dlužníka, který opřel zejména o skutečnost, že dlužník pracuje za nízký plat jen na poloviční úvazek ve společnosti ADVM s.r.o., jejímž je jednatelem a jediný společník této společnosti je ochoten dlužníkovi poskytnout dar ve výši 12.000,-Kč měsíčně. Nepoctivý záměr předpokládá dlužníkovo vědomé (záměrné) jednání, jímž se před navržením oddlužení (popř. během řízení o něm) zachoval způsobem směřujícím k poškozování jeho věřitelů, popř. v insolvenčním řízení zatajoval rozhodné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů ve snaze zmenšit vyhlídky věřitelů na jejich uspokojení v oddlužení. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závisí vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Ze spisu a z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že soud nijak nezkoumal, jaké okolnosti vedou dlužníka k tomu, že pracuje na poloviční úvazek a za stávající mzdu. Odvolací soud zjistil, že dosud nic nenasvědčuje tomu, že podáním návrhu dlužník sledoval nepoctivý záměr, a proto nelze vyloučit způsob řešení úpadku dlužníka oddlužením.

Dále bylo zjištěno, že na základě příjmu z darovací smlouvy ve výši 12.000,-Kč měsíčně by byl dlužník schopen po odečtení odměny insolvenčního správce (ve výši 65.340,-Kč pokud je plátcem DPH) uspokojit cca 31 % pohledávek nezajištěných věřitelů, čímž dlužník naplňuje zákonem požadovanou hranici pro povolení oddlužení. Namístě je tedy závěr, že insolvenční soud může rozhodnout o insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu a spojit s ním i rozhodnutí o povolení oddlužení.

S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud shledal, že nejsou dány podmínky k tomu, aby bylo po dlužníkovi požadováno zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že se dlužníkovi povinnost k zaplacení této zálohy neukládá.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 10. srpna 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná