3 VSPH 52/2012-A-46
KSPH 39 INS 23018/2011 3 VSPH 52/2012-A-46

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Pozemní stavitelství JM s.r.o. se sídlem Beroun-město, Zvonařova 649, IČO 28375505, zast. Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem Beroun, Husovo nám. 44, zahájené k návrhu navrhovatele: a) Sergey anonymizovano , anonymizovano , bytem Velké Přílepy, Hegerova 813, a b) Vladislav anonymizovano , anonymizovano , bytem Velké Přílepy, Burianova 909, oba zast. JUDr. Milanem Kestlem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2011, č.j. KSPH 39 INS 23018/2011-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2011, č.j. KSPH 39 INS 23018/2011-A-6, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) odmítl podání věřitele ze dne 8.12.2011, kterým bylo zahájeno insolvenční řízení na dlužníka (bod I. výroku) navrhovatelem-Sergey anonymizovano (dále jen navrhovatel a), a rozhodl, že dlužník nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud vyšel ze zjištění, podle něhož mu navrhovatel doručil 8.12.2011 insolvenční návrh, jímž se domáhal zjištění dlužníkova úpadku. V něm uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 1.445.000,-Kč splatnou 16.8.2011 z titulu smluvní pokuty vyúčtované za nedodržení smluvních podmínek na základě smlouvy o dílo ze dne 29.10.2008 č. 10/2008B, již s dlužníkem uzavřel. Za dalšího věřitelova dlužníka označil Vladislava anonymizovano (dále jen navrhovatel b), jenž za shodné prodlení ze smlouvy o dílo č. 10/2008A z 29.10.2008 účtoval dlužníku 1.147.500,-Kč.

Cituje § 103 odst. 1 a 2 a § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ), dospěl insolvenční soud k závěru, že tento insolvenční návrh postrádá konkrétní vylíčení skutečností, jež by bez dalšího osvědčovaly úpadek dlužníka, i to, že je navrhovatel oprávněn k podání návrhu. Zejména není zřejmé, z jakých skutečností dovozuje navrhovatel a), že mu právo na smluvní sankci vzniklo, jaké povinnosti dlužník nesplnil, jaká jednání ke splnění povinnosti věřitel s dlužníkem vedl, zda přistoupil k podání žaloby v nalézacím řízení, jaké důkazy nabízí k prokázání tvrzení o porušení povinností dlužníkem a jeho neschopnosti platit. Pokračoval, že přiložená kusá korespondence patrně se zástupcem dlužníka JUDr. Mužíkovou nemůže nahradit nedostatečná tvrzení navrhovatele a), a pokud by soud mohl věc hodnotit věcně, není ani důkazem existence závazku dlužníka. Zdůraznil, že navrhovatel a) zahájil insolvenční řízení v situaci, kdy má za dlužníkem zjevně spornou pohledávku, jeho návrh však ani z hlediska povinných náležitostí nelze hodnotit jako úplný a srozumitelný, a nelze z něj usuzovat, zda další věřitel (navrhovatel b) uzavřel stejnou smlouvu o dílo pod svým jménem odděleně od navrhovatele a) a jde tedy o dílo jediné, nebo zda jde o dvě smlouvy na dvě díla, k čemuž nenabídl žádný důkaz. Uzavřel, že pro uvedené nedostatky nelze v insolvenčním řízení pokračovat, a proto návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil. Namítl, že nepovažuje insolvenční návrh za neúplný a nesrozumitelný, neboť v něm zcela zřejmě popsal vznik jeho pohledávky za dlužníkem ze smlouvy o dílo č. 10/2008B z 29.10.2008 a z jednání dlužníka je zjevné, že nechce nic platit a podle všeho na to ani nemá. Pokud se týká označení druhé smlouvy, je z jeho návrhu zřejmé, že dlužník uzavřel ve stejný den smlouvu o dílo č. 10/2008A s jinou osobou a nelze z této skutečnosti dovozovat, že by se jednalo o shodnou a jedinou smlouvu. Uzavřel, že dlužník dluží dvěma samostatným subjektům na základě různých právních důvodů, a je pravdou, že v době podání insolvenčního návrhu neměl tuto druhou smlouvu k dispozici, avšak po odmítnutí jeho insolvenčního návrhu podal druhý jím označený věřitel (navrhovatel b) samotný insolvenční návrh, jenž byl však pouze připojen k návrhu odmítnutému.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

V projednávané věci odvolací soud z insolvenčního návrhu navrhovatele a) zjistil, že v něm uvedl, že jako objednatel uzavřel s dlužníkem jako zhotovitelem dne 29.10.2008 smlouvu o dílo č. 10/2008B (dále též Smlouva 1), podle níž byl dlužník povinen dokončit první etapu prací do 8.9.2009 a celé dílo dokončit a předat do 10.1.2010, avšak ke dni podání návrhu (9.12.2011) se tak nestalo. V souladu s čl. 2.1 Smlouvy 1) vyúčtoval dne 7.4.2011 dlužníku smluvní pokutu ve výši 20.000,-Kč za prodlení s plněním první etapy a současně za prodlení s dokončením a předáním díla za dobu od 11.1.2001 do 7.4.2011 ve výši 2.500,-Kč za každý den prodlení, tj. za 451 dnů ve výši 1.127.500,-Kč, celkem tedy 1.147.500,-Kč. Pokračoval, že dlužník na vyúčtovanou pokutu nic nezaplatil, avšak zůstal nadále v prodlení s dokončením díla, a proto 4.8.2011 oznámil dlužníkovi, že od Smlouvy 1) odstupuje. Doplnil, že vedle již uvedené pohledávky má též nárok na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 8.4.2011 do 4.8.2011 v částce 297.500,-Kč za 119 dní prodlení. Za dalšího dlužníkova věřitele pak označil navrhovatele b) s tím, že s ním dlužník rovněž 29.10.2008 uzavřel smlouvu o dílo č. 10/2008A (dále jen Smlouva 2) a který za stejné prodlení vyúčtoval dlužníku dopisem ze 7.4.2011 smluvní pokutu ve výši 1.147.500,-Kč, jež mu nebyla uhrazena. Uzavřel, že dlužník má ve smyslu § 3 odst. 1 IZ více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po době jejich splatnosti a není schopen tyto závazky plnit ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) IZ (zřejmě § 3 odst. 1 písm. c).

Odvolací soud dále z insolvenčního rejstříku zjistil, že navrhovatel b) podal v běžící odvolací lhůtě dne 15.12.2011 proti dlužníku rovněž insolvenční návrh. V něm tvrdí, že má za dlužníkem pohledávku ze Smlouvy 2), podle níž mu jako objednateli měl dlužník jako zhotovitel díla dodat první etapu prací na budovaném díle do 8/2009 a celé dílo dokončit a předat do 10.1.2010, avšak ke dni podání návrhu (15.12.2011) se tak nestalo. V souladu s čl. 2.1 Smlouvy 2) vyúčtoval dne 7.4.2011 dlužníku smluvní pokutu ve výši 20.000,-Kč za prodlení s plněním I. etapy a současně za prodlení s dokončením a předáním díla za dobu od 11.1.2001 do 7.4.2011 ve výši 2.500,-Kč za každý den prodlení, tj. za 451 dnů ve výši 1.127.500,-Kč, celkem tedy 1.147.500,-Kč. Pokračoval, že dlužník na vyúčtovanou pokutu nic nezaplatil, avšak zůstal nadále v prodlení s dokončením díla, a proto 4.8.2011 oznámil dlužníkovi, že od Smlouvy 2) odstupuje. Doplnil, že vedle již uvedené pohledávky má též nárok na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 8.4.2011 do 4.8.2011 v částce 297.500,-Kč za 119 dní prodlení. Doplnil, že o předání dokončených prací v I. etapě, tj. zhotovení hrubé stavby, měl být sepsán protokol ve smyslu bodu VII.1 Smlouvy 2), což se nestalo, a že dlužník ho nevyzval ani k přejímce zápisem ve stavebním deníku, jak se podává z jeho obsahu-přiložených listů za období od 11.7.2009 do 6.10.2009, neboť je z nich patrno, že práce dokončeny nebudou a k předání nedojde. O předání celého díla, tj. II. etapy k datu 10.1.2010 měl být též sepsán protokol a předány všechny dokumenty potřebné ke kolaudaci stavby, avšak dlužník opět svou povinnost nesplnil. Okolnosti nepředání díla pak navrhovatel b) dokládá protokolem ze závěrečné kontrolní prohlídky stavby provedené Městským úřadem v Berouně dne 14.12.2010, z něhož se podává, že např. chybí zárubně dveří, podlahy, rozvody el. energie, revizní zprávy, z čehož navrhovatel b) dovodil, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků na dokončení díla, ačkoliv mu poskytl zálohu 500 tis. Kč. Uvedené nedostatky pak byly promítnuty do rozhodnutí Městského úřadu v Berouně z 21.12.2010, jímž zakázal užívání stavby z důvodu jejího provedení v rozporu se stavebním povolením. Za dalšího dlužníkova věřitele pak označil navrhovatele a) se shora uvedenou pohledávkou mající původ ve Smlouvě 1), k návrhu přiložil tuto smlouvu a dále rozhodnutí Městského úřadu v Berouně o zákazu užívání díla, jako v jeho případě.

Dlužník k návrhu navrhovatele b) uvedl, že tvrzenou pohledávku neuznává, protože se nedostal do prodlení s dokončením prací na stavbě ze své viny, ale pro překážky na straně navrhovatele b), který pozdě hradil některé faktury, v průběhu stavby měnil opakovaně pokyny k pokračování či nepokračování prací a neposkytl mu dostatečnou součinnost při výběru materiálů a některých stavebních prvků. Dalšími vlivy způsobujícími přerušení či zdržení činností na stavbě byly špatné povětrnostní podmínky nebo nedostatečná připravenost objednatele, když ještě před započetím prací bylo nutné pořídit nové posouzení statiky, neboť v předložené projektové dokumentaci chybělo zakreslení zdi sousedního domu.

Soud prvního stupně o insolvenčním návrhu navrhovatele b) rozhodl usnesením č.j. KSPH 39 INS 23018/2011-A-23 ze dne 23. března 2012 tak, že jej zamítl, avšak k podanému odvolání navrhovatele b) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením č.j. KSPH 39 INS 23018/2011, 2 VSPH 695/2012-A-42 ze dne 4.10.2012 toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závěrem, že dnem, kdy došel soudu insolvenční návrh navrhovatele b), který se podle zákona považuje za přistoupení k řízení ve smyslu § 107 IZ, které bylo zahájeno na základě insolvenčního navrhovatele a), nedošlo k zahájení nového samostatného řízení. Pro insolvenčního navrhovatele b) však platil stav řízení daný v době jeho přistoupení k řízení, tedy v době, kdy se stal okamžikem svého vstupu do řízení jeho účastníkem se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčnímu navrhovateli. Stal se tedy účastníkem insolvenčního řízení v době, kdy již byl insolvenční návrh navrhovatele a) odmítnut. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nemohl (nesměl) pokračovat v insolvenčním řízení pouze na základě insolvenčního návrhu navrhovatele b). Opětovně by se v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu navrhovatele a) ve spojení s insolvenčním návrhem navrhovatele b) mohl zabývat tím, zda je dlužník v úpadku, pouze v případě, kdyby na základě odvolání navrhovatele a) bylo jeho usnesení č.j. KSPH 39 INS 23018/2011-A-6 ze dne 12.12.2011 odvolacím soudem odklizeno. Vzhledem k tomu, že v době vydání napadeného usnesení nebylo o odvolání navrhovatele a) proti usnesení č.j. KSPH 39 INS 23018/2011-A-6 ze dne 12.12.2011 dosud rozhodnuto, bránila shora popsaná překážka tomu, aby soud prvního stupně samostatně rozhodl o insolvenčním návrhu navrhovatele b).

Podle § 107 odst. 1 až 3 IZ další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení. Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení považoval odvolací soud za nutné předně zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob a nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil,

že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc-jak již shora řečeno-řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikováno pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení pod sp.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikováno pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány, přičemž současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, č.j. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

V projednávané věci shledal odvolací soud insolvenční návrh navrhovatele a) ve vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících jeho pohledávku za dlužníkem za dostatečný, avšak v případě dalšího dlužníkova věřitele, tj. navrhovatele b) neuvedl ohledně splatnosti jeho pohledávky ničeho, a uzavřel, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě jejich splatnosti a není schopen tyto závazky plnit.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele a) i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti, resp. že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatele a) přitom zjevně nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, když neuvedl ničeho o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Povinnost insolvenčního soudu stanovená v § 86 IZ je pojmově spojena s dokazováním skutečností tvrzených navrhovatelem. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout, což správně učinil.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal.

Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné, že po rozhodnutí soudu prvního stupně (dříve než nabylo právní moci) podal insolvenční návrh navrhovatel b), jenž do insolvenčního řízení dlužníka též řádně přihlásil svou pohledávku, a tím ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 IZ jako další navrhovatel přistoupil k insolvenčnímu řízení. Jeho insolvenční návrh beze zbytku vyhovuje náležitostem požadovaným v § 103 odst. 1, 2 IZ, neboť v něm vylíčil důvody vzniku jeho pohledávky za dlužníkem s údaji o její výši a splatnosti, a dále též označil konkrétní údaje o dalším věřiteli dlužníka s uvedením výše a splatnosti jeho pohledávky. Tato tvrzení by mohla svědčit o naplnění stavu úpadku dlužníka ve formě insolvence, neboť se z nich podává, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen platit, neboť je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a 2 písm. b/ IZ).

V této souvislosti odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sen. zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012, ze dne 28.3.2012 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2012), v němž tento soud vyslovil závěr, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věty první IZ) a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (§ 107 odst. 1 věty první IZ), se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem (v daném případě a) a dalším insolvenčním navrhovatelem (v daném případě b). Pokračoval, že jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny (srov. i R 11/2009).

Podmínky formulované v ustanovení § 128 odst.1 IZ pro odmítnutí insolvenčního návrhu je tedy třeba zkoumat jak se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu navrhovatele a), tak se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu přistoupivšího navrhovatele b); jak již uvedeno, jeho návrh je bez vad a mimo jakoukoliv pochybnost umožňuje, aby v insolvenčním řízení bylo na jeho základě pokračováno.

Pak ovšem-ve světle promítnutí konstrukce ustanovení § 107 odst. 3 IZ do posuzování vad insolvenčního návrhu věřitele-bezvadný insolvenční návrh přistoupivšího navrhovatele b) brání tomu, aby odvolací soud rozhodl jinak, než že napadené usnesení zruší, neboť dalšímu pokračování insolvenčního řízení vady insolvenčního návrhu navrhovatele a) nebrání.

Odvolací soud proto podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení, v němž se bude zabývat insolvenčním návrhem navrhovatele b).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 7. ledna 2013

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová