3 VSPH 532/2012-A-13
MSPH 95 INS 8212/2012 3 VSPH 532/2012-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Bonafide Publishing, s.r.o. se sídlem Václavkova 169/1, Praha 6, IČO 28905334, vedenému k návrhu věřitele Kavka Print, a.s. se sídlem Dobrovského 203, Roztoky, IČO 27820548 zast. Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 8212/2012-A-7 ze dne 5. dubna 2012,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 8212/2012-A-7 ze dne 5. dubna 2012 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka Bonafide Publishing, s.r.o. (dále jen dlužník) usnesením č.j. MSPH 95 INS 8212/2012-A-7 ze dne 5.4.2012 odmítl insolvenční návrh věřitele Kavka Print, a.s. (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatel podáním ze dne 2.4.2011 domáhal zjištění dlužníkova úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek. Tvrdil, že dlužníku podle jeho objednávky ze dne 27.4.2011 dodal náklad časopisu ESTATE 05/2011 v celkové hodnotě 174.693,-Kč, podle objednávky ze dne 29.8.2011 mu dodal náklad časopisu ESTATE 09/2011 v hodnotě 106.338,-Kč a podle objednávky ze dne 5.10.2011 mu dodal náklad časopisu ESTATE 10/2011 v hodnotě 106.289,-Kč. (vše včetně DPH). V říjnu 2011 pak navrhovatel dodal dlužníku podle jeho objednávky ze dne 5.10.2011 náklad publikace Advokátní Almanach v celkové hodnotě 126.839,-Kč (včetně DPH); navrhovatelovu reklamaci dodávky tohoto zboží posoudil navrhovatel jako neodůvodněnou. Na dodávky navrhovatel vystavil dodací listy a fakturu č. 1111756 splatnou 3.11.2011, fakturu č. 1111379 splatnou 12.10.2011, fakturu č. 1111638 splatnou 18.11.2011 a fakturu č. 1111657 splatnou 18.11.2011. Ke dni podání insolvenčního návrhu činila pohledávka navrhovatele 514.159,-Kč s příslušenstvím. Jako dalšího věřitele dlužníka navrhovatel označil VČT, a.s. se sídlem Pardubice, Zelené Předměstí, Arnošta z Pardubic 676, IČO 27465187. Úpadek dlužníka dovozoval z plurality věřitelů a z neschopnosti dlužníka plnit peněžité závazky po dobu delší 30 dnů, resp. 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Soud prvního stupně vycházel z toho, že insolvenční návrh podaný věřitelem musí vedle náležitostí stanovených v § 42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a § 103 odst. 1 IZ obsahovat též speciální náležitosti podle 103 odst. 2 IZ. Navrhující věřitel proto musí v insolvenčním návrhu vždy uvést i konkrétní okolnosti, z nichž je patrná existence jeho splatné pohledávky za dlužníkem (její důvod a výše), a musí uvést konkrétní okolnosti, na jejichž základě by mohlo být soudem osvědčeno (prokázáno), že dlužník je dle § 3 IZ v úpadku, nebo že mu úpadek hrozí. Úpadek dlužníka je zákonem definován jako stav projevující se buď insolvencí (§ 3 odst. 1 IZ) nebo předlužením (§ 3 odst. 3 IZ). K osvědčení dlužníkova úpadku postačí existence jedné z jeho forem, pro něž je společná podmínka mnohosti věřitelů, tj. existence alespoň dvou dlužníkových věřitelů. Proto navrhující věřitel musí řádně označit alespoň jednoho dalšího dlužníkova věřitele, konkretizovat jeho pohledávku a nabídnout skutková tvrzení o neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti vůči více věřitelům. K tomu § 3 odst. 2 IZ stanoví domněnky platební neschopnosti dlužníka. Své zákonné povinnosti tvrdit úpadek dlužníka se navrhující věřitel nezprostí pouhou citací zákonné definice úpadku dle § 3 IZ. Splnění této navrhovatelovy povinnosti je předpokladem zjišťování dlužníkova úpadku, pro něž jsou nezbytné konkrétní informace o hodnotě dlužníkova majetku a výši a termínech splatnosti jeho závazků.

Insolvenční navrhovatel tedy musí v insolvenčním návrhu konkrétním a dostačujícím způsobem vylíčit veškeré rozhodující skutečnosti, z nichž logicky vyplývá závěr o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky a o úpadku dlužníka. Důkazy, které je povinen k prokázání svých tvrzení označit, a listiny, které musí k návrhu přiložit, mají soudu umožnit ověření pravdivosti rozhodných skutkových tvrzení obsažených v návrhu, nemohou však tato tvrzení nahrazovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). Navrhující věřitel tedy nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečností rozhodných pro závěr, že byla doložena jeho splatná pohledávka za dlužníkem a že byl osvědčen (prokázán) dlužníkův úpadek.

V daném případě však navrhovatel shora uvedeným požadavkům na obsahové náležitosti insolvenčního návrhu nevyhověl, když dostatečně nevylíčil okolnosti, z nichž vyplývá závěr o dlužníkově úpadku. Označil sice dalšího věřitele, nespecifikoval však důvod, výši ani splatnost jeho pohledávky za dlužníkem. Navrhovatel má přitom povinnost uvést při tvrzeném úpadku dlužníka dle § 3 odst. 1 IZ též konkrétní okolnosti svědčící o tom, že dlužník není po delší dobu své splatné závazky schopen uhradit (nepostačí pouhá dlužníkova neochota k jejich zaplacení), nebo že je dána některá z doměnek jeho platební neschopnosti. Uvedené závěry plynou i z usnesení Vrchního soudu v Praze v usnesení č.j. MSPH 88 INS 297/2010, 3 VSPH 90/2010-A-11, podle nichž ke splnění navrhovatelovy povinnosti tvrdit okolnosti osvědčující úpadek dlužníka nestačí pouhý odkaz na jiného dlužníkova věřitele bez uvedení výše jeho pohledávky za dlužníkem, údaje o její splatnosti a o tom, že ve vztahu k tomuto dalšímu věřiteli jsou naplněny podmínky úpadku podle § 3 odst. 1 písm. b), c) a odst. 2 IZ, tedy že dlužník i vůči tomuto dalšímu věřiteli má splatné závazky, jež není s to uspokojit. Odstraňování vad insolvenčního návrhu dle § 43 o.s.ř. je vyloučeno a nemůže k němu dojít ani postupem podle § 86 IZ, neboť ten připadá v úvahu teprve poté, co se je insolvenční návrh projednatelný a provádí se k němu dokazování. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem dokazování, musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o okolnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda je dlužník v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 2 neprodleně insolvenční návrh odmítnout. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit.

Protože z uvedených důvodů soud prvního stupně shledal, že navrhovatelův insolvenční návrh neobsahuje dostatečná tvrzení o úpadku dlužníka, a že pro tento nedostatek není možno pokračovat v řízení, postupoval podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ a tento návrh bez dalšího odmítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dlužníku dosud žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu, že jeho insolvenční návrh neobsahoval rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužníka. Navrhovatel ve svém návrhu uvedl, že je mu známo, že dalším dlužníkovým věřitele je VČT, a.s., jakož i další podnikatelské subjekty, které však konkrétně nezná. Stejně tak v insolvenčním návrhu náležitě doložil okolnosti, ze kterých je zřejmé, že dlužník naplňuje znaky úpadku vymezené v § 3 odst. 1 písm. a) až c), ve spojení s domněnkou platební neschopnosti vyplývající ze zastavení plateb dlužníka nebo z toho, že neplní své závazky splatné déle než 3 měsíce. Za této situace měl soud-podle navrhovatelova návrhu-dlužníku uložit, aby sám informace o svých věřitelích sdělil, resp. aby předložil seznamy podle IZ, nebo se soud měl obrátit přímo na označeného dalšího věřitele. Požadavek konkretizace pohledávek dalších dlužníkových věřitelů nemá být podle navrhovatele uplatňován bez výjimky, ale se zohledněním okolnosti, že navrhovatel nemůže na dalším věřiteli nikterak vynutit, aby mu údaje o svých pohledávkách sdělil. Při rozhodování o insolvenčním návrhu by proto měl soud vzít v úvahu všechny okolnosti věci, a pokud jsou splněny všechny další podmínky pro vyhovění návrhu a je vysoce pravděpodobné, že tvrzení navrhovatele o mnohosti věřitelů dlužníka jsou pravdivá, neměl by takový návrh odmítat, nebo by alespoň měl navrhovatele vyzvat k jeho doplnění.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich důvodu, výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V dané věci navrhovatel v insolvenčním návrhu ze dne 2.4.2012 popsal vznik svých neuhrazených pohledávek za dlužníkem v celkové výši 514.159,-Kč s příslušenstvím, jež mají představovat neuhrazenou cenu zboží-časopisu ESTATE a publikace Advokátní Almanach, které navrhovatel dlužníku dle jeho objednávek koncem roku 2011 dodal. Uvedl i údaje o splatnosti těchto pohledávek, podle nichž jde o pohledávky splatné déle než 3 měsíce. Úpadek dlužníka navrhovatel dovozoval ve formě insolvence, co do naplnění podmínek stanovených dle § 3 odst. 1 IZ se ovšem v insolvenčním návrhu-vedle zmíněného popisu svých vlastních pohledávek za dlužníkem-omezil jen na označení VČT, a.s., která má být dalším věřitelem dlužníka. Žádné pohledávky této společnosti za dlužníkem však navrhovatel nespecifikoval (důvodem jejich vzniku, výší a splatností), dokonce ani netvrdil, že vůči dlužníku nějaké splatné má. K tomu pak zcela nekonkrétně dodal, že věřiteli dlužníka je i množství dalších blíže neoznačených nepodnikatelských subjektů, a navrhoval, aby soud údaje o věřitelích vyžádal od dlužníka.

Na základě tvrzení obsažených v navrhovatelově insolvenčním návrhu tedy zjevně nelze přijmout závěr, že vedle něj má dlužník i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Jelikož tak navrhovatel v insolvenčním návrhu nenabídl řádná tvrzení o existenci dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedl ničeho ani o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku, je zřejmé, že jeho tvrzení nesvědčí ani o dlužníkově úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ.

Navrhovatel nepřípustně směšuje požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení a nepatřičně požaduje, aby za něj povinnost tvrzení splnil soud svou vlastní aktivitou, nebo dokonce sám dlužník. Jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v § 86 IZ, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve má-li soud k dispozici právně perfektní insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či vyzývat dlužníka k podání vyjádření k tomuto návrhu nebo k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců podle § 128 odst. 3 IZ), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně odmítnout. Bez právního významu pro posouzení kvality insolvenčního návrhu je přitom okolnost, že jiní věřitelé přihlašují do insolvenčního řízení své pohledávky, stejně jako je bez právního významu též jakékoliv doplňování insolvenčního návrhu ve stadiu odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky a jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh; tím méně pak má nárok na pomoc soudu, které se navrhovatel dožaduje. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace (nebo pokud k podání takového návrhu ani není vybaven nepochybnou věcnou legitimací).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že insolvenční návrh navrhovatele neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a protože pro takové nedostatky v řízení nelze pokračovat, postupoval soud prvního stupně správně, když jeho insolvenční návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení. Dlužník má vůči navrhovateli, jehož insolvenční návrh byl odmítnut, podle § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 12. listopadu 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva