3 VSPH 531/2012-A-12
MSPH 93 INS 7787/2012 3 VSPH 531/2012-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka BOBR CZ, s.r.o. se sídlem Chlebovická 490, Praha 9, IČO 28171365, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 7787/2012-A-6 ze dne 3. dubna 2012,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 7787/2012-A-6 ze dne 3. dubna 2012 se m ě n í jen tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Městského soudu v Praze, jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 93 INS 7787/2012-A-6 ze dne 3.4.2012 vyzval dlužníka BOBR CZ, s.r.o. (dále jen dlužník), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil na uvedený účet soudu nebo hotově do jeho pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že dlužníku vyměřil zálohu na náklady insolvenčního řízení v uvedené výši, která je vzhledem k povaze dané věci odpovídající účelu zálohy, jímž je především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V dané věci dlužník tvrdí, že nemá žádný majetek, a taková situace neodpovídá účelu insolvenčního řízení, jímž je podle § 1 IZ řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka a uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Proto insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů.

Nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li dlužník schopen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona. K tomu soud upozornil na dlužníkovu povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (§ 98 odst. 1 a 2 IZ), a opatřit si finanční prostředky na zaplacení zálohy v dostatečném časovém předstihu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal. Namítal, že k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení v celé stanovené výši nemá dost finančních prostředků, a že se mu navíc vzhledem k velikosti jeho firmy a rozsahu závazků jeví být záloha v dané výši nepřiměřená. Dlužník se snaží splnit své zákonné povinnosti, insolvenční návrh podal již potřetí, vždy však je po něm požadována ona nepřiměřená záloha 50.000,-Kč. Proto žádá, aby odvolací soud napadené snesení změnil a zálohu na náklady insolvenčního řízení snížil na částku 30.000,-Kč, kterou má dlužník k dispozici a také ji na úhradu zálohy spolu s odvoláním složil v pokladně insolvenčního soudu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje, jen pokud jde o insolvenčního navrhovatele odlišného od dlužníka, který je jeho zaměstnancem a jehož pohledávka uplatněná v návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Z obsahu spisu vyplývá, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 30.3.2012 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Tvrdil, že jeho podnikatelská činnost zahájená v roce 2007 se zprvu úspěšně rozvíjela, v roce 2009 však v důsledku celkové hospodářské krize došlo k odlivu zákazníků a poklesu jeho tržeb. Zhoršující se finanční situaci se mu ani přes stabilizační opatření nepodařilo zlepšit. V současné době již dlužník fakticky žádnou podnikatelskou činnost nevykonává, neboť nedisponuje žádnými finančními prostředky a nemá ani žádný jiný majetek, jak vyplývá i z připojeného seznamu majetku. Má vůči 7 věřitelům závazky v celkové výši 1.504.578,-Kč splatné déle než 30 dnů, které při dlouhodobé absenci finančních prostředků není schopen hradit.

Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy dle § 108 IZ co náhradního zdroje úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a záruky úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ).

Zcela případně také soud poukázal na účel insolvenčního řízení vymezený v § 1 IZ, z nějž plyne, že insolvenční řízení neslouží k vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, a že toto řízení může mít smysl (dojít svého účelu) jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu, jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

V daném případě nelze předpokládat jiný způsob řešení dlužníkova úpadku než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314 a § 315 IZ), v němž náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce-ta dosahuje v případě jejího určení dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částky 45 tis. Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní nějaký majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení (dlužník tvrdí, že je zcela nemajetný), dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše. Nesprávnost napadeného usnesení shledal odvolací soud jen v tom, že soud prvního stupně formuloval jeho výrok jako výzvu k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, ačkoli rozhodnutí o povinnosti zaplatit tuto zálohu je typicky usnesením, kterým soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ tzv. statutárně rozhoduje o povinnosti zaplatit zálohu, nikoliv vyzývá k zaplacení.

Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud napadené podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil jen tak, že dlužníku uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 8. listopadu 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva