3 VSPH 523/2010-A-13
MSPH 60 INS 5252/2010 3 VSPH 523/2010-A-13

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a ze soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka BOSTON TEAROOM, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, U Habrovky 11, identifikační číslo 27118347, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.června 2010, č.j. MSPH 60 INS 5252/2010-A-8,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.června 2010, č.j. MSPH 60 INS 5252/2010-A-8, se potvrzuje ve znění, že se insolvenčnímu navrhovatelovi ukládá zaplatit bezhotovostně na účet soudu: č. 6015-2928021/0710 ČNB Praha, konstantní symbol: 0558, variabilní symbol: 6038525210 nebo v hotovosti do pokladny Městskému soudu v Praze, Praha 2, Slezská 9, I. patro, č. dv. 140 na náklady insolvenčního řízení 50.000,--Kč.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil bezhotovostně na účet insolvenčního soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč nebo hotově do pokladny soudu. Cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), dospěl k závěru, že částka 50.000,--Kč je nezbytná pro výkon funkce insolvenčního správce, neboť dlužník navrhl zjištění úpadku z důvodu svého předlužení, a jak vyplývá ze seznamu majetku, jeho cena je nulová a dlužník nemá ani žádné pohledávky; prostředky ke krytí nákladů řízení nelze zajistit jinak.

Toto rozhodnutí napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že ji sníží na částku 20.000,--Kč s ohledem na nedostatek finančních prostředků.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) InsZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 InsZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,--Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá InsZ).

Z insolvenčního návrhu vyplývá, že navrhující dlužník nemá prakticky žádný majetek, který by bylo možné zpeněžit a má zejména závazky ve výši 2.852.636,50 Kč, což má za následek jeho předlužení ve smyslu § 3 odst. 3 InsZ.

Odvolací soud zdůrazňuje, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 InsZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Pokud dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že dlužníkův stávající majetek zřejmě nepostačí k úhradě nákladů insolvenčního řízení a prostředky nutné ke krytí nákladů tohoto řízení, v němž lze očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem, nelze zajistit jinak, soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení včetně její výše. Mezi náklady insolvenčního řízení náleží totiž mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě, že dlužníkův úpadek bude řešen konkursem, činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,--Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Dlužník je podle § 98 InsZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník (dlužníkem je obchodní společnost, nikoliv její statutární orgán) nehospodařil s finančními prostředky společnosti náležitě, a použil je k jinému účelu a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, jejíž výše sestává jednak z odměny správce určené buď podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., nejméně ve výši 45.000,--Kč v případě, že způsobem řešení dlužníkova úpadku bude konkurs, nebo rozhodnutím soudu podle § 5 téže vyhlášky v případě, že k takovému postupu nedojde, ale také z hotových výdajů představujících náklady spojené s výkonem funkce insolvenčního správce, tj. při plnění jeho povinností podle § 36 a násl. InsZ. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, avšak ve znění, podle něhož se dlužník nevyzývá k zaplacení částky 50.000,--Kč, nýbrž se mu ukládá povinnost částku zaplatit, neboť se jedná o rozhodnutí statutární ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) InsZ, v němž povinnost zaplatit zálohu podle § 108 InsZ zákon výslovně předjímá (srov. formulaci může uložit ) a proti němuž je přípustné odvolání, na rozdíl od rozhodnutí, jež insolvenční soud činí v rámci dohlédací činnosti podle § 10 písm. b) a § 11 InsZ, proti nimž odvolání přípustné není.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 1. července 2010

JUDr.Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová